Pražští komorní sólisté s Guyem Braunsteinem a Vilémem Vlčkem: večer hlubokých emocí

Už se stalo zvykem, že každý abonentní koncert Pražských komorních sólistů přináší něco jedinečného – dramaturgicky i jmény vystupujících hostů. Nejinak tomu bylo v sobotu 10. února v kostele svatých Šimona a Judy, kde zazněla díla Josepha Haydna, Mieczysłava Weinberga a Arnolda Schönberga v podání orchestru a sólistů Guye Braunsteina a Viléma Vlčka. Umělecký vedoucí souboru Radek Baborák tentokrát odložil hornu a pomyslnou taktovku předal Guyi Braunsteinovi. S ním český hráč společně působil v Berlínských filharmonicích, a jak zmínil, také ve stejné době toto těleso opustili, aby se vydali k naplňování svých košatějších hudebních snů. V případě obou pánů nejen sólových, ale i dirigentských. 

Pražští komorní sólisté. Foto: Michael Romanovský

Haydnův Koncert pro housle C dur, Hob. VIIa:1 z roku 1760 vznikl na konci jeho lukavického pobytu. Skladatelská invence, melodická pestrost, rytmická přesnost a dynamické proměny se v podání Pražských komorních sólistů vedených koncertním mistrem Adamem Novákem skloubily do kompaktní stylové interpretace, jíž dominoval Guy Braunstein jako sólista. Od první chvíle na pódiu působil tento umělec elektrizujícím dojmem. Jeho charisma obestřelo nejen publikum, ale slyšitelně i viditelně ovlivnilo i hráče orchestru. Vedle hudební složky se posluchač rád kochá souzněním mezi hráči a dirigentem/sólistou, vzájemnými očními kontakty a úsměvy… Z takového porozumění pak vzniká i výjimečná interpretace. První větu Haydnova koncertu Allegro moderato zahájil soubor s křehkou stylovostí, s níž kontrastovala energie Braunsteinových houslí. Neubránila jsem se až pocitu zemitosti, s níž sólista svůj part otevřel, ale vzápětí se ponořil do jemného zvuku, v němž vyzněly transparentní fráze, čistota, dynamická pestrost a zpěvnost. Výborně hrající orchestr byl podnětným partnerem, obdivuhodná byla přesnost a nádherně vyhrané oblouky frází. Ve volné větě Andante skladatel přisoudil orchestru lehounké pizzicato, na jehož pozadí vyniknou lehkost a citová zaujatost houslového partu. Melodická krása a provedení této věty posluchače věru unášelo a povznášelo. Zcela logicky pak kontrastně vyznělo s drajvem zahrané Presto. Finale s hraničním tempem, rychlými proměnami dynamiky a virtuozitou sólisty i orchestrálních hráčů.

Guy Braunstein a Pražští komorní sólisté. Foto: Michael Romanovský

Očekávanou položkou programu bylo Concertino pro violoncello c moll 43bis Mieczysłava Weinberga, rusko-polského skladatele s židovskými kořeny. U nás – pokud se nemýlím – dlouhá léta nehrané dílo. Vzniklo roku 1948 a nese všechny prvky Weinbergova neobyčejného nadání – bohatý hudební jazyk ovlivněný židovskými, polskými a moldavskými znaky a schopnost ztvárňovat temné i světlejší stránky běhu života. Concertino je krásná, silná, působivá skladba, která začíná klidnou tichou melodií. Vilém Vlček, vnímavý, citlivý a přemýšlivý interpret, dokončující svá studia v Basileji, neohromuje publikum drásavými emocemi, ale hloubkou svého prožitku, dokonale ovládanou technikou a bezpečně kontrolovaným tónem. I proto se mu od prvního taktu dařilo publiku předávat všechny emoce, které skladatel ve své kompozici vyjádřil – bolest, temnotu, ale i radost (inspirace židovskými písněmi). Vilém Vlček hraje pravdivě – publikum mu věří jakoukoli emoci, v jeho hře není nic násilného, přehnaného, každý tón je přirozený a dotýká se srdce posluchače. Dovede okouzlit vřelým tónem, zarazit ostrostí, dojmout lkavostí. Ani ve virtuózních pasážích se nevytrácí kvalita tónu, posluchač se neubrání dojmu, že je svědkem čistoty a pravdivosti. Ostatně, není nikdy na škodu zopakovat, že hra vyvěrá z osobnosti interpreta, která se v interpretaci zobrazuje. Velmi inteligentní orchestr toto rozpoložení pochopil a Vlčkovu hru ještě povýšil. Obecenstvo vyvolalo interpreta svým potleskem na pódium čtyřikrát, do té míry pochopilo, čeho bylo svědkem.

Vilém Vlček a Pražští komorní sólisté. Foto: Michael Romanovský

Pak ovšem přišel vrchol večera – hudební klenot Arnolda Schönberga Zjasněná noc. Komorní prostředí u Šimona a Judy a takřka rodinná atmosféra koncertů Pražských komorních sólistů dovolily Radku Baborákovi s neokázalým účinkem přednést stejnojmennou báseň Richarda Dehmela, která navodila poetickou atmosféru a podpořila vyznění hudebního zpracování. Zjasněná noc, tak vzdálená pozdějším dodekafonickým Schönbergovým výbojům, je jednou z nejkrásnějších romantických skladeb. Vyznání dívky, že čeká dítě s jiným, a přijetí nenarozeného potomka jejím milým, ztvárnil Schönberg s takovou citovostí a pochopením, že její provedení nikdy nenechá posluchače lhostejným. Přiznám se, že na to, jak se jí chopí Pražští komorní sólisté, jsem se velmi těšila. Předpokládala jsem, že všechny přednosti souboru – vynikající interpretační a virtuózní schopnosti všech členů, jejich citlivost a citovost, souhra a ohledy jeden na druhého – se v provedení Schönberga zúročí. Tak se i stalo. Byl to Schönberg ztmavělý a současně jemný, se zřetelným kouzlem proměnlivé dynamiky a bohatstvím hlubokých smyčců, rozvichřenými city a současně kompaktní. Z vnitřně soudržné interpretace vynikaly vzrušení, otázky, váhání. A nade vším se klenul oblouk lásky. Z pohledu recenzenta je ošidné vynášet kohokoliv z komorního souboru, který tvoří tak kompaktní celek, ale nemohu nezmínit tklivá, procítěná a vskutku projasněná sóla koncertního mistra Adama Nováka, souhru skupiny prvních houslí s violami (vede je Karel Untermüller) i výkon cellistů (koncertní mistr Eduard Šístek). Závěrečná katarze, zdůrazněná dlouhým tichem, se posluchačů hluboce dotkla. Tak jako celý večer, který opět přinesl neotřelou dramaturgii ve výtečném podání. Jak je tomu u Pražských komorních sólistů již pravidlem.

Pražští komorní sólisté. Foto: Michael Romanovský
Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější