středa, 15. listopad 2017

Prohlídka nápadů, propojení generací. Plzeňští skladatelé na Dnech soudobé hudby.

Napsal(a) 

David Danel, foto Contempuls David Danelfoto: Contempuls

Probíhající období roku patří z hlediska hudebního života k těm, během kterých se soudobé hudbě dostává relativně dost prostoru. Minimálně v Česku a okolních státech. Vedle věhlasného Wiener Modern můžeme mluvit i o menších festivalech, jako je Melos-Étos v Bratislavě, jen nedávno završené královéhradecké Hudební fórum a v Praze například snad poněkud konzervativnější a komornější Dny soudobé hudby. Tento festival, zaměřený výhradně na českou tvorbu, je organizován Společností českých skladatelů a v těchto dnech probíhá již jeho 28. ročník. Šestý z celkem devíti festivalových koncertů se konal 14. listopadu a byl věnován dílům sedmi plzeňských autorů.

Koncert proběhl v Galerii HAMU, tedy v komorním prostoru, kterému odpovídala i dramaturgie večera. Na programu tak byly skladby pro sólový nástroj, nebo pro různá komorná seskupení. Jako první zazněla svita „Překročit svůj stín…“ Jiřího Bezděka. Třívětá kompozice zazněla v podání Davida Danela (housle), Petra Nouzovského (violoncello) a Jiřího Lukeše (akordeon). Dílo, ve kterém autor řeší věčnou snahu člověka překonat samého, zajímavě pracuje s komunikací mezi jednotlivými nástroji a kombinacemi různých barevných a výrazových prostředků. Včerejší interpretace prozrazovala, že hráči struktuře svity velmi dobře rozumějí. Některým úsekům, zejména ve druhé a třetí větě, by však z mého pohledu slušelo o něco expresivnější, vypjatější vyznění.

Druhým opusem byla Suita pro kontrabas sólo č. 2-Images of Lapland mladého autora Tomáše Karpíška. Sám ji také předvedl. Skladba inspirovaná chladnou skandinávskou přírodou je rozdělená do dvou částí, ze kterých každá má tři věty. Musím přiznat, že díla, které (zdařile) odrážejí severské prostředí, mě většinou velmi zaujmou. Podobně tomu bylo v případě Karpíškovy kompozice, i když prostor koncertu k utvoření atmosféry moc nepřispíval. Suita upoutala zejména nápaditým využitím možností nástroje, který pro vykreslení dojmů z drsné přírody posloužil opravdu znamenitě. V kontextu děl pro sólový kontrabas může celkem jistě jít o atraktivní kus.

Kristina Fialová, foto archiv KF Kristina Fialováfoto: archiv KF

Název skladby Karla Pexidra, Májové vidění, mě intuitivně směroval k tvorbě Vítězslava Nováka. V něčem snad právem. Lyrické, zpěvné úseky Pexidrova dua pro violu a violoncello opravdu nebyly nepodobné příjemně melancholickým melodiím Novákovy řeči. Přesto však nešlo o kompozici vyloženě snivou, kantabilní místa se střídala s naléhavějšími, exponovanějšími částmi. Dojem z díla podpořila velmi procítěná a zvukově propracovaná interpretace Kristiny Fialové a Petra Nouzovského. Posledním číslem první části koncertu byla Klavírní sonáta č. 4 Karla Janovického. Skladba komponovaná pro Petra Nováka, v jehož podání i zazněla, patřila k tradičnějším kompozicím koncertu. Díky Novákovi dobře vyzněly až impresionisticky barevné plochy, celkově jsem však měla pocit, jako by nad sonátou neměl potřebný nadhled.

Druhou polovinu koncertu zahájil Smyčcový kvartet Jana Slimáčka. Dílo plné kontrastů a invenčních instrumentačních záměrů, které mi na některých místech připomenulo kvartety Bohuslava Martinů, bylo napsáno pro vynikající Sojkovo kvarteto. Právě v podání tohoto tělesa si posluchači mohli kvartet vychutnat i na koncertě. Již od prvního tónu bylo jasné, že skladba seskupení nesmírně sedí. Skvěle ji vystavěli jako celek, což se podařilo zejména díky citlivé práci s vnitřním napětím a jeho uvolňováním.

V interpretaci Sojkova kvarteta, doplněného o klavíristu Štěpána Kosa, zazněl i kvintet Fragmenty času Pavla Samiece. Skladatel si pohrává se zajímavým nápadem. Každá jeho věta užívá materiálu typického pro některé období dějin hudby (renesance, baroko, klasicismus, romantismus a ukončující shrnutí), přičemž tento materiál je zpracován soudobějšími postupy. Posluchač je tak stavěn do pozice, kdy má pocit, že daný materiál zná, posléze se však dění proměňuje a v známých strukturách se najedou musí cítit nejistě. Kompozice určitě patřila k těm, které mě na koncertě opravdu bavily. A co je důležité, zcela jasně bylo vidět, že baví i interprety, díky kterým byla strhující.

Štěpán Kos, foto archiv ŠK Štěpán Kosfoto: archiv ŠK

Závěr koncertu patřil skladbě jediné dámy, mladé Michaely Augustinové. Její Legenda o Šibeničníkovi pro dechový kvintet je hudebním zpracováním fantazijní verze o životě francouzského básníka Francoise Villona. Toho měli podle legendy po vyhoštění z Paříže odsoudit k popravě, které se vyhnul útěkem do Anglie. Na včerejším koncertě jsme kvintet slyšeli ve výborné interpretaci Pražského dechového kvinteta. Skladatelka pracuje s různým výrazovým vyzněním, které odpovídá programovým námětům vět. Věta Pašije v Poitou je tedy rozpustilá, odkazujíc na Villonovo výstřední chování, Zločin a útěk do Anglie je ponurá a představuje tvrdé vystřízlivění. Kompozice je navíc výborně vystavěna a na mladou autorku vyznívá velmi vyzrále.

Koncert posluchačům poskytnul stručný náhled do dílny hned několika generací plzeňských skladatelů. Nelze však mluvit o nějakém sporu mezi mladšími a staršími autory. Koneckonců, v několika případech byli autoři ve vztahu student-pedagog. Ani v jednom případě jsme nebyli svědky nijak výrazně experimentálního počinu; to však ostatně odpovídá filozofii festivalu. Program ale i tak tvořil pestrou mozaiku, ve které si posluchač mohl vybrat to, co mu imponuje nejvíc.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.