neděle, 31. květen 2015

Proměny kladívkového klavíru

Napsal(a) 

Viviana Sofronitsky, foto Pražské jaro/Ivan Malý Viviana Sofronitskyfoto: Pražské jaro/Ivan Malý

Večer vpravdě spektakulární připravil festival Pražské jaro v inspirativních prostorách Anežského kláštera (24. 5.). Kanadská pianistka ruského původu Viviana Sofronitsky zde představila pět kladívkových klavírů z dílny Paula McNultyho, renomovaného stavitele replik historických nástrojů. Na pódiu se tak vedle sebe ocitly klavíry z let cca 1788 – 1846, jež se postupně, v chronologickém sledu, rozeznívaly pod pevným vedením pianistky Sofronitské. Neměnily se však pouze klavíry, měnily se také róby, originální modely návrhářky Heleny Fejkové. Mezičas při proměnách interpretky vyplňoval stavitel McNulty vtipnými a zároveň zasvěcenými komentáři ze „života“ daného nástroje.

Skladby zvolila umělkyně natolik šikovně, že si mohli posluchači na známých dílech dobře uvědomit, nakolik se jejich výsledná zvuková podoba liší od zvuku moderních nástrojů, jak odlišně, barevněji zní například Beethovenova Sonáta cis moll op. 27 č. 2, Mozartova Fantazie d moll KV 397či Schubertovo Impromptu č. 3 B dur op. posth 142. Pianistce se velice pěkně dařilo upozorňovat na zajímavá místa a počkat si na ně, přičemž někdy je zvýraznila významným pohledem do publika. (Přiznám se, že tento způsob kontaktu na mě po čase působil přebytečně, až rušivě.) Sólistka s jistotou provedla posluchače všemi zákoutími daných děl, snad jen s výjimkou vstupní členité Sonáty g moll Wq 65/17C. Ph. E. Bacha, která mohla být vystavěna přehledněji. Na druhou stranu a velmi překvapivě, téměř všechny rychlé sledy not a ozdoby vyzněly navzdory celkem příznivé akustice příliš slitě. Závěr celého koncertu patřil krátkým ukázkám na všech nástrojích, aby publikum ještě více proniklo do toho, co na který nástroj vyzní nejlépe. Největší atrakcí bylo bezesporu použití tzv. „tureckého pedálu“ v ukázce z Mozartova „Tureckého pochodu“ K 331 na kopii nástroje Conrada Grafa z počátku 19. století.

Viviana Sofronitsky, foto Pražské jaro/Ivan Malý Viviana Sofronitskyfoto: Pražské jaro/Ivan Malý

Nezvyklý koncert s náznaky divadla, pokud bychom vnímali šaty jako kostýmy a klavíry jako rekvizity, nepochybně vnesl do festivalového dění zpestření, ale také jistý druh poučení. Kolik z nás má možnost seznámit se v jediném večeru s takovým množstvím historických nástrojů? Je dobře, že festival dal kladívkovému klavíru tak velký prostor. Doufejme, že v příštích ročnících se dočkáme vydatného recitálu na jeden z těchto pozoruhodných nástrojů.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.