úterý, 28. květen 2019

Pražské jaro in stylo francese: Les Arts florissants zahráli Haydna střízlivě, ale s bezkonkurenční barevností

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Večer zasvěcený Josephu Haydnovi a Leopoldu Mozartovi připravili pro své vystoupení na Pražském jaru Les Arts florissants pod vedením svého šéfa a zakladatele Williama Christieho. Představovat tento francouzský autentistický soubor specializovaný na provádění barokní hudby, který ve svém oboru představuje nejužší světovou špičku, je jistě zcela zbytečné. Na Pražském jaru vystoupil již podvakráte, v roce 1995 a 2014. Tentokrát přednesli prvé dvě ze šestice Pařížských symfonií Josepha Haydna, komponovaných na objednávku hraběte d’Ognyho v letech 1786, Symfonii č. 83 g moll, Hoboken I/83 a č. 82 C dur, Hoboken I/82, doplněné Koncertem č. 2 pro violoncello D dur, Hoboken VIIb/2, jejž Haydn (patrně, autorství není stoprocentně jisté) komponoval v roce 1783 pro českého violoncellistu Antonína Krafta. Jeho sólový part přednesl mladý francouzský instrumentalista Cyril Poulet, a program doplnila ještě Sinfonia in B Leopolda Mozarta, komponovaná patrně v roce 1753.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Třicetičlenný soubor hraje vestoje, podle současného trendu (samozřejmě až na vc a cb), ale co je důležitější, s absolutní koncentrací, která nepoleví ani na okamžik. Čtyřicet let společného hraní je znát na bezchybné souhře i na naprosté profesionalitě, jež naštěstí není provázena sebemenším náznakem rutiny. William Christie diriguje od cembala vlastně jen v gestickém náznaku (zato ve svých proslulých, ikonických rudých ponožkách, vlastně spíš podkolenkách), ale s absolutním přehledem dokáže vygradovat klíčová místa ve vrcholech vět. Zahájili symfonií zvanou Slepička, aby si zvukově efektnějšího Medvěda (Symfonie C dur) nechali na konec a účinně tak vygradovali závěr večera (původně mělo být pořadí opačné). Obě symfonie zazněly ve vyzrálém pojetí, jemuž dominovalo muzikantské zaujetí, rozumná míra preciznosti (s níž to však nepřehání), a samozřejmě ve vzorové stylové čistotě. Zaujala, pravda, i některá podivná, nepříliš vábná portamenta – ale William Christie nepochybně ví, co dělá. Hra Les Arts florissants obsahuje v minimální míře některé artefakty obvykle spojované s hrou na historické nástroje – ba dokonce artefakty, jež jsou mnohými považovány za nevyhnutelné – jistou zvukovou příkrost, plechový zvuk, nitkovitý tón smyčců. Zvuk souboru nezapře galskou eleganci, jejíž hlavním rysem je relativní měkkost, kterou Christie není ochoten obětovat na oltář ortodoxního projevu, s jeho tvrdým nasazením a smykovou dravostí. Na závadu absolutního dojmu byl snad jen místy trochu tlustý tón primů, nehrajících zřejmě toho večera v optimální pohodě.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Cyril Poulet se představil v Koncertu D dur kultivovaným, teplým, vřelým tónem, jeho projev však působil až trochu nenápadným dojmem. Zvuk jeho barokního nástroje se jen obtížně prosazuje i proti plénu komorního souboru, což je nutná daň jedinečné tonální křehkosti. Z alikvotního složení bych odhadoval, že Poulet hraje na ovčí struny. Používá i ortodoxního držení nástroje, tedy bez bodce. V prvých dvou větách se uvedl vlastními kadencemi, opřenými o flažoletové pasáže a krajně obtížné dvojhmaty, jež ostatně charakterizují i celý part tohoto instrumentálně neobyčejně náročného díla, představujícího důležitý přechodový typ mezi barokní formou concerta grossa a moderním koncertem. Všechny jemné valéry Pouletovy důsledně dobově poučené hry na violoncello jsme mohli ocenit naplno v přídavku, jímž byla Allemande z Bachovy Partity G dur, zahraná skromně, nenápadně, ale s o to větším vnitřním napětím. Skvostný encore pro fajnšmekry.

Sinfonia in B Leopolda Mozarta byla spíše oddechovým číslem, rozhodně však poskytujícím vzácnou možnost seznámit se preklasicistním stylem Wolfiho otce, nepochybně nadaného muzikanta, jehož hlavními znaky jsou stručnost, sevřenost, vtip. Není to pravda hudba příliš invenční, ale řemeslně umná, a především brilantně zahraná. Charakterizuje ji naprostá převaha expoziční složky (minimalistická práce s tématem, a to i ve srovnání s mannheimskými: prakticky jen expozice, stručný spojovací oddíl a hup do vedlejšího tématu).

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Medvěd poskytl souboru Les Arts florissants možnost ukázat maximum svého mistrovství. Hned prvá věta zajiskřila vzedmutým dramatismem rustikálně obhroublého rodu, tak typickým pro Haydnovo střední období Sturm und Drang, který dal vyniknout všem dynamicko-témbrovým valérům tohoto jedinečného souboru. Christieho Haydn je ve výrazu střízlivější než třeba Giovanni Antonini s Il giardino armonico, ale v brilanci a bohatosti barevné škály nemá zřejmě konkurenci. Menuet francouzského střihu zazářil nenuceným půvabem a vzácný večer prodchnutý vitálním, plnokrevným muzikantsvím pak završilo radostné, zemité Finale s drsnými bordunovými přiznávkami. Jako přídavek následoval Menuet z Malé noční hudby.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.