Symbióza fotografa s diváky během koncertu je někdy napjatější nežli vztah fotograf-sólista, který má ostatně ve smlouvě, že jeho výkon bude fotograficky dokumentován. Posluchač, který navštíví svůj vysněný koncert, nechce být ničím rušen. Pokašlávání nebo kýchání je jaksi dovoleno, ale aby se pohybovala v sále nějaká postava a navíc cvakala závěrkou přístroje, to už je moc. Musím ale říci, pokud jsem na představení pouhým divákem a nějaký můj kolega fotograf pracuje, ruší mne to v podstatě také. Jakožto ostřílený fotografický veterán mám samozřejmě přístroj uzavřen ve zvukotěsném pouzdře a snažím se pohybovat nehlučně a co nejméně, ale přesto jsem někdy vnímán jako cizí element a to není psychicky zrovna moc příjemné. Reakce podrážděných diváků bývají různé. Začíná to nepřívětivými pohledy, výmluvnými gesty přes syčení až někdy skoro k přímému fyzickému kontaktu. Na ten posledně jmenovaný problém mám jednu vzpomínku. Když vloni hrál na festivalu slavný rakouský klavírista Paul Badura Skoda, měl jsem ideální místo uprostřed druhé řady přímo proti hrajícímu umělci. Pracoval jsem tehdy se speciálním fotoaparátem, který nevydává žádný zvuk. Po přiložení hledáčku k oku se ze zadu vysunula nějaká ruka a přikryla objektiv. A tak se to stalo několikrát. Nedal jsem se a přes nečekané potíže fotografoval dále. Po skončení koncertu ke mně onen, mimochodem distinguovaně vyhlížející pán přistoupil a nastala výměna názorů. Když jsem mu ale vysvětlil, chce-li vidět kvalitní velké fotografie umělců vystavené v prostorách foyeru Rudolfina, je třeba pracovat takto a ne jinak, uznal to. Jednou mi vyprávěl syn, který fotografoval na festivalovém koncertě, na kterém jsem ten den nebyl, že ho oslovil nějaký divák, který se ptal, zda nezná nějakého staršího pána, který neustále chodí na koncerty a fotografováním ruší. Syn mu odpověděl: Ano, znám, je to můj otec. Berme vše ale raději s humorem. Ty potíže nejsou naštěstí tak časté, svoji práci dělám velice rád a už se těším na nadcházející zářijové festivalové zážitky.
