Úvodní koncert letošního Pražského podzimu připomněl (13.9.) existenci Liverpoolské královské filharmonie , o níž jsme v Praze hodně věděli, když v jejím čele stál Libor Pešek . Tato konstelace orchestru a dirigenta se nyní vrátila při konkrétním prvním naplnění myšlenky činit z prvního koncertu Pražského podzimu každý rok „poctu české hudbě“ – a vždy v podání nějakého jiného zahraničního tělesa. Britové s Peškem zahráli výhradně český program (zahájený Sukovou Pragou ) a přesvědčili, že jsou dobrým orchestrem. Nejlepší byl však Michal Kaňka , který nesmírně kultivovaně, zněle a zároveň blyštivě zahrál 1. violoncellový koncert od Bohuslava Martinů. U Janáčkovy rapsodie Taras Bulba , kterou program vrcholil, by se sneslo nejen to množství lyriky, které zaznělo, ale ještě k tomu víc ohně a děje. Alespoň v případě, pokud skladbu porovnáváme třeba s přístupem Charlese Mackerrase, také Brita. (veb)
KONGRESOVÁ AKUSTIKA
Čistě beethovenovský večer mohli prožít posluchači na jednom z prvních koncertů letošního festivalu Pražský podzim. Následkem povodní se konal ve Společenském sále Kongresového centra, a to právě značně ovlivnilo, bohužel negativně, vyznění celého koncertu. Z „krásného“ místa ve druhé řadě v pravém rohu jsem samozřejmě slyšela nejlépe kontrabasy, zastrčené dechy pouze jakoby pod dekou a smyčce poněkud vzdáleně, ale i tak bylo patrné, že studiová akustika udělala své. Zdatná Pražská komorní filharmonie dělala pod vedením rakouského dirigenta Christiana Eberleho co mohla, ale na přizpůsobení se prostoru by potřebovali nepochybně více času. Poznamenány tak byly všechny tři skladby: předehra Coriolan , Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37 v podání Paula Guldy (syn známého Friedricha Guldy) a Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ op. 55 . Ačkoli se všichni interpreti snažili a jsou to výborní i pohotoví muzikanti (orchestr na dirigenta reagoval opravdu skvěle), jakákoli sebemenší nepřesnost byla okamžitě slyšet. Useknuté konce, místy příliš tvrdý zvuk, nezřetelné ozdoby a běhy, souhra se sólistou i v rámci orchestru. Nejlépe z toho všeho vyšla symfonie, zahraná s vervou, energií, orchestr výborně zvládal i dost svižná tempa. (din)
ROZTOMILÉ PŘEŠLAPOVÁNÍ
Koncert 18. 9. se konal namísto Rudolfina v Národním domě na Smíchově a kromě autorů první vídeňské školy zde zazněl ještě Antonio Salieri. Haydn Sinfonietta Wien se svým dirigentem Manfredem Hussem přednesli Mozartovu předehru k opeře Divadelní ředitel a Haydnovu Symfonii č. 99 Es dur , zbytek večera patřil především britské sopranistce Lynne Dawson . Temperamentní dáma, která se na pódiu roztomile pohybuje, rozverně kývá a přešlapuje, oplývá jemným hlasem s příjemnou barvou a vyrovnaným, přirozeným vibratem. Árie podává skutečně celým tělem, takže je hned od prvních tónu jasné, že Soll ein Schuch nicht drucken z Beethovenovy Krásné ševcové je o něčem jiném než Ah, perfido! . Ovšem orchestr připravil posluchačům skutečné překvapení. Zvolená tempa měla švih a napětí, ale intonace se naprosto vymkla z rukou. Občas jsem měla dojem, že poslouchám polytonalitu, protože smyčce byly o něco málo jinde než dechy a ty byly ještě o něco málo jinde mezi sebou. Navíc hornové vstupy byly spíše fiaskem, které se za celý večer nepodařilo napravit. V publiku se ozývalo vzdychání či nevěřícné úsměvy, jako by se lidé ptali: Kdo je mimo? My, nebo orchestr? Ani výborné trubky nedokázaly toto rozložení vylepšit. (din)
LETEM SVĚTEM
Lukáš Hurník se nezalekl objednávky Pražského podzimu na velkou přístupnou skladbu, napsal ji – svou první tak velkou – a prezentoval (20. 9.) ve festivalové premiéře ve velkém sále Kongresového centra. Rozměrnou symfonii Globus svěřil bicím a orchestru a bicí svěřil brněnskému souboru Dama Dama . Je jasné, že koncert musel být odlišný od dojmu, který by asi vyvolala původně uvažovaná skotská bicistka Evelyn Glennie: trojice zapojující do svého pódiového projevu netradiční prvky – etnické odkazy, tleskání, barevná světla, oblečení… – přidala totiž v průběhu přípravy jistě své vyhraněné představy a zapůsobila navíc svou nepřehlédnutelností i při samotném koncertě. Lukáš Hurník napsal vděčnou, vesměs spíše nevzrušeně plynoucí, převážně témbrovou hudbu, která za pomoci volně uplatněných náznaků zvukomalby, náladovosti i konkrétních hudebních projevů (a jednoho melodramu) představila postupně jakoby celý svět. V koncepci se ovšem nevyjevila zcela jasně: na skutečně závažnou skladbu toho bylo jakoby trochu řídce (málo sofistikovaného), na nezávaznou zábavu to bylo naopak docela náročné a na hříčku trochu moc vážné a dlouhé. Z hlediska charakteru tohoto festivalu, zaměřeného na „své“ publikum, tradičně a přece jen spíše komerčně, je to však profesionálně zvládnutá zakázka. Festivalovému profilu svým vyzněním odpovídala a zdálo se, že se publiku líbila.
I zbytek programu zapadl do prostředí někdejšího Sjezdového sálu vhodně. Scherzo ze Smetanovy Triumfální symfonie , Janáčkova Sinfonietta a Čajkovského předehra „1812“ jsou kusy zvukově výrazné až hřmotné, takže se v akustice prostoru, na kterou si asi nezvykneme, ztrácely méně než jakákoli lyrika. Orchestr FOK s Hudbou Hradní stráže a Policie ČR a dirigentem Jamesem Juddem odvedli dobrou práci, jejíž nuance ovšem nelze posuzovat. (veb)
BÁJEČNÍ MAĎAŘI
Kongresový sál Kongresového centra rozezněl 24. 9. Budapeštský festivalový orchestr s dirigentem Ivánem Fischerem . Večer obdivuhodně skvělý. Škoda, že obrovský sál, který ve mně chtě nechtě nepřestává evokovat obrazy stranických schůzí, nebyl plný. Interpreti by si to rozhodně zasloužili. Vynikající vstupní Enescovo Prélude a l'unison ze Suity č. 1 op. 9 z roku 1903 (v programu byste se o skladbě nic nedočetli) ukázalo, že před publikem stojí osobnosti, orchestr hrající jako jeden muž. Následující Chopinův Klavírní koncert č. 1 e moll op. 11 (sólistka hrála „počesku“ v první polovině koncertu) provedla mladá, původem ruská, pianistka Anna Gourari . Bohužel i tady zřejmě akustika, i když vylepšená, udělala své. Gourari zněl tón ploše, dutě až nudně. Domnívám se ale, že to nebyla chyba sólistky, nýbrž sálu, protože se nedalo přeslechnout ani přehlédnout její ponoření se do díla, soustředěnost, zaujetí, to jak na sebe s orchestrem citlivě reagovali. Závěrečná Rachmaninova Symfonie č. 2 e moll op. 27 byla v provedení orchestru plastická, vášnivá, nabitá energií a vnitřním nasazením. Volba tohoto orchestru byla více než dobrá, interpreti totiž ze sebe, jak se říká, vydali všechno. (din)
ZEMITÍ POLÁCI
Ve Velkém sále pražského Žofína (jako náhrada za Rudolfinum) se uskutečnil 25. 9. večer, jemuž vládly ženy. Poznaňský Amadeus Chamber Orchestra řídila dirigentka Agnieszka Duczmal – netypický pohled na dámu řídící hudební těleso jistě každého upoutal -, jako sólistka se představila půvabná argentinská pianistka Ingrid Fliter . Chopinův Klavírní koncert č. 2 f moll op. 21 zazněl po úvodní Lutoslawského Předehře pro smyčce . Fliter se dařilo dosáhnout znějícího tónu, odlišit různé zvukové kvality, nepřeslechnutelný byl i její temperament a spontánnost. Z rukou půvabné sólistky nemohl koncert vyznít jinak než půvabně, křehce žensky. Hlavní slovo měl ale tento večer orchestr pod vedením své rázné dirigentky. Zrale a s jistotou zahrál Goreckého Tři kusy ve starém slohu a zakončil Sukovou Serenádou pro smyčce Es dur op. 6 . Orchestr dosahoval jemných tónových nuancí, rozhodně ale nelze mluvit o křehkém hraní, spíše sošném, zemitém a zralém. Z mnoha přídavků byla asi nejzajímavější skladba Wojciecha Kilara Orawa. (din)
DVA V JEDNOM
Rozporuplné dojmy vyvolala dramaturgie jinak interpretačně vynikajícího večera 26. 9. ve Velkém sále Žofína. Pražský komorní orchestr (v textu programu zcela opominut) s koncertním mistrem Milanem Lajčíkem provedl efektní Prokofjevovu Symfonii č. 1 D dur op. 25 „Klasickou“ a v podobném duchu probíhal i zbytek koncertu. Sopranistka Barbara Meszaros byla ozdobou večera, a to nejen svou vizáží. Koloraturní soprán s výbornou technikou krásně rozezněl beztextový Koncert pro koloraturní soprán a orchestr op. 82 Reingolda GliÉra. Po výplňovém Schumannovu Snění následovala Rachmaninova (text k programu se o něm nijak nezmínil) Vokalíza v úpravě pro soprán a orchestr op. 34 č. 14 . Pěvkyně opět předvedla skvělý výkon, možná lehce poznamenán únavou, nicméně se vůbec nedostala takříkajíc ke slovu. Upřímně řečeno, bez GliÉrova díla se koncert klidně mohl obejít a na místo toho mohlo zaznít aspoň pár árií – s textem. Naštěstí se publikum dočkalo v jednom přídavku Pucciniho. Umístit do druhé poloviny Schumannův Klavírní koncert a moll op. 54 bylo nevhodné. Vynikající britský pianista Ian Fountain podal sice strhující výkon a dokázal udržet napětí od prvního až do posledního tónu, ovšem část publika přišla na zpěvačku, a tak řada z nich během přestávky odešla. Jako by se po vzoru kosmetických přípravků organizátoři řídili heslem „dva v jednom“ – byly to totiž dva koncerty v jednom večeru. (din)
„MARIINSKY“ ZÁZRAK
Valerij Gergijev je rozhodně jeden z nejzajímavějších dirigentů současnosti. Prost jakékoli akademičnosti, přináší emocionálně bohaté, osobně angažované a hudebně strhující kreace. Druhý z koncertů (29. 9.) na letošním Pražském podzimu, kde Gergijev i jeho Orchestr Mariinského divadl a hostoval poprvé v Čechách, toho byl ukázkovým příkladem. Dirigenta charakterizují neklidné konečky prstů, netrpělivě panovačné a současně naléhavě vyzývající gesto, které není uhlazené a efektní, ale pragmatické; gesto které neukazuje abstraktně doby, ale nesmlouvavě a podrobně rukama zcela konkrétně modeluje průběh hudby. Gergijev často zavírá oči, ale nevznáší se v oblacích – spalován vnitřním puzením, cílevědomě prosazuje a stupňuje v neopakovatelném okamžiku svou představu, nešetří se, do hudby se pokládá celý bez zábran a definitivně v té chvíli ztrácí introvertní zdrženlivost. Taková byla jeho Patetická symfonie . Čajkovského citově vznícenou partituru podal se svým tvárným, skvělým orchestrem skutečně neslýchaně, v širokém rozpětí od pianissim po bouřící smršť, od vroucí lyriky po vášeň. Hra tohoto tělesa je syrově pravdivá, vřelá, stupňovaná bez hranic, je plná neutuchající energie, připravenosti, pozornosti a poslušnosti. Hvězdou tohoto dlouhého večera, v němž ještě zazněla hudba z baletu Louskáček , byl Vadim Repin . Ani on nezklamal očekávání. Čajkovského Houslový koncert hrál se strhující suverenitou, virtuozitou a čistotou.
O den dříve Gergijev na pódiu Státní opery při prvním koncertů na Pražkém podzimu zahrál podobně angažovaným způsobem Čajkovského symfonickou báseň Francesca di Rimini , ale především citlivě doprovázel čtyři mladé pěvce, sólisty Mariinského divadla. S orchestrem jim nechával obdivuhodně velký zvukový prostor. Neslyšná smyčcová pianissima, z nichž se postupně vynořují měkká klarinetová sóla, umí toto těleso stejně skvěle, jako neomylně modelované, do ďábelského tempa vyšponované poryvy vášní. Gergijev v Praze představil sopranistku Olgu Trifonovou , mezzosopranistku Jekatěrinu Semenčukovou , Danila Štodu s lyrickým tenorkem a Jevgenije Nikitina s nevybarveným basem. Žádný z těchto hlasů sice ničím mimořádným nezaujal, ale několik ukázek, včetně méně známých (Dargomyžskij), dalo pěkný vhled do romantického ruského operního repertoáru. (veb)<
