sobota, 6. prosinec 2003

Pražský podzim

Napsal(a) 

Pražský podzim Pražský podzim
Letošní 13. ročník festivalu Pražský podzim otevřela Ruská filharmonie , poměrně mladé moskevské těleso. S Alexanderem Vedernikovem hráli (11. 9.) výhradně český program, včetně úvodní hymny. (Z nepříliš pochopitelných důvodů k ní zahráli i hymnu ruskou, jejíž melodii bohužel známe jako hymnu sovětskou...) Dvořákův Houslový koncert bohužel ten večer nezazněl dobře. Ať už byla sólistka - Nana Jašvili - nervózní, nepřipravená, úkolu neschopná, nebo jen nějak jinak indisponovaná, každopádně ve skladbě ve viditelné nejistotě a nepohodě úspěšné zamlžila téměř vše, co je na ní krásné, a dokonce se v ní ztratila. Vedernikov po celý večer vládl tělesu se značnou vervou. Sukovo Fantastické scherzo to sneslo, 4. symfonie Bohuslava Martinů v univerzální sdělnosti a v pozitivnosti svého náboje vcelku také, ale Dvořákově partituře něco chybělo. Vlastně lépe řečeno - přebývalo jí: na dynamice, na robustnosti, na zběžnosti. Nejjemnějších nuancí orchestrální alchymie se toto těleso prostě nedobralo. (veb)

Evropané s Matouškem

Komorní orchestr Evropské unie na Pražském podzimu ani nezklamal, ani neohromil (16. 9.). Při Elgarově Serenádě jako by divák viděl mlhu na anglických blatech, natolik byly kontury nejasné, doprovod v Mozartově Houslovém koncertu A dur byl naproti tomu tvrdý a zatěžkaný, zato Čajkovského Elegie a Haydnova Symfonie č. 42 D dur byly pečlivě nastudované a příjemné na poslech. Celkově však byl dojem ze hry spíše mlžný a rozpačitý, a tak fakt, že celou Evropskou unii reprezentuje těleso, jež nemůže konkurovat nejlepším českým komorním orchestrům, není zrovna nejlepší vizitkou nadnárodní organizace, kam příští rok vstoupíme.

Lesk večera zachránil Bohuslav Matoušek , jehož housle v Mozartovi lehkonoze zpívaly a sólový part měl tónově perfektně vycizelován. Svou virtuozitou se pak blýsknul v kadencích svého někdejšího učitele Wolfganga Schneiderhana. (lub)

Pražský podzim Pražský podzim

Nesplněná očekávání

Vystoupení sopranistky Galiny Gorčakovové 17. 9 nezklamalo kvalitou - ale celkový dojem z koncertu byl oslaben dramaturgií, výkonem doprovázejícího orchestru a nesoustředěnou atmosférou. Pěvkyně měla na každou z ruských písní jiný výrazový rejstřík a dokázala se jedinečným způsobem převtělovat. Od romantické tragiky Rubinštejnovy písně Noc přes meditativního Čajkovského (Vládne-li den ), až po rozvernější a lehce koketní píseň Glinkovu. Koncertem zralého pěveckého umění pak byla i trojice písní Sergeje Rachmaninova, zejména lyrické Jarní vody . Jenom nerozumím tomu, proč vystoupení této velké umělkyně vyplňovalo jen necelou polovinu koncertu - program se sestával jen z šesti prakticky neznámých písní a jednoho přídavku. Navíc většina z nich je komponována s klavírním doprovodem, nikoli s doprovodem komorního orchestru. A jeho výkon zdaleka špičkový nebyl, což se naplno ukázalo v jejich samostatných číslech. Zejména závěrečné Čajkovského Smyčcové serenádě chyběla preciznost, lehkost, místy i intonační čistota. Moskevský komorní orchestr s dirigentem Constantinem Orbelianem působil tak, že je touto serenádou už unaven. Kromě přítomnosti televizních kamer kazilo atmosféru i to, že publikum tleskalo po každé větě. O něco lépe v podání ruského souboru vyzněla Suita ve starém slohu Alfreda Schnittkeho, která koncert otevírala. Úplně nejhorší ovšem byla úprava několika Prokofjevových Prchavých vidin - překomponovávat tento impresionisticky laděný cyklus klavírních miniatur pro smyčcový orchestr je po mém soudu absurdní nápad. Z původního kouzla prchavých okamžiků a barev nezůstane nic a výsledná skladba působí velmi bizarně. Je zvláštní, že programová brožura Pražského podzimu zcela zatajila, že půjde o úpravu, nemluvě o tom, že při písňovém recitálu by posluchači měli mít k dispozici také texty. (jib)

Pražský podzim Pražský podzim

Ilan Volkov jako dirigentský objev

Jméno mladého izraelského dirigenta Ilana Volkova si zapamatujme. Způsob, jímž se v Praze uvedl jako nový šéfdirigent Skotského symfonického orchestru BBC , byl vzhledem k jeho věku 27 let nevídaný. Je to mimořádně muzikální, inspirativní a pro dirigování obdarovaná osobnost, vystupující přitom zcela bezprostředně, nezkaženě a nevinně. Ryze český program prvního z obou pohostinských programů tělesa na Pražském podzimu (25. 9.) vyzněl ve vzájemné shodě dirigenta a orchestru a v souznění s publikem velice životně, neotřele a nově. Pravda je, že Dvořákův málo známý Violoncellový koncert A dur , třebaže povýšený sólistou Stevenem Isserlisem na rozmáchlé romantické dílo, má k posluchači kvůli své rozsáhlosti a o něco menší invenční vyhraněnosti obtížnější cestu. Avšak Janáčkovo Šumařovo dítě i Dvořákův Zlatý kolovrat ji našly dvojnásob snadno. Dirigent a jeho pozorně reagující, skvěle hrající těleso totiž bezpečně vyhmátli to podstatné - děj, dramatičnost, barvitost, členitou formu... Slyšeli jsme naši hudbu skutečně nově, bez rutiny, bez klišé. U Martinů Symfonických fantazií (6. symfonie ) tato novost pohledu dosáhla až k hranici přijatelnosti. Volkovův výklad a slyšení díla byly mnohem rozjitřenější a vyhrocenější; neoimpresionismu, na který jsme zvyklí, bylo ve vzrušené fantazijnosti o dost méně. Volkov předestřel moderní a věcnější podobu, která ovšem nakonec vyzněla strhujícím způsobem. (veb)

Pražský podzim Pražský podzim

Leningradská s přídavky

Pustit se po Šostakovičově Leningradské do přídavků vyžaduje značnou dávku necitlivosti a nevkusu. Dirigent Alexander Dmitrijev obojího v závěru koncertu Petrohradského symfonického orchestru (29. 9.) projevil dostatek. Bachovu slavnou melodii Air by mu bylo možné ještě odpustit, když se však ještě ozvala velkoorchestrální řachavá prskavka, nebylo to vůbec příjemné. Ani Šostakovičově partituře ovšem nedali hosté to, co by se blížilo ideálu. Těleso sice hrálo spolehlivě a ve skupinách vyrovnaně, dosáhlo velkých zvukových kontrastů, přesnosti a soustředění a pěkného zklidnění kontemplativních ploch, ale druhou stranou mince bylo šéfdirigentovo neosobité, značně šedé vystupování a z něho vyplývající charakter interpretované hudby. Jeho nevýraznost byla průvodním jevem nemožnosti dosáhnout uvolněného nadhledu a neschopnosti dobrat se takových hlubin, které učiní z hudby otřásající výpověď. Závažnost Leningradské se zploštila - ne snad v intenzitě zvuku, ne v proslulé gradaci s bubínkovým ostinatním motivem, ale pocitově - v celkovém dopadu. Dá se to vysvětlit především mírou osobní dynamičnosti nebo spíše introvertnosti dirigenta. Dmitrijev prostě nepůsobil jako charismatická osobnost. Skladba tak vyhrocená jak Leningradská však bez nadstandardního vkladu a vyzařování ztrácí na napětí a síle, a tím i na obsahu. Svět 1. klavírního koncertu Sergeje Rachmaninova viditelně tolik neutrpěl. Michail Rudy je nesmírně kultivovaný pianista, který nestaví nic na odiv, ale jehož technika je zcela pod kontrolou a ve službě. Svou první polovinu večera korunoval nesmírně jemným chopinovským přídavkem, v němž teprve pořádně ukázal, co je to kouzlit s dynamikou a s úhozem. (veb)

Konec dobrý, všechno dobré

Pražský podzim se stává čím dál zavedenější součástí hudebního dění v metropoli. Vystupuje na něm Česká filharmonie, Pražští symfonikové a Pražský komorní orchestr, velcí pořadatelé koncertů se přizpůsobili a zahajují sezonu až po jeho skončení v říjnu, ve festivalových programech se objevují příjemná překvapení, bývá plno... Poslední koncert (1. 10.) byl zajímavý návratem Roberta Benziho , kdysi zázračného dítěte. Zdá se, že v pětašedesáti nadále dělá hudbu schopně, intenzivně a s chutí. Ravelovo Bolero , jímž v populárním duchu festival skončil, odvedl s Orchestrem FOK hráčsky velmi dobře a v grandiózní gradaci. Jinak byl program večera možná až příliš různorodý a pestrý: Saint-Saënsův Klavírní koncert č. 5 nabídl trochu zvukové exotiky a díky přesvědčivému Pascalu Rogému hodně nástrojové virtuozity; scény z Wagnerových oper Parsifal , Valkýra a Lohengrin se snažily vnést do programu vokální lesk, ovšem velmi kultivovaně a spolehlivě zpívající tenorista Ian Caley se přes své spíše lyrické hranice plně hrdinského témbru nedobral; Debussyho Nokturna byla v úvodu svou jemnou impresivností protipólem Bolera a příznivě v nich na sebe upozornila ženská část mladého neprofesionálního sboru Pražští pěvci vedeného Stanislavem Mistrem . Dirigent Benzi působil stále velmi bezprostředně, až nakažlivě, a značně mladistvě. O příznivě pociťovanou tečku za festivalem se postaral zcela profesionálně. (veb)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.