pondělí, 2. říjen 2017

Přelomový XIV. ročník Svatováclavského hudebního festivalu

Napsal(a) 

 , foto Ivan Korč foto: Ivan Korč

7500 posluchačů, 1100 účinkujících, 35 koncertů – to je bilance XIV. ročníku Svatováclavského hudebního festivalu (SHF), který v ideově poněkud amorfním Dnu české státnosti, tedy na svatého Václava 28. 9. 2017, uzavřel brány za letošním maratonem koncertů duchovní a staré hudby v metropoli Moravskoslezského kraje a přilehlých obcích. Před sedmi lety jsem sumarizující recenzi v časopise Harmonie nazval festivalovými postřižinami. Po dalších sedmi letech lze oprávněně hovořit o konfirmaci, protože festival vedený Igorem Františákem a jeho týmem nesešel z vytyčené cesty, a naopak předkládá stále mezinárodnějšímu festivalovému publiku více a více dramaturgicky nonkonformních projektů, jak tomu bylo ostatně i letos. Festival si vychoval zástup věrných posluchačů a etabloval portfolio umělců a souborů, které se na něj vrací s železnou pravidelností. Vavřín hlavního rezidenčního souboru v roce 2017 nesporně patřil Filharmonii Brno a Českému filharmonickému sboru Brno sbormistra Petra Fialy, jejichž vystoupení 4. a 28. 9. 2017 SHF zarámovala, nemluvě o společném vystoupení s Danem Bártou (18. 9.).

Ondřej Vrabec, foto Ivan Korč Ondřej Vrabecfoto: Ivan Korč

Zahajovací koncert v moravskoostravské římskokatolické katedrále Božského Spasitele náležel Brahmsovu Německému rekviem op. 45, které se jako jedno z nejznámějších zhudebnění Lutherova německého překladu Bible stalo anticipací ročníku věnovaného (mimo jiné) připomínce 500. výročí počátku luterské reformace. Zatímco českotěšínské vystoupení Janáčkovy filharmonie Ostrava s šéfdirigentem Heiko Mathiasem Försterem v Mendelssohnově Reformační symfonii d moll op. 107 v sousedství Brahmsových Čtyř vážných zpěvů op. 121 bylo explicitní připomínkou tohoto výročí (17. 9.), Brahmsovo Německé rekviem v podání brněnských kolektivních těles bylo dramaturgicky programatickým vstupem do festivalového ročníku, na jehož programu se díla laické nebo sekulární zbožnosti pravidelně vracela. Bylo-li dramaturgickým úmyslem postavit proti sobě Německé rekviem a Berliozovo Dětství Ježíšovo jako prototypická díla této hudebně-sekulární religiozity, pak nezbývá než před dramaturgickou sofistikovaností smeknout. Bylo-li tomu tak náhodně, přesto je to dobře, protože úvodní festivalový večer s Ondřejem Vrabcem za dirigentským pultem byl kusem poctivého introvertního muzicírování, na jaké je ostravské publikum od skromného prvního hornisty České filharmonie zvyklé. Brahmsovo nejrozsáhlejší vokálně-orchestrální dílo – troufnou si pořadatelé někdy na v českých zemích v podstatě neznámou a okolnostmi vzniku problematickou kantátu Triumfální píseň op. 55 (Triuphlied), která je ojedinělým zhudebněním části textu Janova Zjevení (Apokalypsy)? – je sice trvalkou světových koncertních pódií, na něž patří spíše než do chrámových lodí, není to však žádná prskavka, kterou lze efektně zahájit takřka měsíc trvající hudební slavnosti. Ačkoliv bylo dílo nastudováno v živých tempech, brněnští sboristé obstáli na výbornou i ve fugových pasážích v čele s Denn wir haben hie keine bleibende Statt. Zatímco sboristé sklidili zasloužené ovace, švýcarský barytonista Rudolf Rosen, pěvec vzorné deklamace a kazatelsky znělého témbru, ztroskotal v VI. části v nízké dynamice při slovech Wir werden nicht alle entschlafen. Spíše radostí, než útěchou bylo slyšet Kateřinu Kněžíkovou v sopránovém vstupu ve sborovém Ihr habt nur Traurigkeit. Intonační jistota bez možnosti prozpívat se k tomuto číslu byla respektu hodná, slovanský témbr jejího hlasu byl světlem v temnotách Brahmsova agnostického přitakání konečnosti lidského života. Hlavní oporou Vrabcova nastudování byla Filharmonie Brno: blýskla se sonorním zvukem violové skupiny, zdařilým violoncellovým sólem (č. V Ihr habt nur Traurigkeit) a sebevědomými vstupy pozounů jako nositelů symbolické přítomnosti posledního soudu. Otázkou zůstává, zda forzírující flétny a klarinety vycházely vstříc delšímu dozvuku chrámové akustiky, nebo jen doplatily na nevyzpytatelné zvukové niky ostravské katedrály.

Philippe Bernold, foto Ivan Korč Philippe Bernoldfoto: Ivan Korč

Brněnským flétnistům Petru Pomklovi a Kristině Vaculové patřilo neobvyklé sólo s harfovým doprovodem Dominiky Ťukové i v závěrečném festivalovém koncertu, situovaném do posluchačsky a akusticky výrazně přívětivějšího farního kostela v Ostravě – Mariánských Horách. Jako o den dříve v Brně na Petrově bylo i v Ostravě na programu v českých zemích v podstatě neznámé Berliozovo dílo, pozdní třídílné oratorium Dětství Ježíšovo, jehož původně komorní a experimentální tvář zanikla ve výsledném třídílném tvaru s pěticí sólistů, dvěma sbory a orchestrem s varhanami (1854). Posluchačsky oživující bylo již antifonické usazení orchestru v presbytáři a ženského sboru s varhanním doprovodem na protilehlé varhaní empoře. Vedle díla samotného, v němž hrají důležitou roli orchestrální mezihry, včetně onoho zmiňovaného tria dvou fléten a harfy ve III. díle, zaujali na prvním místě francouzští sólisté, jimž zdatně sekundoval v roli izmaelského muže Martin Gurbaľ. Pěvecké obsazení v čele s famózním vypravěčem Sébastienem Droyem, Herodem Frédérica Catona a Marií s Josefem dvojice Yumiko Tanimura a Ronan Nédélec bylo dílem autora hudebního nastudování, francouzského flétnisty a dirigenta Philippe Bernolda. Jeho zacházení s taktovkou je účelně úsporné, ovšem sdělné, jeho práce s nemalým provozovacím aparátem je sebevědomá a jeho umělecké kreace jsou v Ostravě vždy mimořádným zážitkem, ať již vzpomenu Rejchovo Rekviem a Dvořákovo Te Deum (2014), nebo Berlizovo Faustovo prokletí (2015). Nepletu-li se, ostravská premiéra Dětství Ježíšova byla dramaturgickou událostí, kterou si nenechalo festivalové publikum ujít. Událostí o to významnější, že nastavila zrcadlo adventně-vánoční hudební praxi českých zemí, jíž obvykle dominují pastorely a Bachovo Vánoční oratorium. K tradiční betlémské selance má Berliozovo dílo na hony daleko: Ježíš je v něm člověkem, který se má po Josefově vzoru stát otcem, a Izraelity zavržení Izmaelité jsou oněmi milosrdnými hrdiny, u nichž nalézá rodina z Nazareta útočiště před vražděním betlémských neviňátek. Kdo se do oratorní literární předlohy začetl pozorně, nemohl se zbavit dojmu nepříjemně vtíravé aktuálnosti tváří v tvář uprchlické hysterii a absenci elementární lidské solidarity. Od nastudování Berliozova vánočního díla si ovšem slibuji prolomení ještě jednoho tabu – totiž uvedení Bachova Vánočního oratoria, jehož se v Ostravě publikum stěží dočká v reprezentativním provedení jindy než v rámci SHF. Když mohou znít v září pašije a rekviem, proč by nemohlo zaznít Vánoční oratorium bez odéru vánočních stromků a nákupního shonu?

Barthold Kuijken, foto Ivan Korč Barthold Kuijkenfoto: Ivan Korč

S dramaturgickou důsledností ovšem na festivalu zaznívají i mnohem komornější projekty, než byly večery vstupní a zahajovací za účasti brněnských kolektivních těles. Na mysli mám především pozornost, jež je soustavně a jistě díky Igoru Františákovi, který je sám aktivním hráčem na klarinet a jeho historické předchůdce, věnována komorní a ansámblové hře dechových nástrojů. Navštívil jsem jen dva z těchto večerů, oba se však hluboce vryly do paměti přítomného publika. Ještě před několika lety by se zdálo nemyslitelným, aby v malém kostelíčku sv. Jakuba ve venkovské Ostravě-Plesné vystoupil Barthold Kuijken, legenda flétnové hry z řad vyznavačů poučené interpretace staré hudby, jehož partnerem u cembala byl lidsky sympatický a umělecky precizní Ewald Demeyere. Letos se tak stalo, když před zaplněným chrámem na okraji Ostravy vystoupil s programem z děl rodiny Bachovy, mollovou vzpomínkou na zesnulého tyrolského přítele Rudolfa Tutze, jehož jako pedagoga a stavitele kopií dobových dechových nástrojů poznala i Ostrava a její hudební univerzita. Kuijkenův koncentrovaný večer byl uměleckým i lidským zážitkem, ať už rétorickým frázováním a důvěrnou znalostí Bachovy hudby, nebo nesmírně přátelským přístupem k publiku. Čeho se mi „nedostávalo“ v Kuijkenově projevu – pozornosti k vlastní sebeprezentaci – to mě rušilo v jinak zdařilém podvečeru v děkanském kostele ve slezském Bílovci, kam v neděli 10. 9. 2017 zavítal soubor Philharmonia Octet Prague. Dramaturgická kombinace Mozartovy dechové Gran partity KV 361 a Dvořákovy Dechové serenády d moll op. 44 je dokonalá: díla k sobě patří obsazením, okolnostmi vzniku (Dvořák byl inspirován provedením Velké partity ve Vídni v prosinci 1877) a bezbřehou invencí. Dvořákovi ovšem uškodila zbrklá tempa, která neunesla hlavně sousedská na místě menuetu, oběma kompozicím pak pódiově sebestředné vystupování spiritus agens souboru Viléma Veverky.

Esther Yoo, foto Ivan Korč Esther Yoofoto: Ivan Korč

V Brušperku usedl u basetového klarinetu také Igor Františák, který se představil jako sólista v Bruchově Dvojkoncertu pro klarinet a violu e moll v sobotu 23. 9. 2017 v Ostravě-Pustkovci (Kristina Fialová - viola, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Vojtěch Spurný) a neobešlo se bez něj ani nastudování Mozartova Rekviem d moll KV 626 v mariánskohorském kostele Panny Marie Královny ve středu 6. 9. 2017, pouhé dva dny po provedení Brahmsova Německého rekviem. Václav Luks se v českých zemích definitivně etabloval i coby mozartovský interpret a jeho provedení Mozartova Rekviem v sobě mělo afektivnost a dramatičnost dirigentových zelenkovských kreací. Nedalo spočinout, valilo se chrámovou lodí, opřeno o strhující výkon Collegia a Collegia Vocale 1704. Pokulhávalo snad jen v obsazení sólového kvartetu, v němž zanikal světlý témbr basisty Jaromíra Noska a zrající alt Anety Petrasové. Až italskou kantabilitou mě překvapil tenorista Václav Čížek, v sopránovém partu rozhodně obstála Olga Jelínková. Obsadit sólový kvartet českými pěvci byl v internacionalizovaném festivalovém prostředí risk, který s výhradami vyšel. Podobně jako odvážný úvod mozartovského večera se smyčcovým Adagiem a Fugou KV c moll KV 546. Vedla Luksova Collegia se na festival vrátil i Ensemble Inégal Adama Viktory (10. 9.), Ensemble Tourbillon Petra Wagnera (19. 9.) a Collegium Marianum Jany Semerádové (26. 9.). Samozřejmostí SHF je přítomnost jmen Hany Blažíkové (25. a 26. 9.) a Tomáše Krále (13. 9.), zjevením bylo vystoupení Mahana Esfahaniho v Bachově Goldbergovských variacích (21. 9.). Lituji, že jsem propásl festivalové premiéry houslistky Esther Yoo (15. a 17. 9.), které v době konání festivalu vyšla u společnosti Deutsche Grammophon nahrávka Dvořákových Dumek, oželet jsem musel Dvořákův smyčcový sextet v nastudování Talichova kvarteta a jeho hostů (19. 9.) a nechal jsem si ujít premiéru Ostravského mládežnického orchestru s dirigentem Paolem Gattem v Rossiniho Stabat Mater (26. 9.).

Mahan Esfahani, foto Ivan Korč Mahan Esfahanifoto: Ivan Korč

Kontinuálně se rozrůstá doprovodný festivalový program, ať již v podobě diskusí s umělci, výstav fotografií, nebo filmových projekcí. Je jen otázkou, zda investovat do starého zboží v podobě Russelova Mahlera z roku 1974 nebo Corbiau Farinelliho (1994). Nerozumím těmto zbytečným vycpávkám, které by měly smysl jen v případě, že by publiku zprostředkovaly mimořádné operní produkce nebo záznamy koncertů současnosti, za nimiž se ostravské a festivalové publikum stěží může vypravit, nejlépe z oblasti autentické provozovací praxe. Je to jen otázkou financí a dramaturgického rozhledu. Předkládat ovšem s festivalovými lahůdkami v ostravské Minikinokavárně okoralé dobroty minulých desetiletí je mlácení prázdné slámy. U pořadatelů bych se rovněž přimlouval za korektnější zacházení s převzatými texty, které byly publiku dávány k dispozici: postrádal jsem v nich občas údaje o autorech českých překladů, zvláště v případě Brahmsova Německého rekviem, jehož české tlumočení se radikálně rozcházelo se zhudebněným textem. Při vší festivalové péči o publikum se tak ke slovu znovu přihlásil tradiční český šlendrián – podceňování intelektuálních potřeb publika, které nepřichází na koncerty jen za zážitky, jak hlásalo letošní festivalové motto Koncert v kostele je zážitek, ale i za promýšlením zhudebněných textů. Snad bude tato výhrada v XV. ročníku SHF minulostí. Zvláště, když se festivalovému publiku dostane takové lahůdky, jakou bude Schumannovo oratorium Ráj a Peri.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.