pátek, 26. květen 2017

Pražské jaro v Karlíně

Napsal(a) 

Filharmonie Brno, foto Petra Hajská Filharmonie Brnofoto: Petra Hajská

Filharmonii Brno umístili pořadatelé festivalu Pražské jaro 24. 5. do sálu Forum Karlín, který je k zavedeným síním alternativou. Pozornost se v takovém prostoru chtě nechtě přesunuje z interpretů a z interpretace o něco víc na díla, na hudbu, na její působivost. 

Kdyby dirigent Dennis Russell Davies řídil symfonický koncert v Obecním domě nebo v Rudolfinu, publikum by si určitě víc uvědomovalo, že jde o umělce hodně známého, s vysokým mezinárodním kreditem, o dirigenta s velitelským gestem a jasným názorem, o hudebníka rozkročeného mnohem víc než většina ostatních mezi klasiku a modernu – o dlouholetého šéfa Brucknerova orchestru a divadla v Linci, o častého dirigenta premiér Philipa Glasse. Posluchači, obklopeni zdobným interiérem, by ve svátečním rozpoložení v detailech vnímali nuance v hudbě a jistě i dirigentský styl. Ve věcně strohém interiéru Fora Karlín, a obecně nic proti němu, se orchestr a dirigent na pódiu přece jen ocitají náhle v trochu jiném kontextu. Střízlivějším. A o maličkosti tu nejde.

Dennis Russell Davies, foto Petra Hajská Dennis Russell Daviesfoto: Petra Hajská

Program, který Filharmonie Brno přivezla, byl pro tento sál adekvátní. Jít tam na Mozartovy symfonie by asi nebylo inspirativní. Faustovská kantáta Alfreda Schnittkeho je však natolik spjata s naší dobou, že s takovým prostředím bez problému koresponduje a splyne. Má biblický podtitul „Buďte rozvážní a bděte“, který by mohl vzbuzovat zdání, že jde o závažnou moralitu, ale není tomu tak. Závažnost s přesahem do duchovní sféry, k transcendentnu, skladba má, ale je koncipována a vrstvena postmoderně, tedy trochu kontroverzně a méně jednoznačně. Mnohdy s odkazy na jinou hudbu. Poselství, vyjádřené zmíněným mottem, dílo nese, ale jde spíše o komentář k příběhu o Faustovi, o jeho neslavném konci. Příběh skladatel vzal z „lidového čtení“ z roku 1587; stejný text použil i Thomas Mann pro fiktivní dílo líčené v románu Doktor Faustus. Schnittke Mannovu knihu znal. Svou více než půlhodinovou skladbu vytvořil různými technikami, formu nazval antipašijemi a zajímavě vyřešil postavu ďábla – svěřil ji dvěma zpěvákům. Kontratenoristovi (s úkolem zpívat úlisně) a altistce (s úkolem amplifikovaně zazpívat triumfální tango). Při provedení Faustovské kantáty před několika lety na Hudebním fóru Hradec Králové posledně zmiňovaný výstup skvěle, v potřebném výraze odvedla Iva Bittová. Tentokrát byl v podání Kateřiny Jalovcové, spíše ke škodě věci, mnohem kultivovanější. Přestože jde v určitém smyslu o pointu, není to ale jediný podstatný okamžik díla. Jeho působivost nesou různé vyhrocenější i klidnější výjevy (se sólovými výkony Romana Janála, Richarda Samka a Jana Mikuška), často s účastí sboru. Zvukově monumentální, místy a v závěru nicméně ztišená kantáta končí tak trochu jako u Bacha čímsi jako chorálem. Český filharmonický sbor Brno i orchestr byly pro nelehký úkol s mnoha úskalími připraveny dobře, sólisté se vydali naplno. Dirigentovi se podařilo kaleidoskopickou stavbu udržet pohromadě, dát hudbě výraz a dílu smysl. To není, vzhledem k nejednoznačné koncepci, málo.

Filharmonie Brno, foto Petra Hajská Filharmonie Brnofoto: Petra Hajská

Holstovy Planety, přes své dílčí novátorství přece jen ještě pozdně romanticky vyznívající, nutno chápat jako kontrast, ale možná že v jejich určitém přesahu k transcendentnu i jako skladbu s první polovinou večera spřízněnou. Skladatel v druhém desetiletí 20. století myslel na hudbou vyjádřené planety evidentně jak z astrologického, tak z astronomického hlediska. Hodinová suita je plná charakterizačních motivů a nálad, vyvolává barvité představy. Každá ze sedmi částí suity (což je asi přesnější vyjádření, než dílo označovat za cyklus symfonických básní) má jasně vyprofilovanou obraznost a náladu, jde o hudbu poutavou a působivou. „Neptun mystik“, propadající se ve zmírajícím vzdáleném zpěvu ženského sboru do hlubin vesmíru, celé provedení korunoval.

Pokud někdo šel ten večer především na Schnittkeho, Planety si jistě nakonec poslechl také rád. A pokud snad někdo šel spíše na Gustava Holsta, ani Schnittke mu nepřipravil nic nestravitelného. V jeho případě nejde o racionální experiment, ale o hudbu sice komplikovanou a vyžadující pozornnost, ale ve svém celku sdělnou. 

Součástí večera byl světelný design, který se do podobného sálu samozřejmě hodí velmi dobře. V porovnání například s tím, co bývá standardem světelného designu na koncertech již zmíněného Hudebního fóra Hradec Králové, byl nicméně tento prvek v tomhle případě jen cudně naznačen. U první skladby se střídaly na obložení pódia barvy, v druhém případě se k barvám přidaly i jakési tvary, které mohly být nebeskými tělesy. Světelný prvek dodal umístění koncertu do Karlína na důvodech. Právě proto by se však asi dalo dokázat i víc.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.