Není pochyb, že koncert k 80. výročí založení Pražského filharmonického sboru (5. 2. 2015, Rudolfinum) bude v paměti pražské hudební veřejnosti dlouho. Zcela homogenní, varhanní, šťavnatý zvuk ve výběru motet Antona Brucknera (Os justi, Tota pulchra es, Ave Maria) jsem očekával (příjemně však překvapil v sólovém vstupu měkký témbr tenoristy Bronislava Palowského). Gloria Johna Ruttera, s nepříliš homogenně znějící žesťovou formací, by se sice svou okázalostí a synkopami více hodilo na Last Night BBC Proms než do malého Rudolfina, ale volbu ospravedlnila výjimečnost akce.
Historickým počinem však bylo uvedení Svatby Igora Stravinského. Dílo se u nás téměř neuvádí jednak kvůli nárokům, které skladatel vložil na bedra jak zpěvákům, tak i sbormistra-dirigenta, jednak kvůli čtyřem klavírům. Rytmická vícevrstevnatost, kterou Stravinskij provokoval ve Svěcení jara, dostala obohacením o zpěv další dimenzi. Kaleidoskop svatebních rituálních obrazů nemá působit jako autentický „etnografický jízdní řád ruským venkovem“, ale ohromuje výronem citů, šokem a hodně stylizovaným naturalismem.
Klíčový je výkon sboru, od něhož se vše odvíjí. Pražský filharmonický sbor dal pod inspirujícím vedením Lukáše Vasilka do provedení všechny momentální síly, nadšení a energii, která mu po vyčerpávajícím roce 2014 zůstala. Bylo to ohromující! Sbormistr-dirigent se logicky soustředil na „dohled“ sboru a sólistů. Bohužel klavíry (Václav Mácha, Lenka Navrátilová, Daniela Valtová Kosinová, Stanislav Bogunia) coby hlavně rytmické nástroje, doplněné o baterii bicích, sice zahrály (snad) všechny tóny, ale určitě ne vždy v ideální souhře.
Sóla používá Stravinskij jako rozvíjení hlavní linie sboru. Aby vyzněla, musí mít nejen výraz, ale i „ruskou“ sílu. Lucie Silkenová a Markéta Cukrová se dokázaly ve zvukové mase téměř vždy prosadit, Zdeněk Hlávka, Lukáš Hynek-Krämer a zvláště mile zpívající Martin Slavík, jakkoliv se poctivě snažili, spíše méně než více. Tato skladba si pro věrohodné provedení žádá speciální hlasy. Přesto bylo provedení ve svém celku sborovým zážitkem, jakých v Praze moc není! Jediné, co Stravinskému silně chybělo, byl balet… Co se týká sboru, mohl bych připomenout několik „nemocných“ tónů sopránů v Ave Maria a kvalitu některých ženských sól v Gloria, ale to je zcela marginální. Slavnostní byl rámec, obsah i výsledek jubilujícího koncertu.
Na závěr vzpomínka na minulost. Shodou okolností jsem byl v 80. letech spoluaktérem provedení jak Stravinského, tak Brucknera sborem Pavla Kühna. Ve Svatbě, vyburcován spoluprací s Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána, byl Kühn ještě syrovější a rychlejší, Brucknerova moteta cítil hybněji, nežli Vasilek, který byl však výrazně kantabilnější, což těmto motetům více svědčí…
