středa, 21. březen 2018

Proměny Doležalova kvarteta

Napsal(a) 

Doležalovo kvarteto Doležalovo kvarteto

Devatenáctého března se uskutečnil v Dvořákově síni pražského Rudolfina 2580. koncert Českého spolku pro komorní hudbu, jenž je institucionálně spjat s Českou filharmonií. (Spolek sice má určitou míru autonomie, ale ČF vše platí.) Dobře naplněný a poučený sál napjatě poslouchal recitál Doležalova kvarteta, nositele Ceny Českého spolku pro komorní hudbu z roku 2015. 

Na webu souboru se mimo jiné píše: „Doležalovo kvarteto založil v červnu 1972 violista Karel Doležal. Ve svých počátcích kvarteto studovalo u profesorů Lubomíra Kosteckého a Antonína Kohouta, členů Smetanova kvarteta. V roce 1975 absolvovalo mistrovské kurzy ve Výmaru u Raphaela Hylliera, violisty Juilliard Quartetta. Brzy po svém vzniku zahájilo Doležalovo kvarteto úspěšnou koncertní a nahrávací činnost. Získalo Titul laureáta a Cenu pro nejmladšího účastníka na Mezinárodní soutěži Pražské jaro (1975), Stříbrnou medaili na Mezinárodní soutěži v Bordeaux (1977) a Cenu Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii (1989). Dále získalo ocenění za nahrávky smyčcových kvartetů Antonína Dvořáka („Nejlepší nahrávka měsíce“ – časopis Neue Zeitschrift für Musik, Německo 1982) a Leoše Janáčka (Diapason d’Or, Francie 1985 a „Nejlepší nahrávka roku“, USA 1996). V únoru 2003 se ve Dvořákově síni Rudolfina konal slavnostní koncert k 30. výročí založení Doležalova kvarteta. Poté byla činnost souboru ukončena a zakladatel Karel Doležal předal název hudebníkům mladé nastupující generace… Současné Doležalovo kvarteto studovalo na hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze pod vedením profesorů Milana Škampy (Smetanovo kvarteto), Václava Bernáška (Kocianovo kvarteto) a Jiřího Panochy (Panochovo kvarteto). Rovněž na Escuela Superior de Música Reina Sofía v Madridu ve třídě prof. Güntera Pichlera (Alban Berg Quartet). Soubor konzultoval s prof. Eberhardem Feltzem (Hochschule für Musik „Hanns Eisler, Berlin), s Alešem Kaspříkem (Wihanovo kvarteto) a zvlášť vřelý vztah navázal s Natalií Prishepenko (Artemis Quartet). Na základě úspěšného působení na prestižních kvartetních kurzech ve francouzské Provence je soubor od roku 2013 pravidelně zván francouzskou organizací ProQuartet na koncerty po celé Evropě… Doležalovo kvarteto v loňském roce 2017 oslavilo 45 let od založení! Za dobu své existence kvarteto odehrálo více než 2000 koncertů po celém světě.“

Když se píše o ještě relativně mladých smyčcových kvartetech, jako český vrchol se uvádějí hlavně Kvarteto Pavla Haase a Bennewitzovo kvarteto. Jakoby ostatní byly druhou ligou. Jenomže je to špatná optika. Výborných souborů i v generaci do 40 let máme hodně. Síla české kvartetní historie a současnosti je totiž nejen v kvalitě, ale právě v četnosti a mnohotvárnosti. Na kvarteto s výrazným příběhem jsem byl zvědav. Z něčeho jsem byl nadšený, z něčeho rozpačitý.

Nejdříve fakta. Soubor hraje nyní v tomto složení: Václav Dvořák (housle Zdeněk Frodl, 2000), Jan Zrostlík (housle Tomáš Skála, 2004), Martin Adamovič (viola Jan Hus Bursík, 2004), Vojtěch Urban (violoncello Mathias Heinicke, 1934). Program: Franz Schubert – Smyčcový kvartet Es dur D 87, Béla Bartók – Smyčcový kvartet č. 4, Maurice Ravel  –   Smyčcový kvartet F dur. Tedy volba velmi kontrastní hudby. Pan Urban mi k tomu sdělil: „Na program jsme navrhovali několik možností, výběr podstatně ovlivnil ČSKH. Chtěli jsme využít toho, že Ravel měl loni výročí a Schubert ho má letos, Bartók byl vyloženě na přání ČSKH. Zároveň se nám líbila představa postavit vedle sebe tři zcela odlišná díla.“ Dlužno dodat, že koncert nahrával Český rozhlas a že soubor zvažuje vydání CD, které by pravděpodobně mělo identický program.

Nyní můj pocit z večera. Zdá se, že jedním z kvalitativních atributů Doležalova kvarteta je cit pro paradigma interpretované hudby, jinak řečeno pro styl a přesnou práci s detaily. Primárius Václav Dvořák (někdejší žák Václava Snítila) je mužem na svém místě – technicky je téměř bezchybný, umí vést a inspirovat a jeho projev mi trochu připomíná legendárního Josefa Vlacha. Má asi velký tón, jenže aby se to plně projevilo, musel by mít aspoň o třídu lepší nástroj. (Proto jsem záměrně uvedl, na co hrají.) Nástroje, jež nemohu označit za mimořádné, determinují celý soubor! Nejvíce se to projevilo v Schubertovi, nejméně v Bartókovi. Jan Zrostlík by mohl být tónově výraznější a nebýt „jen“ sekundistou. Martin Adamovič je na tom lépe, ale asi kvůli kvalitě nástroje se neprosazoval tak, jak bych si představoval. Vojtěch Urban je rovnocenným partnerem primária.

Schubert byl líbezný, stylově přesný. Emancipovanější možná mohl být sekund Jana Zrostlíka. Zvuk mi připomínal spíše schubertovské kreace Panochova kvarteta, nežli třeba Smetanovců či Vlachovců. Rozhodně to bylo pojetí z jiného břehu, než co slyším do Pavel Haas Quartetu. Z hodně klasicistního Schuberta vyzařoval klid, pohoda, intimita. Nádherné bylo Adagio. Allegra kupodivu nebyla vždy transparentní a možná bych pro nahrávku opravoval.

Bartók. Střih, jiný svět. Výborně provedená proměna. Úvod -  drsný, přesný, energeticky maximální, poučený. Sugestivní tónová mlhovina druhé věty a výborné sólo cella ve větě třetí. Hudba jakoby z jiného času. A pizzicatové Allegretto jsem slyšel zahrát tak dobře jen málokdy. Skvělou tečkou bylo strhující Allegro molto.

Bohužel o pauze jsem musel z Rudolfina odejít, takže jsem neslyšel Ravela, tudíž nevím, jestli bych měl stejně silný požitek jako z Bartóka. Možná si to mysleli i kvartetisté, protože přidali výběr z Rumunských tanců Bély Bartóka v  úpravě Vojtěcha Urbana. Pro mě a snad i pro další posluchače to byl radostný večer.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.