Úvodní koncert 18. ročníku festivalu byl sestaven v intencích platících již po několik let – zahraniční těleso hraje českou hudbu. Symfonický orchestr Středoněmeckého rozhlasu z Lipska s Junem Märklem , který je od minulé sezony jeho šéfdirigentem, se zhostil úkolu v Rudolfinu (12. 9.) dobře. Suita z Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky byla spíše standardně provedeným číslem, pěkně rozvrženým, ale zpočátku matnějším a celkově spíše běžným než hvězdným. Z tvorby Bohuslava Martinů přišel na řadu Smyčcový kvartet s orchestrem , neobarokní stylový ideál v daném velkém obsazení zvukově přesahující, ale co do závažnosti i zábavnosti svého hudebního vyprávění dobře vypracovaný. Škampovo kvarteto hrálo skvěle. Čtveřice vystupuje z poloviny v novém složení. Není to dlouho, fotografii v programu měli ještě starou, ale působili sehraně. Bylo i tak slyšet, že jde o kvarteto a ne o čtyři náhodně sehnané jedince. Skladba má mnohý kontrast, bravurní tempo i svůj patos a líbila se. Dvořákova První symfonie , která zazněla po přestávce, je interpretačním oříškem, pokud dirigent uvažuje nad problémem, jak zvládnout formu a mnohomluvnost a jak dát skladbě jednoduchý tvar. Märkl se do symfonie zvané „Zlonické zvony“ doslova vrhl a zůstával zprvu u hlučnější výrazové polohy. Druhou větu se mu však podařilo představit jako typickou „vážnou“ hudbu, vyjadřující odpovědný, ne pouze bezstarostný vztah k životu, a další části zvládl také uspokojivě. Dvořákova symfonie, mající své vlastní problémy, zazněla nicméně celkově tak, že nechtěně došly zdůraznění ty momenty, které nepříliš milosrdně připomínají pochopitelnou nevyhraněnost mladého autora, dosud nezkázněnou přebujelost jeho invence a jeho hledání, jak naplnit danou formu nezapomenutelnými motivy.
Královská filharmonie z Liverpoolu na festivalu měla jeden světový a jeden český program, který ovšem (16. 9.) trochu poznamenala skutečnost, že Pražskému podzimu odřekl účast, údajně kvůli sporu s festivalem, dirigent Libor Pešek, někdejší šéf tělesa. První program dvoudenního pražského hostování, ryze dvořákovský, zůstal nezměněn a zaskakující Oliver Dohnányi se uvedl, jak nejlépe mohl, ale předpokládaný lesk večera se bez Peškova šarmu přece jen v plné míře nedostavil. Symfonickou báseň Vodník podali hosté pod Dohnányiho taktovkou docela barvitě a s rozlišenou dynamikou, Suitu A dur zahráli také přiměřeně dobře. Scény z Rusalky v druhé polovině večera vyšly však poněkud estrádně a basista Ján Galla (v tištěném programu tvrdošíjně označovaný za tenoristu) zklamal – musel vynakládat příliš velké úsilí (a minimálně v jednom místě dokonce marně), aby part Vodníka a pak sólový part v Te Deum vůbec vyzpíval. Adriana Kohútková , zpívající standardně, dojem už zachránit plně nemohla. Pražský filharmonický sbor nicméně obdařil Te Deum jako závěrečnou skladbu efektním fortissimem i všemi dalšími potřebnými atributy. Dirigent Dohnányi dostal záskokem šanci, kterou jako praktik naplnil, ale událost z koncertu neučinil.
