Provokující festival

Páteří prestižního letního salcburského festivalu byla jako vždy operní tvorba. Mozartova opera La clemenza di Tito bývá někdy vnímána jako příležitostné dílo, které psal Mozart na objednávku v rychlosti a proto použil staré Metastasiovo libreto (upravené C. Mazzolou), které před ním zhudebnilo více než čtyřicet skladatelů. Jistě se u příležitosti korunovace hodilo téma o nezměrné císařově milosti, nicméně Mozarta při komponování zaujala i lidská stránka příběhu. Silně ho inspiroval děj o přátelství, lásce, vášnivé pomstychtivosti i velkodušnosti odpuštění k odkrytí složitých, vnitřně rozporuplných psychických hnutí a v té době již překonané formě barokní opery tak vtiskl novou vnitřní dimenzi. Režisér Martin Kušej ve shodě se soudobými trendy přesadil děj z antického Říma do současných kostýmů, čímž jako by látku zobecnil. Myslím si, že soudobý kostým a nábytek se zbytečně fetišizuje, že se mu dává magická síla, která na druhé straně nivelizuje konkrétní vztahy k dějovým atributům a nutí zapomenout na sociální a společenské vazby k reáliím původní doby příběhu a spousta věcí a akcí se dostává do bezděčného rozporu s přirozenou logikou jednání postav. Kušej důmyslně využil ve scéně Jense Kiliana členitého několikapatrového prostoru Felsenreitschule, herecké akce vybavil maximální expresí, čímž samozřejmě v souladu s hudebním pojetím Nikolause Harnoncourta obnažuje na samu psychoanalytickou dřeň vypjaté vztahy postav, a tak zejména u klíčové trojice Sesta, Vitellie a Tita dociluje strhující podoby vnitřně rozvrácených osobností, potácejících se v citových zmatcích, frustracích a sexuálních závislostech.

Kušej si aktualizaci osvojil už dříve, rovněž jeho inscenace Dona Giovanniho , která se s částečně pozměněným obsazením letos reprízovala znovu, přenáší dílo do soudobého prostředí byznysu, reklamy a davových psychóz. I zde se mu dařilo obnažit hlubinné psychické souvislosti ovlivňující jednání postav, i když opět ne vše v přenesení do současnosti obstojí.

V aktualizaci šel ještě dál režisér Stefan Herheim při nové inscenaci Únosu ze serailu . Celý příběh nazřel surrealisticky jako sen jakéhosi svatebního páru, který vyběhne při předehře na scénu zcela nahý, pak se ovšem rozmnoží do celého komparsu svatebních párů ve fracích a bílých svatebních šatech, v různých sekvencích procházejících celou operou. Režisér v duchu televizních klipů s pohybovými exhibicemi prezentuje hudební čísla víceméně samostatně, často s nátěrem estrádní show. Jako klíčové téma volí otázku věrnosti, turecké prostředí zcela eliminuje, Osmin je takové monstrum všudypřítomného zla, které na sebe bere různé podoby, při prvním duetu s Belmontem vystupuje jako kněz v černé klerice a namísto "Tralalera" zpívá "Aleluja". Paša Selim je jako postava zlikvidován a jeho text přebírají jiné postavy, v závěru Osmin, který původní pašovu milost mění na pouhý farizejský slib a za triumfálního zpěvu nechává nakonec všechny utratit. Ten, kdo nevyžaduje autentický děj, si možná přijde na své: zejména lechtivých scén je tu habaděj, ženichové tu křepčí ve spodním prádle spolu s Osminem, většinu fyzických akcí provází sexuální "harašení", jsme svědky nevydařené soulože Pedrilla s Blondou i Pedrillova znásilnění Osminem při pijácké scéně, na to, jak, jsouce chyceni, se dívají sami na sebe v televizi, zkrátka nápadů, které se "vešly" do režisérovy vize bylo bezpočet. Kladem představení, které přestalo být realistickým příběhem, byla nesporně profesionální úroveň mluvených dialogů, třebaže paradoxně vznikl dojem činoherního textu prokládaného hudebními vsuvkami. Obecenstvo během představení často hlasitě protestovalo, na úspěšném ohlasu na závěr to nic nezměnilo.

Divadelně virtuální realitu volil také režisér Herbert Wernicke , jehož inscenace Verdiho Dona Carlose z roku 1998 byla znovu zařazena na program jako uctění jeho památky. Wernicke kombinuje co se týká kostýmů současný i historický prvek u klíčových postav, sbor i flanderské poselstvo jsou kompletně v dnešním civilu. Přesto jde o významnou inscenaci, kde zejména fascinuje dokonale promyšlená práce s prostorem i světlem, a celek působí nesporně podmanivě.

K tradičnímu dobovému pojetí se přiklonili dva významní režiséři - David McVicar v Hoffmannových povídkách , který propracoval každý výstup s proměnlivostí nálady a zejména fascinující atmosférou a detailně prokreslenou akcí sólistů i komparsu, a dále pak Dieter Dorn . Ten připravil premiéru opery významného současného německého skladatele Hanse Wernera Henzeho L'Upupa und der Triumph der Sohnesliebe (Dudek a triumf synovské lásky). Vykouzlil na scéně iluzivní svět pohádkových bytostí i lidských postav opírající se o orientální syžet syrské provenience o třech synech, z nichž pouze jeden získá kouzelného ptáka Upupu a překoná s pomocí démona všechny překážky i nástrahy svých zlých bratří.

Do programu Salzburger Festspiele byla zařazena i koncertní provedení oper. Jednak to byla Egyptská Helena Richarda Strausse, koncipovaná jako mytologická opereta s poněkud bizarním dějem, v němž libretista Hugo von Hofmannsthal svým způsobem perzifluje vztah bájné dvojice spartského krále Menelaa a jeho ženy, krásné Heleny, jednak klíčové dílo Egona Wellesze Die Bakchantinnen z roku 1930, jež upozornilo na hudebně a dramaticky neobyčejně působivé dílo tvůrce, který obdobně jako Zemlinsky musel uprchnout před nacisty do emigrace.

Hudební provedení bylo vesměs v rukou Vídeňské filharmonie (výjimkou byl Únos, kde hrál Mozart Orchester Salzburg a obě koncertní provedení, o něž se podělily Sächsische Staatskapelle Dresden - Strauss - a Radio Symphonieorchester Wien - Wellesz). Dokonalá souhra a nádherný zvuk v celé dynamické škále přinesl už sám o sobě neobyčejný zážitek, navíc práce dirigentů byla příkladná. Dona Giovanniho a Tita řídil Nikolaus Harnoncourt (každý takt měl svůj dramatický náboj, někdy však volil až příliš pomalá tempa), Únos řídil s přehledem Ivor Bolton , který ovšem ve shodě s režisérem akcentoval spíše smutek a citovou tíseň než bujaré veselí. Offenbachovy Hoffmannovy povídky obdařil velmi procítěnou interpretací Kent Nagano , dávaje plně vyznít melodickému lesku i zvláštní bizarnosti partitury. Při interpretaci Dona Carlose zaujal Valery Gergiev především monumentalizací zvuku v dramatické koncepci velkých ploch a jímavou kantabilitou frází. Za původně ohlášeného Christiana Thielemanna zaskočil v Henzeho Upupě Markus Stenz . Egyptskou Helenu skvěle oživil Fabio Luisi a Bakchantky Marc Albrecht , jimž jsou poslední dobou po právu svěřovány stále závažnější projekty.

Na nedostatek pěveckých hvězd si návštěvníci festivalu stěžovat nemohli. V Donu Giovannim se opět zaskvěl Thomas Hampson v titulní roli, dobře mu sekundovali Ildebrando d'Arcangelo (Leporello) a Anna Netrebko jako pěvecky i herecky dokonalá Donna Anna, vedle ní se uplatnila impulzívní Melanie Diener (Donna Elvira). Na odpovídající úrovni nově ztvárnili své role Christoph Strehl (Don Ottavio) a Isabel Bayrakdarian (Zerlina). V Titovi dozrál v emotivně vytříbeném projevu Michael Schade , vedle něhož zářily v dalších rolích Dorothea Röschmann (Vitellia) a Vesselina Kasarova (Sesto). Neil Shicoff znovu potvrdil jako Hoffmann své výjimečné kvality, v trojici jeho lásek podaly výrazné výkony Ľubica Vargicová (Olympia), Krassimira Stoyanova (Antonia) a Waltraud Meier (Giuletta), ve čtveřici zloduchů vystoupil Ruggero Raimondi a uplatnil svůj až démonický dar prostoupit každou frázi urputným zaujetím a temnou vášní. V Donu Carlosovi se sešlo prvotřídní obsazení - Ferruccio Furlanetto dokonale vykreslil Filipa II., Johan Botha byl hlasově podmanivým Carlosem, překvapením byl průrazný baryton Dwayna Crofta (Posa), dramaticky skvělé byly Adrianne Pieczonka (Elisabetta) a Olga Borodina (Eboli); výborní basisté v menších rolích - Kurt Rydl (Velký inkvizitor) a Charles Patton (Carlo V.). Únos ze serailu nabídl řadu nových jmen: Iride Martinez (Konstanze), Diana Damrau (Blonde), Jonas Kaufmann (Belmonte), Dietmar Kerschbaum (Pedrillo), Peter Rose (Osmin). V Henzeho opeře naopak vsadili na osvědčená jména: v hlavní trojici vystoupili Mathias Goerne , Laura Aikin a John Mark Ainsley . Ani koncertní provedení neskrblila v nabídce známých jmen. V Egyptské Heleně to byla Deborah Voigt (Helena), Helen Donath (Aithra) a Falk Struckmann (Altair); v Bakchantkách Roman Trekel (Dionysos) a Raymond Very (Pentheus).