Příliš málo charismatu, příliš mnoho Číny

Recitál čínského klavíristy a světové celebrity Li Yundi (李云迪) měl být klavírním vrcholem jarní koncertní sezony  v Praze. Bohužel byl spíše rozčarováním. (Jestli označit něco za klavírní vrchol sezony, pak to byla interpretace Hélène Grimaud Brahmsova Klavírního koncertu č. 1 d moll op. 15  na abonentním koncertu České filharmonie ve dnech 5. – 7. 3.) Yundi je technicky téměř dokonalým strojem a jeho prstová virtuozita je srovnatelná s dalšími čínskými klavírními hvězdami – Lang Langem a Yujou Wang. Lisztovu Tarantellu jsem slyšel několikrát, ale nikdy v tak zběsilém tempu. Jestliže u Liszta to bylo oprávněné, pak v případě Schumannovy Fantazie C dur op. 17  i Beethovenovy Sonáty č. 23 f moll op. 57, která není jen „Appassionatou“, ne. Schumannova hudba nabízí řadu výkladů, možností odhalovat detaily, souvislosti, mikrotektoniku, ale Yundi se míjel s paradigmatem této výjimečné kompozice. Beethoven byl zahrán v některých článcích struktury dobře, ale ve výrazu, v pojetí, drobnokresbě, ve stavbě celků, ve filozofii celé sonáty byl mimo. Uvedu namátkové dva příklady: první věta byla zbytečně  rychlá a bojovná, druhá věta měla málo klidu v tečkovaném rytmu. Kupodivu nebyla ani technicky dokonalá.

Nevím, jestli skladby  tří čínských autorů (Ren Guang, Wang Jianzhong, Wang Luobin) zařadil klavírista jako poctu své rodné zemi, jako propagaci nebo výraz své preference, nicméně bylo to smutně kýčovité, epigonské romantické štěbetání, hudba pokleslé salonní úrovně, jež se dala 3. 3. ve Dvořákové síni Rudolfina jen přežít. Vykřičníkem podivného koncertu byl potlesk po každé větě, což rušilo zvláště u Beethovena.

Sdílet článek: