Propojení a míjení. Constellations I., Orchestr Berg a Spitfire Company v divadle Ponec

Stavy věcí, vzájemné vztahy, interakce i nemožnost navázat kontakt. Scénický koncept Petra Boháče s hudbou Michala Nejtka Constellations I. – Before I Say Yes se zabýval vztahy a konstelacemi pozemských, nikoli nebeských těles. Nehledal nic v postavení planet a hvězd, ale přiváděl do magických souvislostí lidské bytosti. Orchestr Berg se propletl s účinkujícími Spitfire Company do jednoho klubka, které se rozplétalo do podivuhodných obrazů. I když mu to místy zbytečně dlouho trvalo.

Orchestr Berg zakončil svoji letošní sezonu projektem, za který je zodpovědný jen částečně. Constellations I. – Before I Say Yes opravdu snesou označení „multimediální kompozice“. Nejedná se o hudbu, při níž se někdo hýbe, ale dva propojené světy, které se vzájemně vnímají, doplňují a respektují. Zavírat oči k soustředěnému a ničím nerušenému poslechu by tady nebylo na místě.

Orchestr Berg i Spitfire Company přicházeli do sálu zároveň s posledními diváky. Hudebníci se postupně rozehrávali do utichajících rozhovorů před začátkem a trpělivě čekali, až publikum úplně zmlkne. Tanečníci se rozhýbávali, technik zaměřil kameru na oko ležícího muže. Velký záběr na něj shlížel na celé představení z plátna nad jevištěm, do pomalu se uklidňujícího zmatku vstoupil i dirigent. Vlastně se dá jen těžko říct, kdy představení opravdu začalo. Snad ve chvíli, kdy Peter Vrábel poprvé zvedl taktovku, ale možná už ve chvíli, kdy se člověk rozhodl, že do Divadla Ponec půjde.

Constellations I. - Before I Say Yes, foto Karel Šuster

Euphoria, Euthanasia, Eros, Insomnia a Causa Finalis. Pět částí scénického konceptu evokovalo programními názvy i časovou rozlehlostí mahlerovskou symfonii, která místo textů přiřazuje hudbě pohyb. Přispíval k tomu i charakter jednotlivých „vět“. Energicky rozjetá Euphoria měla podobu řízené improvizace a pohrávala si s popovými klišé obsaženými v hudbě, stejně jako v pokusu roztleskat publikum. Nevzpomenout si na raná alba Franka Zappy nebylo možné. Pomalá druhá Euthanasia s ironickým tempovým označením „andante immobile“ opravdu v táhlých souzvucích stála na místě, „kráčející bas“ v tvrdošíjném rytmu dodávalo pizzicato violoncella. Eros připomněl scherzo s pozvolna narůstající předehrou a klidně odeznívajícím závěrem, mezi které se vklínilo trio vyvrcholení. Insomnia střídala klidná a nervní místa, Causa Finalis vyrostla ze zvuku hracích strojků a uzavřela dílo.

Skladatel Michal Nejtek zařadil do obsazení bicí soupravu, baskytaru (střídanou violoncellem) i živou elektroniku, všechny nástroje byly amplifikované. Orchestr Berg během Constellations I. – Before I Say Yes střídal zvukovou polohu od ambientních ploch takřka po funky kapelu s dechovou sekcí. Jeho hráči si se stylovou rozrůzněností poradili velmi dobře. Elektronika obstarávala takřka neumlkající spodní proud ruchů, dozvuků a ozvěn, který vyplňoval i pauzy mezi jednotlivými částmi. Účinkující se pohybovali po matně zrcadlových plochách, na zemi ležely výtvarné koláže. Civilní kostýmy doplnily stříbrné helmy, stylizace byla nenápadná, stejně jako světla.

Spitfire Company ale občas přece jen sklouzla k pouhé ilustraci hudby. Nehybnost Euthanasie nebo lascivní pohyby v Erotu jen opakovaly to, co už stejně každý věděl – názvy jednotlivých částí přerušovaly jinak nepřetržitou projekci sledujícího oka. V takových chvílích se představení táhlo a bylo těžké se ubránit dojmu, že by bylo lepší zkoncentrovat – tedy seškrtat – hudbu a tanec úplně oželet. Propojení zvuku s pohybem se daleko lépe dařilo v energičtějších místech.

Reprízy představení Constellations I. – Before I Say Yes jsou v plánu ještě 30. listopadu a 2. prosince 2016. Obě dvě už jsou beznadějně vyprodané, ale Divadlo Ponec vsunulo další dvě reprízy ještě do plánu na příští rok. Budou se hrát 11. a 12. února 2017.

Sdílet článek: