středa, 31. říjen 2018

Přes Kyliánovy Mosty času

Napsal(a) 

Michaela Wenzelová, foto Sergej Gherciu Michaela Wenzelováfoto: Sergej Gherciu

Říjnová premiéra letošní sezony baletu Národního divadla, Mosty času, je zároveň metaforou svého názvu. Čtyři choreografie, pomyslné mosty z děl Jiřího Kyliána, choreografa českého původu a světového významu, byly nastudovány v rámci oslav 100. výročí republiky a zároveň jako pocta – vícedílné ohlédnutí za umělcovou tvorbou. Jedenasedmdesátiletý tvůrce slaví padesát let choreografické kariéry, během které vytvořil více než stovku choreografií i projektů různého typu. Jeho choreografie jsou specifické tanečním slovníkem, osobitým cítěním a vnímáním prostoru, neotřelou interpretací i vícevýznamovostí se širokým spektrem vyjádření i pojetí témat, myšlenek a dějů. Kompozici složeného večera si Kylián vytvořil sám, jednotlivá samostatná díla reprezentují průřez jeho tvorbou od osmdesátých let minulého století po rok 1995, tedy období jeho působení v Nizozemském tanečním divadle.

Úvodní pozice Mostů času patří Žalmové symfonii vytvořené na hudbu Igora Stravinského, která vznikla v roce 1978. Osm tanečních párů vytváří prostřednictvím těl a jejich pohybů rozmanitě se hemžící a pracující společenství ve sdíleném prostoru. Choreografické kreace na sebe navazují, prolínají se, vycházejí jedna z druhé či se odpojují. Hromadné výstupy tanečníků střídají duety, duety zase sóla… Tanečnímu jazyku této části dominuje klasika s občasnými prvky moderny. Pomalejší tempo tance střídá svižné a naopak, nechybí krásné vysoké skoky, rychlé otočky a bezpočet dalších prvků. Všechny pohyby jsou propracovány do nejmenšího detailu, pohledu, postoje. Pregnantní táhlé, stronzovité i trhané linky pohybových vyprávění v podání špičkových výkonů sólistů promlouvají z jeviště o svých pochybnostech, emocích i myšlenkách. Jednoduché, spíše civilní kostýmy dokreslují postavy i jejich sdělení ve své strohosti a jednoduchosti. Sílu díla umocňují latinsky živě zpívané žalmové písně v podání pěveckého sboru situovaného do 1. podlaží hlediště. Celkovou monumentalitu dokreslují orientální koberce visící na horizontu a židle v zadní části jeviště. Každičký taneční výstup je jedinečný, vyzdvihnout lze suverenitu Michala Štípy a Nikoly Márové, ale pochvalu zaslouží i všichni ostatní, neboť jejichž společným produktem je dokonalá taneční a výrazová souhra.

, foto Sergej Gherciu foto: Sergej Gherciu

Zcela odlišně je laděna druhá část večera, Bella Figura (Pěkná postava), která představuje datově nejmladší kus (z r. 1995). Dílo začíná pro diváka poněkud netradičně – rozcvičkou tanečníků a markýrováním figur. Pro tento „prolog“ před plnou choreografií platí známé přísloví, že méně znamená více. Délka markýrování je totiž (alespoň na druhé premiéře tomu tak bylo) dlouhá, navíc pro diváka přicházejícího z foyer neobhájitelná a zmatečná neboť neví, zda jde pozdě či nikoliv. Následné odhození civilních doplňků – šatů již dává znát, že jsme se opět přesunuli k představení. Mystickou atmosféru začátku s překrásným „ohnivým“ laděním designu a tancem mužů střídá tanec polonahých dívek v dráždivě rudých sukních. Vedle spíše moderně laděných pohybových kreací a designu dominuje této části obratnost těl ve zmrzačených či zvířecích pohybech a práce s materiálem rekvizit (oponou, sukněmi aj.). To vše dohromady předkládá divákovi možnost zamyšlení nad relativností krásy, nedokonalosti i technické obratnosti, balancování mezi fantazií a realitou. Jmenovat zde konkrétní taneční výkony by bylo zdlouhavé nebo neúplné, neboť každý tanečník zde má své místo, úkoly a všichni je plní lépe než na výbornou. Včetně choreografa, který neopomíná v úvodu naznačené rozcvičování dotáhnout do opětovného převleku do civilu a odchodu ze scény (či zkoušky). Milým ozvláštněním a umocněním je i na jevišti plápolající oheň. Jako hudební podklad zde působí hudba vícero autorů střídaná tichem se zvuky.

Paul Irmatov, foto Dasa Wharton Paul Irmatovfoto: Dasa Wharton

Třetí ochutnávka patří Petite Mort (Malá smrt z roku 1991). Muži s kordy a ženy (i muži) s rekvizitami černých korzetů s krinolínovými sukněmi, element mužství a ženství. Choreografie na hudební torzo dvou vět z nejslavnějších Mozartových klavírních koncertů se opírá o prostředky moderního tance. Je vystavěna z bezchybně přesně vytvářených a časovaných výstupů reprezentujících emocionální a fyzické vazby mužů a žen v kontrastu s úspornými lidská torza asociujícími tělovými kostýmy. Kylián (stejně jako u ostatních kusů) podchytává drobné nuance, detaily a drobnosti, z nichž skládá barevnou mozaiku dramatu o relativitě života a smrti – neslučitelných pólech, které nás provázejí životem. Tato část stojí na brilantní a přesné interpretaci a prezentaci, která zde malinko pokulhává v případě práce s obrovským plátnem asociujícím rychlost předělů mezi smrtí a znovuzrozením. Tanečníci nestíhají dobíhat na pozice.

Giovanni Rotolo, Magdaléna Matějková, foto Dasa Wharton Giovanni Rotolo, Magdaléna Matějkováfoto: Dasa Wharton

Závěrečnou tečkou je Šest tanců opět s Mozartovým hudebním podkladem. Tato část je stejně krátká jako skladatelův život. Po obsahově i strukturálně náročném „mostním“ exkurzu do Kyliánovy tvorby přináší svižnou osvěžující a pozitivní tečku se směsí tanečních a pohybových hříček, humoru a nadsázky. Je naplněna taneční pozitivitou a lehkostí kontrastující k síle dramatického napětí a prožitků z předchozích kusů. Její ladění naplňuje Mozartovy myšlenky a vnímání skutečnosti života coby maškarády. Takřka romantickou atmosféru navozují závěrečné padající sněhové vločky, divák odchází uklidněn a pohlazen, katarze byla naplněna.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.