pátek, 11. listopad 2016

Proměnlivé kvality Filharmonie Brno

Napsal(a) 

Filharmonie Brno, foto Jiří Jelínek Filharmonie Brnofoto: Jiří Jelínek

Ve čtvrtek 10. listopadu 2016 proběhl v koncertním sále Besedního domu abonentní koncert Filharmonie Brno s názvem Amadeana, odvolávající se na výročí Mozartova narození i jeho brzkého skonu. Na samotném programu však nefiguroval pouze Mozart, ale také skladba brněnského rodáka a houslového virtuóza světového formátu Heinricha Wilhelma Ernsta a symfonie mnichovského skladatele Karla Amadea Hartmanna. Na postu dirigenta se představil Alexander Liebreich, šéfdirigent katovických rozhlasových symfoniků a umělecký šéf Mnichovského komorního orchestru. Velkým lákadlem bylo také účinkování mladičké brněnské virtuózní houslistky Kláry Erdingerové.

Dramaturgie koncertu byla typicky brněnská – konfrontace klasicistního umění s hudbou dvacátého století, to vše okořeněno drobným nahlédnutím do století devatenáctého. Přestože bychom si mohli představit i podstatně odvážnější dramaturgické přístupy, stále se jedná o vítané zpestření koncertních programů. Problém nastává, když kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými skladbami bijí do očí i uší.

Volba úvodní skladby v podobě předehry k Mozartově Kouzelné flétně je celkem vzato ospravedlnitelná. Jak lépe oslavit výročí velkého skladatele, než předehrou z jednoho ze stěžejních děl světové hudební literatury? Je také zřejmé, že tímto se Filharmonie Brno chtěla zavděčit publiku a zahájit koncert skladbou, kterou většina posluchačů důvěrně zná, a ke které má vybudovaný silný vztah. Zde je vše v naprostém pořádku. Samotné provedení však něco postrádalo. Hudebníci především nehráli zcela jednotně, začátky frází také nebyly vždy stoprocentní. Po celou předehru navíc orchestr působil relativně nezaujatým dojmem. Nedá se ani zdaleka říci, že by se jednalo o špatné provedení, brilantní však také nebylo.

Milým virtuózním kontrastem se stala Ernstova jednovětá skladba Rondo Papageno, odkazující na hudební motiv právě z Mozartovy Kouzelné flétny. Uvedení je to významné, neboť Ernstova díla se na koncertních pódiích v podstatě nevyskytují. Skladba samotná trpí podobným neduhem jako většina virtuózně psaných skladeb 19. století – je nepokrytě banální a do velké míry slouží především k prezentaci interpreta samotného. Orchestr ve své podstatě sleduje relativně strohou a občas zcela homofonní fakturu, nad kterou orgasticky tančí sólové housle. Tato relativně krátká skladba je dle očekávání plná technických záludností, flažoletů, dalekých skoků po hmatníku, dvojhmatů, atypických smyků a artikulačních záludností. Klára Erdingerová zde předvedla nezpochybnitelné technické mistrovství. Přes notnou dávku samoúčelnosti se jedná o efektní dílo, jehož vtip a lehkost omlouvají místy poněkud tristní vyznění.

Byla to však až Mozartova Symfonie č. 35 D dur, která předvedla sílu Filharmonie Brno naplno. Orchestr jakoby se konečně probudil ze spánku. Zde se vedení Alexandera Liebreicha projevilo působivými crescendy a decrescendy evokujícími vlnění, burácivým fortissimem a téměř neslyšným pianissimem. Dirigent tato vlnění naznačoval orchestru gestem a zde byl výsledek skutečně prostorový. To vše při zachování naprosté rytmické i intonační čistoty. Jednalo se zcela jistě o nejlépe provedenou skladbu večera. Bohužel Symfonie č. 4 Karla Amadea Hartmanna takové štěstí neměla.

Náročná a nepoddajná symfonie mnichovského skladatele je interpretačním oříškem i pro velmi dobrá tělesa, mezi které Filharmonie Brno nepochybně patří. V tomto případě se rozhodně nejednalo o bezchybné provedení. Nepřesné nástupy jednotlivých nástrojů a nástrojových skupin byly relativně zřetelné a vůbec nejvýživnější byly nesynchronizované nástupy tremol smyčců. Orchestr tak občas budil zdání, že si každý může nastoupit, kdy se mu zlíbí a nějaký ten okamžik dříve nebo později vlastně nehraje roli.

Mohlo by se zdát, že jsem zbytečně přísný a že nebohé interprety peskuji za vlastně relativně drobné chyby, které se dají snadno přeslechnout a je tedy celkem zbytečné, je takto zdůrazňovat. Jenže Filharmonie Brno není těleso, u kterého by se mělo cokoliv blahosklonně odpouštět. Jedná se o kvalitní orchestr, který nejednou dokázal, že je schopen bez větších problémů zvládnout i skladby velké náročnosti. Naopak je potřeba poukazovat i na zdánlivé a snadno přehlédnutelné drobnosti, neboť jen tak zde zůstane živná půda pro další vývoj a růst. Možná tato recenze vyzní podstatně kritičtěji, než byla původně zamýšlena, ale zcela jistě je psána z pohledu posluchače, který přes všechny zřejmé nedostatky odcházel z koncertu spokojen.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.