Na prvním koncertě cyklu Filharmonikové a jejich hosté komorně se v sále Martinů (náhradou za Sukovu síň Rudolfina) poprvé představilo kvarteto s nejkratší minulostí (založeno 2000). Tři členové České filharmonie – Zuzana Hájková , Jiří Poslední a Jakub Dvořák – spolu se Silvií Hessovou , sólistkou Virtuosi di Praga, se rozhodli vytvořit smyčcové kvarteto. Zhruba stejně staří třicátníci, tíhnoucí od studií ke komorní hudbě, se vyznačují dvěma shodnými fakty: skvělou tónovou kvalitou bez výjimky a muzikantskou vervou. Obojí je pro kvalitní kvartetní hru předpokladem, obojí jim na tomto prvním velkém recitálu přineslo úskalí. Krása tónu každého jedince je prvoplánově oslovující a v případě sekundu s violou se s takovou intenzitou zvuku nesetkáváme často. Rozezpívanost, široká rozehranost a expresivní přístup k hudbě charakterizovaly oba interpretované kvartety: Dvořákův Smyčcový kvartet G dur op. 106 a Šostakovičův Smyčcový kvartet č. 5 . Nesnadný pozdní Dvořák tuto rozezpívanou spontaneitu potřebuje a kvartetisté v tomto směru naplnili dílo obdivuhodně. Vynikla jejich kultura projevu, muzikantská zaujatost a v každém nepatrném sóle pak udivující vyznění nástroje. Odhlédnu-li od občasných intonačních kazů, obtížnost v souhře poukázala na nedotaženosti, což je spíš otázka technického vyladění než souhry samé. Současným principem souhry Filharmonického kvarteta je ponořená expresivnost výrazu; je autenticky jednolitá a bude v budoucnu předností souboru. Prozatím jí chybí rub této mince, vstřícné a slyšitelné upřednostňování jednoho pro druhého. Nejen v notách a ve výrazu, což je evidentně na dobré cestě, ale také ve větších dynamických nuancích. Hutné espressivo by se mělo objevovat občas, ne setrvale. Vycizelovanost zvukové souhry v opačném směru by neměla být tak náročná. O tom všem hovořil Dvořákův kvartet. Šostakovič jednak snese víc krajních zvukových dimenzí, jednak měl místa úchvatných pianissim a tím i kýženou dvojpólovost. Kvartet sám nese v sobě tolik napětí, sebeironie, něžně karikovaných melodických parafrází a tak silný vnitřní náboj, že se interpretaci přímo podbízí. Kvartetisté, výborní instrumentalisté, se do ní opřeli a v sytých, hutných partiích připomínali šířkou masu orchestrálního zvuku. Pomalá a zjihlá druhá věta ukázala sílu možného výrazu, využívajícího nižší dynamickou škálu. V interpretačně náročných dílech, které si Filharmonické kvarteto vybralo pro svůj recitál, ukázalo výrazné přednosti i nevyužité možnosti. Je to soubor s perspektivou.
