pátek, 12. květen 2017

Předehra Pražského jara: neklasická klasika v šantánovém světle

Napsal(a) 

Josef Špaček a Pallavi Mahidhara, foto Petra Hajská Josef Špaček a Pallavi Mahidharafoto: Petra Hajská

Je sympatické, že Pražské jaro se snaží nebýt rigidní a hledá nové dramaturgické prvky, které by osvěžily koncepci našeho největšího hudebního festivalu. V předvečer oficiálního zahájení se uskutečnil recitál houslisty Josefa Špačka, kterého doprovázela místo původně avizovaného Lukáše Vondráčka jeho kolegyně z amerických studií, indicko-americká klavíristka Pallavi Mahidhara, což byla téměř plnohodnotná náhrada. Program koncertu měl být neformální a uvolněný. Asi proto bylo vybráno vinohradské divadélko Royal, které více než divadlo připomíná červeným nasvícením a nepostradatelným barem šantán. Neformálnost podpořil pořadatel volbou moderátorky večera. Paní Marie Doležalová je známá spisovatelka a bloggerka. Je prý i herečka, což její infantilní hlas příliš nepotvrdil. Od jejího úvodního vstupu jsem tiše žasl nad jejím promyšleně napsaným projevem, za který by se styděl i patnáctiletý Marek Eben. Její doufám jen hraná naivita a ducha prázdnost byla natolik trapná, že jsem na začátku přestávky zvažoval, zda je moje přítomnost nezbytná. Jedna sličná členka festivalového týmu mě i bez šampaňského z baru přesvědčila, abych zůstal, a dobře udělala. Po pauze se infantilní naivita a trapné pokusy o humor paní moderátorky zlepšily a hlavně by si to nezasloužil Josef Špaček, jenž hraje rok od roku lépe a jehož umění zasvítilo i v šantánové akustice Royalu.

Josef Špaček, foto Petra Hajská Josef Špačekfoto: Petra Hajská

Program byl skutečně odlehčený. Z přídavkových kusů je sice možné vytvořit i program pro slavné koncertní sály (viz třeba Hilary Hahn), ale v červeném Royalu to znělo docela autenticky. Příkladem byly na prvním místě skladbičky Fritze Kreislera. Tónově podmaniví byli i George Gershwin (výborné aranže Heifetze!), Astor Piazzolla, Granados i Albéniz. Lehká pravá a neselhávající levá ruka excelovaly už v úvodním Paganiniho 24. capricciu, v problematické Szymanowského úpravě. Naopak zajímavé a jemně provokativní bylo „převyprávění“ Händelovy Passacaglie od Tomáše Kača v závěru večera. Aby poněkud klasicky netradiční publikum vtáhl do náročnější hudby, kouzelně zahrál za šumotu baru, cinkání sklenic a dutých zvuků podlahy ukázky z hudby Maurice Ravela a Arvo Pärta. Celý večer nevtíravě suverénní Josef Špaček přidal se svou klavírní partnerkou doslova burleskní variace Henriho Vieuxtempse na melodii Yankee Doodle, americký hit z občanské války v 19. století.

Nerad bych se pouštěl do žebříčků, ale pan Špaček určitě patří k současné české houslové elitě. Jen je škoda, že nemáme českého Daniela Hopea, tedy světového houslistu s darem verbální komunikace. Vyhnul bych se zkušenosti s paní Doležalovou…. Věřím, že Pražské jaro bude dobrou myšlenku uvolněného festivalového prologu dále rozvíjet. Nabízí se desítky možností řešení...

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.