čtvrtek, 28. květen 2015

Příkladná komorní interpretace skvělých sólistů

Napsal(a) 

Petrohradští komorní sólisté, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek Petrohradští komorní sólistéfoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Ruská smyčcová a klavírní škola patří od dob Auera a Rubinsteina ke světové špičce. Výkony jejích představitelů, pedagogů i interpretů, byly a jsou často měřítkem a vzorem. Ač toto platí nesporně v oblasti sólové interpretace, ve světě komorní hry (především kvartetní interpretace) jsem měl vždy dojem, že ve svém pojetí ustrnula někde na konci 19. století. S tímto předpokladem jsem očekával i výkon Petrohradských komorních sólistů. Hluboce jsem se mýlil. Pět umělců vrcholných sólistických kvalit předvedlo ukázku po všech stránkách příkladné a dokonalé komorní hry, a leckteré uznávané komorní soubory by jim v klasické čistotě projevu, citu, celkové noblese a v absenci jakéhokoliv lichého šaškování mohly jen závidět. Všichni členové souboru jsou absolventi Petrohradské konzervatoře, a v současnosti jsou i jejími pedagogy. Každý z nich je laureátem několika mezinárodních soutěží (včetně prvních cen) a mimo rámec souboru také úspěšným sólistou. Violista Alexej Ludevig, žák J. Bašmeta a D. Šebalina, vystudoval také dirigování a je zakladatelem souboru, působícího v této sestavě od r. 1995. Klavírista Pavel Rajkerus je m.j. vítězem mezinárodních soutěží Prokofjevovy (r.2000) a Szymanovského (r.2001). Členem souboru je teprve od minulého roku, kdy nahradil tragicky zesnulého Igora Uriaše (1965). Violoncellista Alexej Massarskij r. 1990 je nositelem 1.ceny Čajkovského soutěže v Moskvě (r.1990) a titulu Zasloužilého umělce Ruské federace (2004). Houslista Ilja Ioff, vítěz Viottiho a mnichovské ARD mezinárodní soutěže je současně i koncertním mistrem Petrohradské filharmonie. Lidia Kovalenko, původem z Novosibirska, hraje na housle od pěti let. V r.1994 zvítězila v celoruské houslové soutěži. Jsem přesvědčen, že každý ze jmenovaných umělců by stál za samostatný rudolfinský recital. Šíře jejich činnosti je obdivuhodná, a zjevně nijak nepřekáží předvedené kvalitě společné práce. Její výsledky zazářily 22. května v Dvořákově síni Rudolfina na festivalovém večeru Pražského jara.

Petrohradští komorní sólisté, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek Petrohradští komorní sólistéfoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Tři klavírní kvartety napsal Beethoven ve svých patnácti letech. Později se nikdy se k této sestavě již nevracel a dával přednost klavírnímu triu. Klavírní kvartet č. 2 D dur WoO 36 (vydán posmrtně) v tradiční třívěté formě (sonátové Allegro moderato, kantabilní Andante con moto a Rondo.Allegro) je mladistvě svěží dílo, bez pozdější beethovenovské váhy a složitosti, ještě silně poznamené duchem Mozarta a Haydna. Petrohradští jej představili v téměř strohých tvarech přesné klasicistní architektury. V partituře dominuje klavír (v původním partu cembalo). Zaujala mne velmi čitelná a zřetelná artikulace každého hlasu a fráze, prostá jakéhokoliv přehánění, stejně jako jejich dokonalé dynamické odstínění, respektující autorský zápis. Andante trochu připomínalo podobu pomalých vět ranějších houslových sonát, závěrečné Rondo zaujalo brilantním provedením hravého veselí.

Klavírní kvintet g moll op. 8 Josefa Suka  je složité a náročné čtyřvěté  dílo. Suk jej napsal r.1893 (věnoval J. Brahmsovi), avšak v r.1915 přepracoval do nové definitivní verze. Umělci jej od první věty (Allegro energico) představili v duchu dramaticko-lyrického novoromantismu a v bohaté barevnosti, ale zvuk občas příliš suverénního klavíru zbytečně „stínil“ kresbu témat ostatních nástrojů. Například viola A.Mariani z r. 1661 má nádhernou barvu, ale „dělo“ to není. Toto vše poznamenávám z hlediska stoprocentního ideálu, ke kterému mají Petrohraďané hodně blízko. Z úžasných a současně znělých ppp Adagio.Religioso až šel mráz po zádech,  Scherzo.Presto jiskřilo bravurou a komorní virtuositou, ve Finale.Allegro con fuoco se střídala mužná rozhodnost s něžnou lyrikou i dramatičností. Vcelku to bylo provedení, které stěží bude překonáno.

Petrohradští komorní sólisté, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek Petrohradští komorní sólistéfoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Na vytváření novověké ruské kultury se vždy významně podíleli tvůrci a intelektuálové z ruského německo-židovského prostředí. Zde má původ i Alfred Schnittke (1934-1988), jenž patří k nejvýznamnějším skladatelům druhé poloviny 20. století a k pokračovatelům „západní“ hudební tradice v duchu Šostakovičova odkazu. Podobně jako Gubajdulina či Děnisov, hledal v soudobých hudebních trendech vlastní způsob vyjadřování, jež v konečném výsledku nazval polystilismem. V sovětských dobách nebyl oficiální kritikou příliš přijímán, a živil se především hudbou k filmu (přes 7o snímků). Jeho osud byl trpký, postupně utrpěl pět mozkových mrtvic a nakonec úplně ochrnul. Velkou zásluhu o mezinárodní propagaci jeho díla měl především Gidon Kremer. Klavírní kvintet (Moderato – in Tempo di Valse – Andante – Lento – Moderato pastorale) je hudba tragických okolností (smrt matky a D. Šostakoviče) a do své podoby zrála téměř 6 let (dokončena 1976). Základem díla je pětitónový motiv – vědomá paralela figury symbolizující kříž ve Mši h-moll J.S.Bacha. První větu uvádí meditace sólového klavíru, na jehož smutek postupně se vážou disonantní sóla smyčců. Druhou větou je přízračný „valčík smrti“ v půltónových křížících se pohybech a glissandech, vystavěný z tónů sekvence Dies irae a motivu B-A-C-H. Osamělé tóny klavíru nad vytrácejícím se  bzučením smyčců zněly jako tichý tlukot umírajícího srdce. Třetí věta se v tajemných barvách (pizz., col legno, sul ponticello ap.) vrací k pětitónovému motivu. Na dramaticky působící čtvrtou větu se váže zklidněná finální věta pátá, tvůrcova vzpomínka na idylu dětství - v klavíru rozložený durový akord odchází do dáli ... Silně působivá výpověď skladatelova byla Petrohradskými komorními sólisty tlumočena  s hlubokou empatií a nepřekonatelným interpretačním mistrovstvím.

 Na závěr se umělci rozloučili Scherzem z Šostakovičova klavírního kvintetu.

Nemohu nezmínit stále častější nešvar, svědčící o hudební negramotnosti a ignorantství velké části snobského publika, typického právě pro festivalové koncerty: ač šustí programy, nevyčtou, že mezi větami se netleská. Ostuda i před interprety. Vedle instruktáže o vypnutí mobilů by asi bylo třeba i pokynů o tleskání. Nebo skončíme jako v baletu po každé piruetě ? ...

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.