Idée fixe letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je francouzská hudba, zvláště Césara Francka, a to často v nastudování hostujících francouzských umělců. Kdo se nechal unášet touto francouzskou dramaturgickou vlnou, nemohl minout koncert ve Dvořákově síni Rudolfina v úterý 31. 5. 2021. Na programu byly totiž kompozice letošního jubilanta Césara Francka (1822–1890) a Clauda Debussyho. A kdo se tohoto koncertu zúčastnil, odcházel jako ve vytržení. Podium Dvořákovy síně tentokrát náleželo jednomu z nejpřednějších světových orchestrů specializujících se na autentickou provozovací praxi barokního, klasického, romantického i moderního repertoáru, souboru Les Siècles a jeho zakladateli a uměleckému šéfovi Françoisi-Xavieru Rothovi. Rothovo jméno a zvuk jeho souboru u nás dosud znali hlavně diskofilové. Pořadatelé Pražského jara tak dali festivalovému publikum konečně možnost seznámit se živě s interpretačním stylem ansámblu, který dnes udává trend v interpretaci repertoáru z období 1850–1950 ve zvuku dobových nástrojů a jejich kopií. Francouzský repertoár je přirozeně vizitkou tohoto tělesa a jeho uměleckého šéfa, který čerpal inspirace u guru staré hudby Gardinera a Harnoncourta, aby se vypracoval ve velmi osobitou uměleckou osobnost současné evropské hudební scény.
Až na Moře Clauda Debussyho a závěrečný burcující přídavek z Bizetovy dílny náležel celý večer tvorbě Césara Francka. Franckova symfonická báseň Prokletý lovec FWV 44 je i u nás dobře známým dílem. Před pětapadesáti lety jej na Pražském jaru nastudoval s Českou filharmonií Jean Fournet a snímek znají snad všichni příznivci České filharmonie a posluchači hudebních kanálů veřejnoprávního rozhlasu. Za těch šedesát let se leccos změnilo a kontrast mezi legendární kreací a Rothovým nastudováním snad nemohl být razantnější. Rovný zvuk smyčcových nástrojů potažených střevovými strunami, cudně znějící dřevěné dechové nástroje a razantní žestě učinily z Prokletého lovce zvukově napínavý a okouzlující zážitek, předjímající sordinovanými pasážemi tvorbu francouzského hudebního impresionismu. Pozornému posluchači neunikla ani dynamicky delikátní místa, ani orchestrální pléna v plném, ovšem transparentním zvuku. Domácí umělci, odborníci a posluchači občas žehrají na akustické dispozice Dvořákovy síně. Onoho večera ovšem předvedla své největší přednosti. Pro tento typ repertoáru, pro takto početně obsazený orchestr a pro dobový instrumentář byla totiž stavěna.
Sólistou večera byl francouzský klavírista Bertrand Chamayou, který se blýskl nastudováním Franckových Symfonických variací pro klavír a orchestr FWV 46. Býval to parádní kus Ivana Moravce, který kladl důraz na každý tón, frázi a variaci. Mladý sólista především akcentoval fantazijní stránku Franckova strukturálně přehledného díla. Nekonečná arpeggia střední části opět evokovala zvukový svět Clauda Debussyho. Z jeho díla ostatně pocházel i skromným Chamayou cudně přednesený přídavek – Dívka s vlasy jako len z klavírního cyklu Preludia I. Rozhodně netrpím normalizačním sentimentem. Jako každé Husákovo dítě mě však přídavek chytl u srdce a evokoval atmosféru svátečního podvečera. Nedělní chvilka poezie Československé televize naštěstí zůstane pro hostující francouzské umělce hádankou. Poučné bylo ovšem srovnávat zvuk dobového klavíru s jeho zvonivým tónem a krátkým echem s kovově znějícím tónem soudobých klavírů se zdánlivě nekonečným dozvukem, v němž Debussyho klavírní tvorbu nejčastěji slýcháme. Sluší se připomenout, že nástroj na podiu pocházel z dílny Paula McNultyho. Jsem pyšný na to, že svou domovinu našel Američan právě v českých luzích a hájích. Nejlepší kopie dobových klávesových nástrojů tak vznikají právě u nás.
Debussyho Moře bylo zvukovým zážitkem a posluchačskou lekcí současně. Krátký dozvuk dobového instrumentáře volá po živějších tempech. A strukturalistický přístup velkých dirigentských osobností minulosti a současnosti byl v Rothově koncepci vystřídán důraz na fantazijní plynutí frází a sólových vstupů jednotlivých nástrojů. Nemohu se zbavit dojmu, že impresionistickému repertoáru sluší dobový instrumentář ještě více než pozdněromantické tvorbě. Transparentní zvuk a průzračná harmonická struktura jsou předností, které posluchač rád obětuje sterilní akurátnosti rovnoměrného ladění moderních symfonických těles. Jediné, čeho jsem tentokrát zalitoval, byla stručnost Debussyho Moře. Nikdy mně nepřipadlo tak krátké jako tentokrát. Byla to prchavá vidina, na niž se jen tak nezapomíná.
Druhá polovina večera náležela jediné kompozici a vedle Berliozovy Fantastické symfonie snad nejhranější francouzské symfonii 19. století, Franckově Symfonii d moll FWV 48. Nerad bych přiživoval publicistické stereotypy, ale kombinace propracované struktury německé (novo)romantické symfonie 19. století, cudnost Franckova melodického materiálu a francouzskou školou pěstovaný smysl pro delikátní zvukovost zase jednou ukázaly největší přednosti tohoto posluchačsky vděčného díla velkého belgicko-francouzského komponisty, který byl žákem světoběžníka s českými kořeny Antona (Antonína) Rejchy. Unisono pasáže rozlehlých gradovaných ploch v I. větě, sordinované smyčce a jejich pizzicato v kombinaci s harfou ve II. větě a popěvková rozezpívanost finále zněly ve zvuku dobového instrumentáře opojně a posluchačsky neotřele.
Aby toho opojení a extáze nebylo málo, obrátil se závěrem koncertu dirigent Roth k festivalovému publiku několika českými větami, čtenými z listu s delikátním francouzským akcentem. Složil jimi poklonu Praze, Pražskému jaru a festivalovému publiku. A nezapomněl na ty, kdo tráví nekonečné dny a noci v místech, kde múzy mlčí. Právě jim a všem přítomným byl určen rozhodný (Allegro deciso) Pochod králů z Bizetovy scénické hudby k činohře Arlésianka. Nebýt těch nádherných dvou hodin Franckovy a Debussyho hudby, zvedl by publikum ze sedadel právě tento rychlý agitační francouzský pochod. Za hudbu – starou či novou, francouzskou či ruskou – se stojí za to bít na barikádách všech možných ideologií. Umění a hudba vždy zvítězí! O tom snad není pochyb.
