pátek, 17. květen 2002

Pražské zvony.

Napsal(a) 

Pražské zvony. Pražské zvony.
Česká hudba má řadu velkých poválečných skladatelů, kteří byli nositeli tradice a důstojnými pokračovateli kontinuity naší skladatelské školy, leč shodou historických a generačních okolností se jim nedostalo šance se "podílet na dějinách" hudby celoevropské. Takovým případem je i Jan Kapr, jehož čtvrtstoletí stará Symfonie č. 8 "Pražské zvony" byla uvedena na koncertech České filharmonie 14. a 15. února. Více než symbolicky ji nastudoval dirigent Zdeněk Mácal , který ji před dvaadvaceti lety premiéroval v Mnichově. Symfonie patří svým obsazením (dvě sóla, sbor, magnetofonový pás a orchestr) i rozměry (více než třičtvrtě hodiny) mezi burcující, morálně vyzývající a pozvedající díla založená na mohutném zvukovém účinu. Ten umí Mácal dobře využít, gradovat, zkrátka prodat publiku. A tak Symfonie zapůsobila - s vědomím všech limitů, které její "ustálená avantgardní" řeč staví proti prvoplánovému úspěchu - asi nejvíc, jak mohla (až na poněkud rozpačitou technickou kvalitu reprodukce z pásu), a to jistě i díky oběma nevelkým, ale solidně připraveným sólům (basista Gustáv Beláček z nitra orchestru a sopranistka Marie Němcová ze sborové empory). Zvlášť pěvkyně si jako členka Pražského filharmonického sboru (Kapr vyžaduje sboristku) vysloužila právem přízeň publika. I sbor zaslouží dík, protože takový part by asi jiný český sbor ani nevzal, ani takto nezvládl.

Druhá polovina patřila divácky oblíbeným Musorgského Obrázkům z výstavy . Mácal je pojal velmi zpěvně (už legatová, neodsazovaná Promenáda ), s pochopením a využitím veškerých spektakulárních instrumentačních efektů vygradovaných až ke zvukové lázni žesťů a bicích nástrojů (úžasný zvon!), po níž nemohlo nenásledovat halasné bravo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.