neděle, 5. červen 2022

Pražské jaro letos naposledy

Napsal(a) 

Andris Nelsons, foto Petra Hajská Andris Nelsonsfoto: Petra Hajská

Páteční večer 3. 6. 2022 náležel v takřka vyprodané Smetanově síni Obecního domu závěrečnému koncertu LXXVII. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Hosty finálního festivalového večera byli po pětileté pauze opět Vídeňští filharmonikové, které na Pražském jaru či Dvořákově Praze slýcháme naštěstí stále častěji. V rámci turné střední a západní Evropou zavítali s dirigentem Andrisem Nelsonsem nejprve do Prahy, a to s rusko-českým repertoárem.

Úvodem slavnostního večera zazněla čtvrthodinová kompozice Sofie Gubajduliny Märchen-Poem, stručná, posluchačsky přívětivá a kompozičně poněkud naivní orchestrální hra s českými konotacemi (hudební materiál vzešel ze skladatelčiny hudby k rozhlasové dramatizaci pohádky Křída spisovatele Miloše Macourka). Na Gubajdulinino dílo jsem se upřímně těšil. Vzhledem k slavnostní atmosféře závěrečného koncertu a k pohnuté době bych ovšem z díla ruské emigrantky, žijící již třicet let v Německu, volil kompozici rozhodně závažnější. Není na světě dramaturg ten, aby se zavděčil posluchačům, publicistům, natož kritikům všem. Když už ale nezazněl Martinů Památník Lidicím (kdy jindy než právě letos a v tento festivalový večer?), doufal jsem alespoň v reprezentativnější dílo z košaté tvorby statečné ruské modernistky, která si s moskevským režimem nezadala. Ale budiž, měla-li moderní hudba nastavit svou nejpřívětivější tvář, volba to byla pochopitelná.

Nelsonsova interpretace Šostakovičovy Symfonie č. 9 Es dur op. 70 pro mě byla obdobným překvapením, neřku-li zklamáním. Komornější klenot ve skladatelově symfonické tvorbě, který má blíže k autorově 1. symfonii než k obrovitým symfoniím č. 7, 8 a 10, šokoval již premiérové publikum, zmatené civilností Šostakovičova vyjadřování, přímočarou lyrikou pomalých vět a poťouchlou groteskností krajních rychlých vět. Lyrické pasáže vyzněly v Nelsonsově pojetí adekvátně naléhavě. V krajních větách však zdůraznil cirkusovou grotesknost, která místy působila až prvoplánově a nevhodně. Ve druhé větě intonačně váhaly klarinety, ve finále se zapotili hráči žesťových nástrojů. Jinak však dílo zaznělo se zaujetím a k nadšení publika, které aplaudovalo již před přestávkou. Šostakovič ovšem není a nejspíše brzy nebude kmenovým autorem filharmoniků od Dunaje. Na výsledku to bylo znát.

Vídeňští filharmonikové, foto Petra Hajská Vídeňští filharmonikovéfoto: Petra Hajská

Po pauze následovala Dvořákova Symfonie č. 6 D dur op. 60. Dvořák dílo napsal právě pro Vídeňské filharmoniky a vídeňské publikum – zatímco krajní věty jsou rozpravou s Brahmsem, Adagio začíná takřka citací vstupních taktů pomalé věty Beethovenovy Deváté a ve finále Dvořák smekl před Haydnem i Brahmsem současně. Scherzový Furiant je snad tím nejvydařenějším ze všech skladatelových klavírních a orchestrálních furiantů, na čemž si filharmonikové dali patřičně záležet. Velmi jsem ocenil Nelsonsovu náklonnost k volnějším tempům, vzácnou u dirigentů jeho uspěchané generace. Volnější tempa byla markantní již v první větě bez repetice, jak si sám autor přál, ale zvláště v Adagiu, které pro mě bylo vrcholem večera. Nemalou měrou se o to zasloužil první flétnista Karl-Heinz Schütz, jehož ritardando ve flétnovém sólu bylo až k nesnesení krásné. S odstíněnými tempy korespondovala i sofistikovaná dynamická práce, například z nejtišších tónů počínající finále. Jakoby Dvořák nepsal Šestou na tělo jen filharmonikům, ale i Nelsonsovi, který v díle střídal jímavé pasáže s robustním humorem a tanečními rytmy. Přál bych si symfonii slyšet znovu, ale přece jen alespoň ve Dvořákově síni, jejíž akustiku nelze se síní Smetanovou srovnávat. A rozhodně po jednom či dvou provedeních navíc, které by prospěly suverénnější interpretaci bez intonačních pih na kráse. Takto symfonie vyzněla jako živelné hraní bez vyhraněného interpretačního názoru.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Překvapením byl pro mě i závěrečný přídavek. Dalo se sice očekávat, že bude z rodinného podniku Straussů, že jím ovšem bude méně známý valčík Wo die Citronen blüh’n, mohl tušit málokdo. S dramaturgickými rozpaky kolem Gubajdulinina díla koncert začínal, dramaturgickým otazníkem nad Straussovými Citróny končil. Proč zrovna tento valčík? S posledními takty Straussova dvakrát neinspirovaného koncertního valčíku se uzavřelo letošní Pražské jaro. Festival přinesl mnoho nových jmen, včetně jména Nelsonsova. Dirigent závěrečného koncertu však ve mně zanechal rozporuplný dojem přechválené dirigentské hvězdy. A také obavu o jeho fyzickou kondici.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.