úterý, 8. březen 2011

Překvapivě svěží klenoty

Napsal(a) 

Překvapivě svěží klenoty Překvapivě svěží klenoty

Tradiční novoroční vystoupení Filharmonie Brno se tentokrát neslo ve „vlasteneckém“ duchu. Přílišné zkostnatělosti, která v takových případech hrozí, zabránil relativně nízký věk obou hlavních mužů večera. Název koncertu přesně vypovídá o tom, co si běžný český posluchač pod slovy Klenoty českých mistrů vybaví. Nejsem nikterak proti dramaturgii založené na osvědčených titulech, zvlášť pokud jde o koncert novoroční. Na druhou stranu, nemohl by být právě podobný slavnostní okamžik příležitostí pro seznámení širší posluchačské veřejnosti s autory, kteří na domácích pódiích neprávem chybí? Napadají mě tak rozdílné osobnosti, jako jsou Rejcha, Fibich nebo Janáčkovi žáci. Také Václav Kálik (kterého Helfert hodnotil málem jako největšího českého skladatele své doby) stále ještě čeká na své „objevení“...

Jakub Hrůša je mladý dirigent – a mládí je rychlé. Předehru k Smetanově Prodané nevěstě je jistě třeba interpretovat energicky, svižně, bez přehnaného patosu; sympaticky živelný Hrůša však místy hnal orchestr až moc dopředu a zbytečně zkracoval pauzy, které dodávají předehře na dramatičnosti. I tak byl smetanovský úvod (obsahující také Polku, Furianta a Skočnou z této opery) zároveň vrcholem večera; tance náročné na souhru byly provedeny bez jediného zaváhání. Následovalo dvacet minut z tvorby Antonína Dvořáka. Slovanské tance č. 9 H durč. 15 C dur byly ukázkovým příkladem oné živelnosti, která se v rukou vynikajícího dirigenta stává nástrojem krásy. V MazurkuRomanci f moll jsme pak měli možnost obdivovat umění Romana Patočky . Tento mladý houslista, kterého si brněnský divák může pamatovat z výborné interpretace Janáčkova Putování dušičky , předvedl, že se v dvořákovské literatuře cítí jako doma. To do jisté míry potvrdil i v procítěném a hypnotizujícím houslovém sólu z Radúze a Mahuleny Josefa Suka. Naopak pásmo z Janáčkových Lašských tanců (Dymák, Požehnaný, Pilky) bylo na můj vkus „dvořákovské“ víc, než je zdrávo. Uvítal bych Janáčka strožejšího, civilnějšího, rytmicky pregnantnějšího. Pohádka o Popelce ze závěrečného dějství Martinů baletu Špalíček byla ukázkou toho, že skladba, která výborně funguje jako balet, někdy v koncertním provedení poněkud nudí.

Orchestr byl po celý večer perfektně barevně i dynamicky vyvážený (snad až na trochu nevýrazná dřeva); zvlášť bych chtěl pochválit perfektně koordinované smyčce. Ovace ve stoje, které koncert korunovaly, tak byly naprosto zasloužené.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.