Drážďanská opera se již vzpamatovala z následků loňských katastrofálních povodní, kdy bylo z velké části zničeno její technické zázemí a s pětiměsíčním zpožděním uvedla další díl tetralogie – Siegfrieda . Pokračování Wagnerovy monumentální fresky doznalo podstatných změn. Zatímco hudebním nastudováním byl pověřen místo Semjona Byčkova Michael Boder , tandem režisér Wily Decker a scénograf Wolfgang Gussmann pokračuje dále ve své poněkud netradiční koncepci, která zapůsobila ale nejsilněji v úvodním večeru a nyní jakoby se postupně ztrácela hlavně v scénografické interpretaci. O to výrazněji ale režisér pracoval s jednotlivými postavami a donutil je až k činoherním hereckým výkonům. Hudebně pak oproti temperamentnímu Byčkovovi akcentoval dirigent Boder určitý klidnější a vážnější přístup, což je ale díky slavnostnímu poslání díla oprávněné. Největším vkladem bylo ale pěvecké obsazení. Alfons Eberz v titulní roli doslova šokoval svým ve všech polohách jistým kovovým hlasem beze stopy únavy během celého představení a známý Američan Robert Hale vytvořil ve svém poutníkovi snad jednu ze svých nejlepších pěveckých kreací. Neméně zdatně si vedl i mohutný Robert Wörle , jehož Mime předváděl až neskutečné pohybové akrobacie. Hartmut Welker byl dramatickým Alberichem a Kurt Rydl se blýsknul svým sonorním basem v nevelké roli obra Fafnera. V posledním dějství Deborah Polaski dokázala svým výkonem přesvědčit o své vynikající dispozici v úloze do štěstí polibkem probuzené Brünnhildy. Nesmírné ovace silně přehlušily občasné bučení a dokázaly jak dovede divák na prvním místě ocenit hlavně hudební kvalitu díla.
