Ohniskem obsáhlého programu Ostravských dnů jsou již tradičně orchestrální koncerty. Nedělní večer nazvaný „Orchestra opening“ byl, slovy Petra Kotíka, „vyvrcholením zahájení festivalu.“ Tradiční bod programu konaný v prostoru Trojhalí Karolina je již od roku 2017 svěřen souboru Ostrava New Orchestra vzniklému přímo pro potřeby festivalu, dle potřeby doplněnému hráči Ostravské bandy a vybranými sólisty. I tentokrát byl sestaven z větší části ze světových premiér skladeb současných tvůrců. Jakýmsi nevyřčeným, ale nakonec zjevným společným jmenovatelem tohoto večera i následujícího vystoupení Ostravské bandy byl samotný fenomén zvuku – jeho charakter, barva či síla.
První uvedenou premiérou večera 22. srpna byla kompozice Environment Lucie Vítkové pro ansámbl a orchestr rozdělený na dvě poloviny, rozsazený po obou stranách podia zády k sobě a řízený dvěma dirigenty (Jiří Rožeň, Ondřej Vrabec). Samotná hudba se spíše než označeními tempu a metra řídila časem – byla tak s jistou nadsázkou „temperována na celé vteřiny“. Jádrem skladby je pak čirý zvuk, hutný a syrový. Práce se zvukem ovšem nutně znamená také práci s hudbou, především skrze rozmáchlá glissanda, impozantní souzvuky a repetitivní vstupy jednotlivých členů užšího ansámblu. Živě generovaná elektronická zpětná vazba a místa uplatňující grafickou partituru navíc do celkového zvuku vnášela proměnlivost a jedinečnost každého provedení. Dojem dále umocnil prostorový efekt stereo sborů a nezbytná amplifikace sólistů (Jiří Havrlant cembalo, Daniel Skála cimbál, Lucie Vítková akordeon a hlas, Jan Nepodal, Anežka Nováková perkuse, Daan Vandewalle, Alexandr Starý klavír) obklopených všeobecným forte.
Skladba Then I Awoke Again Todda Tarantina zhudebňuje text anonymní básně The Wanderer z 11. století v jeho staroanglickém originále. Přes spíše tradiční, postromantickou orchestrální sazbu a vokální part Ireny Troupové na pomezí liedu a operní árie byla v této skladbě zřetelná také detailní práce se zvukem a zaměření na charakteristiky jednotlivých nástrojových skupin – například témbry dřevěných dechů vůči smyčcům. Spíše než na odiv byly tyto proměny barev jemně vepsané a hráči precizně odstíněné.
Christian Wolff již v programu přibližuje ideu kompozice Invisible Terrain jako koncertu pro housle, v němž chce docílit rovnoměrného uplatnění složky sólisty a orchestru a mimo jiné umožnit členům orchestru, aby vystupovali jako sólisté. Opět tedy problematizuje tradiční dualitu sólista-orchestr v rámci instrumentálního koncertu. Již úvodní sólová melodie Hany Kotkové „uskakuje“ do útrob orchestru a záhy se rozplývá. Role sólisty i ostatních nástrojů, jimž je přiřazený sólový part, je odebrána. Fragmentární melodie a motivy jen zřídka trvají dostatečně dlouho, aby se dal určit jejich konkrétní nositel. Hudba cestuje mezi hráči – nelze ani říci mezi sólistou a orchestrem či mezi jednotlivými sólisty – a jakémukoli bližšímu nástrojovému přiřazení vysloveně uniká. Hana Kotková sice stojí vepředu před orchestrem, na místě sólisty, ale její part také nelze jednoznačně označit za první či přední vůči „zbytku“ orchestru. Nakonec se sama stává součástí orchestru, když si sedá na pozici prvních houslí. I toto gesto pak potvrzuje, že soustředění, nasazení a výkon sólisty jsou zde vyžadovány od všech šestnácti hráčů – a v rámci tohoto premiérového uvedení tyto požadavky pod taktovkou Petra Kotíka všichni zúčastnění naplnili.
Fragment Petra Kotíka, skladba z roku 1998, se vyznačuje odlišným kompozičním stylem než jeho typické lineární kompozice – jde o rozsáhlou, nanejvýš pečlivě zvukově vystavěnou plochu. Stručné, ale maximálně výřečné motivy navozují lehce tísnivou atmosféru v hutném, propracovaném zvuku. Zdánlivě nezávislé plochy se vynořují a opět rozplývají ve všeobecném chvění a dění, avšak ačkoli se v této skladbě děje mnoho věcí najednou, není Fragment skladbou nikterak neklidnou či přebujelou. V popředí zde stojí témbr a dynamika, tedy míra dramatu. Aby ovšem byl samotný zvuk takto mimořádně zajímavý, je pochopitelně třeba jej vytvořit pečlivou řemeslnou kompoziční prací. Nedělní provedení se skladatelem v čele orchestru připomnělo důležitost i všestrannou vytříbenost tohoto díla.
Nedělní orchestrální večer uzavřela světová premiéra skladby Darwin Among the Machines Františka Chaloupky. Autor opět ideově vychází z literatury, tentokrát z článku Samuela Butlera z roku 1863, v němž vyslovuje znepokojivou (a stále aktuálnější) myšlenku o tom, že stroje se vyvíjejí rychleji než lidé a brzy náš druh předčí. Tento průlomový názor ilustruje Chaloupka hudebně a částečně i vizuálně. Více než dříve uplatňuje alternativní techniky zejména v perkusní sekci a sólovém partu pro bicí, col legno či proměnlivá glissanda ve snaze o větší zvukomalebnost, avšak bez nadbytečné popisnosti. Sólistka Kristýna Švihálková pak má vedle partu pro perkuse předepsán i scénický herecký výkon s pantomimou a několika rekvizitami. Chaloupka touto skladbou úspěšně rozšířil svoji paletu zvuků a interpretačních technik pro větší výrazové možnosti, přičemž stále zachovává svůj nezaměnitelný hudební jazyk a typickou sazbu orchestru s důrazem na smyčce a místy rytmické nedourčenosti. Zároveň prohlubuje i svůj smysl pro drama a zřetelněji než dříve tak ilustruje ne zcela vyslovený příběh – či spíše určitý narativní rámec. Vývoj Chaloupkova hudebního rukopisu tak podle všeho i nadále slibně pokračuje. Podobně i Ostrava New Orchestra opět prokázal své kvality a připravenost interpretovat náročnou tvorbu na mimořádně vysoké úrovni.
Následující večer 23. srpna přinesl další tradiční večer nazvaný „Ostravská Banda I“, věnovaný stejnojmennému ansámblu, v němž zazněly čtyři světové premiéry.
Jednou z nich byla již úvodní For Large Ensemble, Part F Luboše Mrkvičky. Slovy autora jsou základem skladby „hlasité, extrémně husté akordy, které ale budou znít jasně až rozzářeně“. Skutečně se jedná o náročnou, vrstevnatou a především hlasitou hudbu, která si však v rukou Ostravské bandy udržela určitou jiskřivost. Jednotlivé nástroje se přes sebe neustále přelévají a vytvářejí do jisté míry rozechvělý hudební masiv – přesto jednotlivé party vyžadují precizní provedení a souhru. Účinné gradace pak Mrkvička nedosahuje dynamikou, nýbrž skrze intonaci a nástrojové obsazení.
Ve světové premiéře byla uvedena také skladba Diagonal nr. 1, v níž Jan Jirucha přenáší metody diagonální kompozice z umění výtvarného do hudby. Kolísavá rytmická schémata a variace vzestupných či sestupných motivů v rámci zcela smyčcového orchestru i v delikátním partu sólového vibrafonu (Chris Nappi) vynikla zejména díky průzračné sazbě a citlivé interpretaci.
Inspirace romskou houslovou hudbou z oblasti Balkánu pak tvořila základ kompozice Evta Any Sokolović pro housle a ansámbl. Hana Kotková v čele orchestru brilantně odehrála plamenný sólový part, v němž vrstvila ostrá glissanda, ruchy, techniky soudobé hudby i idiomy balkánské hudby v komplikovaných rytmech a precizní intonaci. Nešlo ovšem o snahu přímo emulovat romskou hudbu, pohybujeme se stále v „klasickém“ interpretačním kontextu. Sokolović zde opět rozvrhuje osobitý zvukový svět a skutečně z Ostravské bandy získává po všech směrech neobyčejný zvuk. Napomáhají tomu zejména nástroje v krajních polohách a témbrech, mimořádně účinné v nižších dynamických úrovních. Tvrdošíjná rytmická pásma pak ožívala díky promyšlenému rozdělení materiálu do jednotlivých hlasů se zajímavými „ozvěnami“ violy a cimbálu, trubky či klarinetu a fagotu.
Roland Dahinden popisuje svoji premiérovanou skladbu recall pollock jako zvukový obraz, inspirovaný gesty v malbách Jacksona Pollocka. Kompozici pro perkusní ansámbl a sólový basklarinet napsal přímo pro Garetha Davise (vedle Hany Kotkové zřejmě nejzaneprázdněnějšího sólistu letošního festivalu), jenž provedl další špičkovou instrumentální exhibici současných možností basového klarinetu. Nakolik je otázkou, kam se tyto techniky v budoucnu posunou a jak se vyvinou, Gareth Davis je podle všeho aktuálním olympijským šampionem této disciplíny. Sólový part pak doplňoval zvukově neotřelý ansámbl (Miklos Holló, Jan Nepodal, János Nevelö, Anežka Nováková, Martin Opršál) s jemným doprovodem ve spíše mírné dynamice. Dahinden místy dosahoval až vzájemného zvukového propojení sólisty s perkusisty, například skrze hru smyčci na kameny vibrafonu či naopak klapáním mechanik basklarinetu a dalšími ruchy sbližujícími témbry dechového nástroje a perkusí. Jackson Pollock se pak na pódiu projevil i vizuálně, v efektních gestech házení hrstí hrachu na gongy.
Poslední světovou premiérou pondělního programu byla pětivětá skladba Theory of Absolute Sadness, v níž Miro Tóth zhudebnil pět minimalistických básní Martina Burlase. Tyto stručné texty v sobě uchovávají široké možnosti interpretace včetně naléhavé reflexe současných humanitárních krizí. Hudební složka je zpočátku postavena na promyšleném střetávání frekvencí jemně rozladěných clusterů jednotlivých nástrojů a skupin. Tyto plochy znepokojivých disonancí dále umocňují emoční náboj čistého zpěvu. V dalších částech pak narůstá hybnost hlasu co do dynamiky i rozsahu i množství stylových aluzí – mimo jiné reichovského minimalismu či belcanta. Irena Troupová básně, respektive promluvy naznačené hrůzy, přednesla s autentickým citem. Ačkoli neměla předepsaný rozsáhlý part v tradičním slova smyslu, o to více výrazu bylo třeba do každého jednotlivého slova vložit.
Hudbou nabitý program vyvrcholil jedinečným provedením mimořádně náročné kompozice Persephassa pro šest perkusistů z roku 1969 Iannise Xenakise. Petr Kotík jej uvedl jako dosud „nejšílenější projekt Ostravských dnů, ještě více než provedení Gruppen pro tři orchestry“. Hudebníci Miklos Holló, Chris Nappi, János Nevelö, Jan Nepodal, Martin Opršál, Tamás Schlanger a dirigent Bruno Ferrandis byli rozestavěni do kruhu okolo publika soustředěného poblíž jedné stěny haly Trojhalí. Díky tomuto otevřenému prostoru vznikalo navíc impozantní echo zesilující již tak hlučnou produkci, na druhou stranu však toto umístění deformovalo symetrii zvuku a každý z hráčů, byť ovládajících stejnou sadu nástrojů, nakonec zněl jinak. Živelný, takřka primordiální účinek tohoto kolosálního mračna zvuku, jeho hlasitosti, nahodilých i pečlivě rozpracovaných rytmických útvarů ovšem zapůsobil i díky precizní interpretaci zúčastněných hudebníků. Důkladný, takřka očistný prožitek tak symbolicky završil a uzavřel mimořádně obsáhlý program hudby dneška ve dvou převážně orchestrálních večerech. Ostravská banda se během probíhajících Ostravských dnů představí ještě ve čtvrtek 26. srpna, závěrečný orchestrální koncert v sobotu 28. pak bude patřit PKF – Prague Philharmonia a dirigentu Rolandu Kluttigovi.
