sobota, 17. říjen 2015

Propojený svět

Napsal(a) 

Trio Martinů, foto Zdeněk Chrapek Trio Martinůfoto: Zdeněk Chrapek

V pondělí 12. října uspořádal  Český spolek pro komorní hudbu v Dvořákově síni pražského Rudolfina s pořadovým číslem 2503 první koncert 1. cyklu, jímž Trio Martinů (Pavel Šafařík – housle, Jaroslav Matějka – violoncello, Petr Jiříkovský – klavír) oslavilo 25. výročí vzniku souboru. Čtvrt století je už pořádný kus života a na výkonu to bylo znát – souhra a styl měly blízko k ideálu, technická spolehlivost byla samozřejmostí.

Jednověté Trio d moll „quasi una balata“, op. 27, Vítězslava Nováka občas na koncertech slýchávám, ale na to, jak je dílo mimořádné, zní málo. Skladatelova poznámka, že jde o dílo „nejčernějšího baudelairovského pesimismu“ zůstalo nenaplněno, místo bouřliváctví, vypjatých emocí a dramatismu jsem slyšel spíše akademicky perfekcionistické hraní, uhlazené, příjemné. Zato Klavírní trio č. 2 d moll, H 327, jejich erbovního skladatele Bohuslava Martinů bylo výborné, průzračné, neoklasicky dokonalé.

Skladatel Boris Hybler (1977) měl štěstí, že se premiéry jeho tria, které složil k 120. výročí spolku, ujal právě tento soubor. Rytmicky docela komplikovaná Propojovačka z opusovým číslem 37 byla zahrána skvěle, takže ohlas publika byl pozitivní. Jako vodítko k pochopení smyslu skladby bych nebral autorův záměr „vědomí cíle a konečnosti“ či propojení „ve společnou radost z bytí“. Spíš mi to připomnělo hudební hrátky Pařížské šestky nebo Martinů. Je to nesporně kvalitní dílo, z nějž by mohl být po zkrácení skvělý přídavek.

Vrcholem asi mělo být Dvořákovo Klavírní trio č. 1 B dur, op. 21 B 51. Aby vyznělo to, co Dvořák vložil do not, musí být v interpretaci hodně citu, vzletu, opojné tónové synergie. Bohužel housle nezářily, violoncello nezpívalo a klavírista využíval pedál víc, než bylo nutné. Nicméně bylo to velmi solidní provedení a taneční třetí věta byla výborná! Vrcholem byl pro mě určitě Martinů!

Když jsem z koncertu odcházel, znovu jsem si uvědomil, že klavírní trio lze vytvořit trojím způsobem: 1. spojením tří sólistů milujících komorní hudbu, 2. třemi vyspělými komorními hráči bez špičkových sólových ambicí, 3. kombinací, kdy například vynikající houslista táhne zbytek souboru. Trio Martinů je podle mého mínění příkladem druhého typu.  Díky jejich citu pro styl se jim podařilo propojit čtyři kompoziční světy, takže koncert k poctě komorního spolku i souboru byl příjemným večerem.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.