sobota, 30. květen 2009

Pražský komorní orchestr a dvě skladatelská jubilea

Napsal(a) 

Do projektu Martinů Revisited přispěl Pražský komorní orchestr 4. února ve Dvořákově síni Rudolfina 3. abonentním koncertem. Jeho dramaturgie připomněla jubilea hned dvou českých skladatelů. V první polovině večera byla původně avizovaná Janáčkova Suita pro smyčce zaměněna za kompozici Jana Klusáka, orchestr tak v předstihu upozornil na skladatelovy 75. narozeniny. Svou Symfonii č. 1 zkomponoval Jan Klusák jako absolventskou práci na pražské AMU, současně k příležitosti dvoustého výročí narození W. A. Mozarta. Dedikoval ji dirigentu Václavu Smetáčkovi, díky kterému, ale i zásluhou dalších interpretů, byla následně mnohokrát provedena také v zahraničí. Půvabná, invenčně nesmírně svěží patnáctiminutová skladba, která je svým založením vtipnou reflexí klasicismu, po mnoha letech jednoznačně obstála. Orchestr ji provedl se sympatickým zaujetím a nadšeně ji přijalo také publikum, které zjevně potěšila i autorova osobní přítomnost. Škoda, že se u nás podobná díla dosud nestala trvalou součástí koncertního repertoáru. Další program večera už patřil zcela dílu Bohuslava Martinů, jehož 50. výročí úmrtí si připomeneme letos 28. srpna. V Rapsodii pro violu a orchestr zaujala Jitka Hosprová profesionálním nadhledem i upřímně prožitým projevem. Je technicky výborně disponovaná, její nástroj má měkký, přitom dostatečně znělý tón. Drobné zakolísání v souhře mezi sólistkou a orchestrem bylo pro běžného posluchače zřejmě nepostřehnutelné a celkový dojem nemohlo negativně ovlivnit. Bravurní provedení přídavku – 4. věty ze Sonáty č. 1 Paula Hindemitha – bylo svrchovanou tečkou za sólistickým vystoupením. Výrazná image a příjemné vystupování na pódiu jsou pak cennými atributy přední české violistky navíc. Po odlehčující Serenádě č. 2 pro dvoje housle a violu Bohuslava Martinů hrané v rozšířeném ansámblovém obsazení bylo efektním vyvrcholením večera zdařilé provedení Sinfonietty La Jolla . Zde je nutné zmínit především šťastnou volbu klavíristy Davida Švece , jenž dělal orchestru v náročném partu obligátního klavíru neomylného partnera. Pražský komorní orchestr potvrdil, že kromě precizního nastudování a soustředěné hry vyniká mimořádnou interpretační kulturou a nezaměnitelným zvukem. Absence dirigenta, která pro hráče znamená ztrátu vizuální opory a jistoty v koordinaci, ve výsledku nijak neovlivňuje kvalitu souhry orchestru ani u komplikovanějšího repertoáru 20. století. Předpokladem pro zdárné sdílení takového výkonu je ovšem jak stoprocentní orientace ve vlastním partu, tak vědomí širších souvislostí a podstatně větší míra odpovědnosti.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.