čtvrtek, 17. březen 2011

Příliš mnoho záskoků

Napsal(a) 

Wiener Festwochen se na první pohled od běžného koncertního provozu metropole na Dunaji příliš neliší, čemuž napomáhá i skutečnost, že kromě festivalových projektů (dlouho dopředu vyprodaná Honeggerova Jana z Arku na hranici ) jsou součástí slavností i běžné abonentní koncerty. Dva z nich, poznamenané nevídaným množstvím záskoků, jsem navštívil ve Velkém sále Spolku hudby o prvním červnovém víkendu.

V sobotu 5. 6. se před téměř vyprodaným sálem při posledním ze čtveřice abonentních koncertů objevil ansámbl dobových nástrojů Concentus musicus Wien . Nikolause Harnoncourta přivítal na pódiu tradičně mohutný potlesk, který se vzápětí obrátil ve vlnu smíchu, když se dirigent obrátil k publiku, aby pochválil doprovodný text v programu (H. Krones) a doplnil jej poznámkou, že následující opus je snad jediným dílem, v němž hlavní hrdina téměř celou dobu spí. Publikum ještě upozornil na hýkavý recitativ Štěstěny, který má být opravdu k smíchu, a pak už se sálem prohnala strhujícím způsobem zahraná dvoudílná sinfonie k Mozartovu Scipionovu snu (Il sogno di Scipione: azione teatrale, KV 126 ). Mozartova jednoaktová „opera“ nebo spíše gratulační kantáta na text Pietra Metastasia (1771) byla původně určena pro salcburského arcibiskupa Schrattenbacha, po jehož nenadálém skonu byla transdedikována jeho nástupci Colloredovi. Strhující hra CMW a dirigentova víra ve svrchovanou uměleckou hodnotu Mozartových nejranějších skladeb (věc u nás například ve vztahu k ranému Dvořákovi nevídaná) učinily ze Scipionova snu mimořádný zážitek, jemuž nezasadila smrtelnou ránu ani na poslední chvíli ohlášená indispozice čtyř ze šesti sólistů. Původní hvězdnou trojici sopranistek P. Petibon, M. Erdmann a E. Liebau nahradilo překvapivě neméně kvalitní trio B. Bobro (Štěstěna), A.–N. Bahrmann (Vytrvalost) a Ch. Landshammer (Hold), z nichž zvláště prvně jmenovaná se předvedla mimořádnými hlasovými schopnostmi (roli ztvárnila již v Salcburku 2006). Trojici sopranistek doplnilo tenorové trio snů, a to M. Schade (Scipio), J. Ovenden (Publio) a večer zachraňující R. Trost v podstatě marginální roli Scipiova otce Emilia. Vídeňany milovaný Schade byl ve vynikající formě a potvrdil pověst nejpřednějšího z mozartovských tenorů současnosti. Všichni ze jmenovaných pěvců však dostali prostor k hlasové exhibici, protože árie uzavíraly ekvilibristické koloratury, končící bouřlivými aplausy. Pěvci se snažili i o náznaky scénických akcí, takže na pódiu a v sále panovala výborná nálada, a to nejen při zvukomalebných pasážích v recitativech před č. 3 a 11 a při hýkavě vychloubačném recitativu Štěstěny (č. 8). Salcburskému rodáku patřil i úvod posledního z deseti abonentních koncertů Vídeňských filharmoniků , které za onemocnělého M. Jansonse 6. 6. řídil hudební ředitel Královské opery Covent Garden Antonio Pappano . Matiné otevřel Mozartovou Pařížskou symfonií D dur KV 297 , v jejíchž prvních dvou větách akcentoval precizní práci s dynamikou a vedením hlasů, méně se však věnoval artikulaci a upozadil temnější pasáže v provedení. Finále stvrdilo vysokou hráčskou kulturu jednotlivých nástrojových skupin, zvláště však houslí, jejichž výšky byly intonačně sebejisté a zvukově velmi příjemné. Vídeňská Pařížská připomněla časy Karajanovy a byla políčkem kreacím, které u nás slýcháme od našich nejpřednějších orchestrů. Zatímco Mozart proletěl sálem, Sibeliova symfonická legenda Labuť z Tuonely op. 22/3 s prodlevami kontrabasů, mrazivými vstupy velkého bubnu a nádhernými sóly anglického rohu a violoncella trvala bolestně krátce: nepamatuji si, kdy jsem byl naposledy po provedení nějaké skladby tak zklamán, že již skončila. K nepřečkání se však přesně v autorových intencích vlekla první věta Šostakovičovy 10. symfonie e moll op. 93 : už tak červnovým horkem rozpálený sál zaplnilo stalinské dusno, a protože jsem seděl na pódiu za kontrabasy, pozouny a hornami, které kulatý vídeňský tón vyměnily za štěkot hlídacích psů, uvažoval jsem, že se před koncem Moderata tiše vytratím. Hrobové ticho v sále po doznění 1. věty přerušilo až vulgárně agresivní pětiminutové Allegro (Stalinův portrét), po němž následovalo deziluzivní Allegretto, zdržující nástup finálního Andante-Allegra, v němž kverulantskými tóny pikoly a dřevěných dechových nástrojů malý člověk zvítězil nad tyranem, David nad Goliášem, autor „schovaný“ za vítěznými tóny D-Es-C-H nad Stalinem.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.