Do festivalového programu Pražského jara přispěl Pražský filharmonický sbor nápaditým programem sestaveným výhradně z moderní hudby. Ani u jedné ze čtyř skladeb nešlo o náročnou abstraktnost, sbormistr Lukáš Vasilek vybral díla tematizovaná, s konkrétními obsahy – tedy kompozice sice skutečně soudobé, ale posluchačsky i pěvecky docela dobře uchopitelné. Jinak řečeno – volil repertoár pro festivalový koncert ambiciózně a efektně, ale rozumně. Kostel svatých Šimona a Judy byl (19. 5.) zcela zaplněn a auditorium reagovalo velmi vstřícně. Večer otevřel předloni zesnulý britský mystik John Tavener jedním ze svých opusů plně inspirovaných východní křesťanskou zbožností. Pod názvem „Svatý“ se skrývá zhruba čtvrthodinové, jasně členěné dílo s klasickým liturgickým textem, které vedle sboru exponuje sólové violoncello. Tomáš Jamník byl usazen mimo pódium, vlevo u východu, zvuk jeho nástroje se tím pádem nesl prostorem samostatně a velmi zřetelně. Violoncello otvírá i zavírá skladbu a podporuje a doplňuje v ní zpěv přemýšlivými i vzrušenějšími melodickými linkami. Neotřelá kombinace, bezchybné, sugestivní provedení…!
Žijící klasik Arvo Pärt, který na podzim slaví osmdesátiny, byl zastoupen skladbou Sieben Magnificat Antiphonen, ne zcela šťastně přeloženou jako Sedm velebných antifon – když už, tak možná spíše „velebících“…? Každá z čistě vokálních částí je v poněkud jiné sazbě a s jinými zdůrazněnými parametry, všech sedm je nicméně zakotveno v typickém autorově stylu a postupech, tedy mimo jiné s charakteristicky znějícími souzvuky a jejich výměnami. Třináctiminutový cyklus zazněl s naprostou samozřejmostí jako soustředěná duchovní hudba.
Livonský odkaz od Veljo Tormise, uvedený v české premiéře, má jiné zázemí – ryze folklorní, aniž by ovšem šlo o aranžmá, úpravu či pouhý ohlas na lidovou hudbu. Všech pět částí, inspirovaných texty a melodiemi dávných písní z oblasti na pomezí Estonska a Lotyšska, má výraznou poetiku a vyhraněný rukopis. Tormis používá brumendo, zvukové clustery, deklamaci a další postupy rozšiřující účinek, tedy nejen klasický zpěv; využívá kontrastu mezi mužskými a ženskými hlasy, mezi různě vyprofilovanými plochami a pásmy a mezi protikladnými náladovými a výrazovými extrémy… – a vše mísí ve velmi zajímavém, funkčním a nijak agresivním stylu do plastických scén: ztišených i úsečných, archaizujících i zvukově fantazijních. Interpretačně asi nejnáročnější opus večera, aniž by to bylo ovšem jakkoli patrné.
Posluchačsky nejatraktivnější byla pak poslední položka programu – Průtrž mračen (Cloudburst), skladba z roku 1991 pro sbor, bicí nástroje a klavír, jejímž autorem je dnes pětačtyřicetiletý Američan Eric Whitacre. V první delší á cappellové části zhudebňuje – formou připomínající vyprávění – volně plynoucí poetické verše o dešti a o snění. Sborová sazba sahá od uvolněné nahodilosti po hymnické chvíle, od vrstvení akordů po řeč. Poté, jako druhá část a pointa, následuje zvukomalebné ztvárnění šumění deště, včetně stylizovaného zvuku hromu. Osmiminutová skladba, téměř výjev, po stránce formy nekoncipovaná nijak přehnaně sofistikovaně, patří evidentně mezi ty, jimiž se lze publiku zavděčit. Sbor byl pod Vasilkovým široce rozmáchlým, názorným a přesným gestem nejen v ní, ale po celé obě poloviny nedlouhého koncertu skvělým interpretem, dobře připraveným a přesvědčivým ve všech potřebných nuancích. Přispěl programem nejen interpretačně, ale zejména dramaturgicky vskutku festivalovým. Podobně koncipovaných v běžné sezóně v Praze mnoho není.
