středa, 23. květen 2018

Quatuor Arod – a real New Generation Artists

Napsal(a) 

 , foto Verena Chen foto: Verena Chen

Ve spolupráci Českého spolku pro komorní hudbu a festivalu Pražské jaro od 18. 5. do 21. 5. proběhl Víkend komorní hudby. Pod tímto nevýrazným názvem zaznělo devět nevšedních komorních programů. 18.5. se v Dvořákově síni Rudolfina uskutečnil koncert, který dalším následujícím nastavil nejvyšší laťku úrovně a srovnávání. Francouzský Quatuor Arod (Jordan Victoria, Alexandre Vu, Tanguy Parisot, Sarny Rachid) jsou absolventi pařížské Conservatoire national superior de musique et de danse, kteří během čtyř let své dosavadní činnosti stačili získat jak mnohá prestižní ocenění (např. pro sezony 2017-19 jmenování BBC New Generation Artists), tak superlativy kritiků významných pódií (Wigmore Hall, Mozarteum, Concertgebouw, Konzerthaus Wien, ap.). Reklamní hlášky uměleckých manažerů rády sugerují, že právě jejich svěřenci jsou ti nejskvělejší z nejskvělejších, ne-li zvěstovateli nové převratné éry. Takže jsem k textovým úvodům značně skeptickým. I v programu tohoto koncertu pořadatel citoval z webového Bachtracku, že „Arod přichází, aby radikálně změnil cesty, zpochybnil naše zvyklosti, náš vkus a pravidla interpretace.“ Takže jsem přicházel nastražen, jakou to zase interpretační schválnost a nesmysl uslyším. Arod však předvedl klasickou hudbu v podobě, kterou mohu označit jako ideální příklad interpretace pro 21. století. Jak kulturou hudebního projevu, tak kulturou vystupování.  Tito new generation artists nejsou představiteli destrukce tradic, jsou to tvůrci citlivého a inteligentního vývoje a pokračování komorní interpretace. Jejich hra není hra na revoluci, je dalším stupněm evoluce. Bachtrack se mýlí, „radikalita“ Arodu spočívá ve výrazné akcentaci a čistotě hledání dalšího vývoje tradičních hodnot, což právě souboru s předvedenou dokonalostí a vkusem dodává onu osobitost a přesvědčivost.

Úvodem večera zazněl Smyčcový kvartet g moll op. 74 Josepha Haydna. Již v Allegru bylo zřejmé, že umělci záměrně zdůrazňují některé prvky včetně tempových a dynamických, vždy však s velkým vkusem a ve prospěch hudebního sdělení. Zvláště jsem ocenil „vydechnutí“ a doznění každé fráze, stejně jako srozumitelnost všech hlasů i ve Finale, kde i velmi brilantní tempo nesetřelo jeho charakter blížící se energické dramatičnosti Beethovenova výrazu. V tajemné mystice rozeznívané Largo assai bylo plné skryté vášnivosti – a málokdo umí tak působivé ppp tutti tremolo, jaké zde Arod vykouzlili. Smyky, častěji než je běžné, velmi promyšleně korespondují s dynamickým záměrem. Zajímavá je též velmi účinná kombinace různých frekvencí vibrata se hrou non vibrato.

Langsamer Satz Antona Weberna je dílo ještě čerpající inspiraci ze studnice pozdního romantismu, spíše blízké Mahlerovu či Brahmsovu vyjadřování, bez jakéhokoliv náznaku nového hudebního jazyka budoucího představitele moderní vídeňské školy. Při poslechu této krásné, ale z tehdejšího běžného stylu nevybočující skladby však dnešní posluchač může pochopit nutkání, které Weberna a Schönberga odvedly ze světa zabydlené tonality do neobydlených končin atonality a dodekafonie. Úžasné ztišení závěru skladby bezděky vyvolává představu, že Webern zde nechal svou tonální hudbu tiše zemřít...

Dvanáct attaca navazujících částí jednovětého, ale do čtyřiceti minut trvání rozmáchlého Smyčcového kvartetu č. 2 op. 15 Alexandra Zemlinského vytváří nesmírně působivý obraz plný nevšedních kontrastů, barev a nálad. Dílo blízké způsobu mahlerovského cítění a vyjadřování je plné symboliky a osobních šifer. Autor jej věnoval jako gesto smíření a přátelství svému švagrovi Arnoldu Schönbergovi. Zvláště v úchvatném provedení Quatuor Arod je nepochopitelné, že toto dílo bylo po více než půl století interprety opomíjeno. Těším se a doufám, že tito skvělí mladí umělci obě díla nahrají i na CD.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.