V úterý 21. února provedl Pražský filharmonický sbor ve Dvořákově síni pražského Rudolfina Válečné requiem Benjamina Brittena, součást koruny duchovních kompozic 20. století (Martinů: Polní mše, Honegger: Jana z Arku na hranici, Messiaen: Offrandes oubliées, Pärt: Pašije pode sv. Jana, Penderecki: Polské requiem, Schönberg: De profundis, Stravinskij: Requiem Canticles). Známý je jeho příběh, kdy premiéra zazněla v roce 1962 v částečně obnovené katedrále sv. Michaela v Coventry, zničené za války leteckým úderem Luftwaffe. U nás je však málo známý obsah díla, protože se uvádí jen výjimečně. Je těžké důstojně naplnit požadavky a představy skladatele. Brittenův 66. opus vyžaduje mimořádné nasazení. Do kapacitou malého sálu se vešlo 81 členů Pražského filharmonického sboru (včetně frekventantů Akademie sborového zpěvu), PKF – Prague Philharmonia a výběr České filharmonie a Kyjevského symfonického orchestru; dětský sbor Radost Praha byl bohužel odsunut do předsálí, jakkoliv na balkonu by byl jeho zpěv příhodnější. (Vnímavý posluchač musel zatoužit po „Vltavské filharmonii“.) Vzhledem k ročnímu výročí přepadení Ukrajiny armádou kremelského diktátora, které připomíná děsivé události Polska roku 1939 nebo ruské přepadení Finska z let 1939 a 1940, bylo motto „Koncert za konec války na Ukrajině“ pochopitelný. Před Brittenem zazněly česká a ukrajinská hymna a děkující projev ministra kultury Martina Baxy.
Latinské části textu přednáší střídavě smíšený sbor doprovázený orchestrem a chlapecký sbor se subtilním doprovodem varhan. Sbory často volí předalpskou výslovnost latiny, což se v Praze nestalo. V jejich interpretaci vyznívají působivě lyrické pasáže, složité kontrapunktické postupy i výrazný dramatismus části Dies irae. Anglické poetické vsuvky přednášejí střídavě sólisté. Tyto básně jsou vůči tradičnímu latinskému textu sice jazykově i stylisticky kontrastní, přesto však ústrojně doplňují smířlivá liturgická slova vyjádřením niterných pocitů člověka, který stojí denně tváří v tvář jisté smrti. Kontrastní je i jejich hudební zpracování. Zatímco latinské sborové pasáže znějí v nejlepším slova smyslu liturgicky, sólové anglické vstupy jsou psány v působivě rozvolněné dikci Brittenových oper.
Naznačil-li jsem, že War Requiem je z určitého pohledu korunou duchovní hudby minulého století, pak korunou existence PFS po roce 2000 byl bezesporu tento večer. Vroucí prosby, modlitby i vzrušené dramatické pasáže byly skvostné. Nelehký sborový particell interpretoval sbor v maximální koncentraci technicky dokonale, s patřičným emočním vkladem, jenž byl u některých zpěváků patrný i vizuálně. Souzpěv hlasů byl vzorový, nicméně zvlášť bych chtěl pochválit alty. Viděno prizmatem souručenství tří odlišných orchestrů, byl zvuk homogenní a chyb či nepřesností bylo poskrovnu. Maximum možného odvedli i sólisté – sopranistka Susanne Bernhard, tenorista Kyle van Schoonhoven a barytonista Arvid Fagerfjäll, jména u nás neznámá. Nemají sice zatím úroveň někdejších hvězd Fischera Dieskaua, Orgonasové, Rolfa-Johnsona či Skovhuse, ale výkony to byly nadějné. Nadšen jsem byl z lahodného zpěvu pěveckého sboru Radost. Je dobře, že v Praze nemáme jen Kühnův dětský sbor… Před dirigentem (a také hlavním sbormistrem PFS) Lukášem Vasilkem musím smeknout. Přesvědčivě vyložit tak komplikované dílo je olbřímí úkol. Zhostil se jej skvěle. Možná nevnesl do výkladu takový nadhled jako kdysi sir John Eliot Gardiner, ale síla jeho interpretace byla neskutečná. Dílo mělo výrazný otisk jeho osobnosti, duchovní energie. Určitě jsem nebyl účasten lepšího českého provedení. (Celý záznam premiéry s dirigujícím skladatelem z roku 1962 jsem dosud neslyšel.)
Geniální Brittenovo dílo sice reflektuje hrůzy války, ale je vírou nejen v Boží pomoc, ale i v člověka. A symbióza libreta a hudby s durovým koncem je v podstatě také nadějí; hudba konec války nepřinesla a nepřinese, ale naději určitě nabízí. Když jsem při odchodu pozoroval ukrajinské spoluposluchače, měl jsem pocit, že hudba je naplnila právě nadějí. (Jen doufám, že ji neshodila vystavená luxusní auta před Rudolfinem.) Různé sbírky a konta typu Člověk v tísni nebo SOS Ukrajině jsou jistě důležité, ale bez naděje by bylo vše marné. Brittenova hudba ji přinesla více než všemožné patetické projevy politiků, od české ministryně obrany po amerického prezidenta.
