pátek, 12. březen 2004

Příjemná podívaná, nic víc

Napsal(a) 

Humperdinckova Perníková chaloupka není zrovna revoluční dílo, ale našlo si cestu do téměř všech evropských operních domů, zejména pak pro dětská představení kolem Vánoc. Konečně premiéru řídil Richard Strauss 23. 12. 1893 ve Weimarském Hoftheatru. Nebýt Perníkové chaloupky, nikdo by si na Humperdincka ani nevzpoměl; Královské děti, jeho druhá nejpopulárnější opera, se téměř nehraje. Faktem ale je, že Perníková chaloupka odstartovala ráži oper s pohádkovou tématikou v post-wagneriánském Německu. Však také Humperdinck, který s Wagnerem studoval, se stal jeho epigonem, a to se nedá při poslechu opery přehlédnout. Z původní textové předlohy nezůstalo skoro nic, libretistka Adelheid Wetteová pohádku bratří Grimmů hodně upravila.

Také antverpské provedení ve Vlámské opeře bylo naplánováno na vánoční a novoroční čas. Režie se ujal Andreas Homoki , který tady rovněž v minulém roce nastudoval nezapomenutelnou Prokofjevovu Lásku ke třem pomerančům . Jeho umělecký partner Wolfgang Gussmann mu navrhl scénu a kostýmy. Oba zůstali v pohádkové sféře, i když dost stylizované. Nedá se jim oběma moc vytknout, ale nadšení jako v případě Prokofjevovy opery určitě nebudili, prostě jak by řekl současný český divák: pohodová podívaná, nic moc. Pro hlavní role Hänsel und Gretel , tak se opera jmenuje v originále, se těžko hledají vhodní představitelé. Aby byli skutečně věrohodní, musí být mladí a protože se jedná o děti také malí. To se antverpské opeře povedlo, jak argentinská mezzosopranistka Nidia Palacios (Hänsel), tak i italská sopranistka Natalie Karl (Gretel) se pro svoje role opravdu hodily a zvládly s přehledem dost náročné vokální party. Velmi se k nim blížili i představitelé jejich rodičů, belgický basbarytonista Werner Van Mechelen (Peter) a Němka Irmgard Vilsmaier (Gertrud). Největší úspěch - a zcela po zásluze - ovšem zklidila mladá Rakušanka Doris Lamprecht jako čarodejnice. Postavu herecky sice úplně předělala, ale dala jí novou dimenzi. Poprvé se v Antverpách představil mladý německý dirigent Stefan Klingele a jeho debut se vydařil, orchestr Vlámské opery řídil s přehledem. Zakončil bych slovy jednoho kolegy, který nazval toto nastudování "hloubkovou psychologií na úrovni ženského časopisu".

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.