čtvrtek, 4. červen 2015

Pražské jaro: Dvakrát filharmonici z Liverpoolu

Napsal(a) 

Lisa Larsson, Royal Liverpool Philharmonic, Vasilij Petrenko, foto Pražské jaro/Ivan Malý Lisa Larsson, Royal Liverpool Philharmonic, Vasilij Petrenkofoto: Pražské jaro/Ivan Malý

Dva poslední večery letošního Pražského jara patřily Liverpoolské královské filharmonii a jejímu šéfdirigentovi Vasiliji Petrenkovi. Britští umělci byli pro festival velmi dobrými hosty, mimořádnost vrcholu a závěru mu však úplně nepřinesli. Elgarovu První symfonii v prvním z programů si asi těžko lze představit zahranou zasvěceněji. Dvořákovu Sedmou v druhém večeru ano.

První koncert (2. 6.) měl každopádně jedno „nej“. Poprvé na Kontinentě, řečeno po britsku, pouhé tři dny po premiéře v Londýně, dal v Praze zaznít cyklu Deseti raných písní Albana Berga. Sestava vznikla doplněním původních Sedmi písní, jak je instrumentoval a seřadil sám autor, a to trojicí dalších písní ve výběru a orchestraci skladatele Chrise Gordona. V podání švédské sopranistky Lisy Larsson šlo o citovou, tlumeně intenzivní lyriku. Sólistka nebyla typem, který dokáže hlasem opanovat celý sál, ale v tomto případě to nevadilo - stylově to tak dokonce bylo lepší. 

Paul Lewis, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek Paul Lewisfoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Suita z Janáčkovy opery Z mrtvého domu úvodem připomněla, že právě toto těleso bylo svého času výrazně zaměřeno na českou hudbu, a to během liverpoolského působení Libora Peška a pak i Petra Altrichtera. V roce 1993 bylo ostatně vůbec prvním zahraničním orchestrem, který kdy (samozřejmě Mou vlastí) zahájil Pražské jaro. Suita zaranžovaná Františkem Jílkem barvitě soustřeďuje vše podstatné z Janáčkova operního epilogu a je i přes  kaleidoskopičnost a výrazovou úsečnost a zkratkovitost vděčným koncertním číslem. Janáčkovy orchestrální hudby pro koncerty zas tak mnoho neexistuje, takže operní suity nabídku pěkně rozšiřují. Petrenko diriguje výraznými velkými gesty, hráče se snaží inspirovat a strhnout. Janáčka společně podali výstižně, jako velmi zajímavého.

Elgarova 1. symfonie je rozměrné, skoro hodinové dílo, vážné a opravdové, v němž se vrací jedno melodicky výrazné téma. Celkově však jde o hudbu, která prvoplánově nestrhne – je potřeba se do ní vposlouchat, je potřeba si v ní uvědomovat, čím je zvukově charakteristická a čím typická pro kulturu své země, a užívat si právě to. Potom je to skladba krásná. Petrenkovo široké gesto ozřejmovalo její romantické krajnosti, v nichž jednoznačně vítězily plochy ztišené, zpomalené, lyrické. Je jich ve skladbě dostatek a vytvořily nakonec celkový převládající obrázek o díle. Zejména třetí věta byla v tomto smyslu ve své extrémní jemnosti a v tom, jak se vytratila do ticha, úžasně obsažná.

Royal Liverpool Philharmonic, Vasilij Petrenko, Paul Lewis, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek Royal Liverpool Philharmonic, Vasilij Petrenko, Paul Lewisfoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Druhý večer (3. 6.) už tak silné zážitky nepřinesl. Britský pianista Paul Lewis hrál Brahmsův 1. klavírní koncert oduševněle, velmi muzikálně, neokázale a civilně, hráčsky a technicky samozřejmě skvěle; prý má skladbu v repertoáru teprve kratší dobu. Orchestr byl v komplexně symfonicky koncipovaném díle obdobně naladěným partnerem. Vůbec to není málo, ale jinak už není moc co dodat. Zcela jedinečné a nezapomenutelné provedení to z nějakého důvodu nebylo. Stejně tak potom Dvořákova 7. symfonie. Dirigentovo pojetí směřovalo ke kontrastům, výrazovým vlnám, tím pádem i k masivnosti a zápasivosti. Byla to škoda, protože těleso jinak hraje výtečně. Hráčům není co vytknout a jde tedy vlastně jen o nuance. Krása, kterou otevřela pomalá věta, nestačila, celek, místy výrazově jakoby předimenzovaný, se trochu míjel s dvořákovským ideálem. Symfonie měla kdysi světovou premiéru v Londýně, mohla by se možná třeba jmenovat i „londýnská“. Avšak „liverpoolská“ spíše ne.

Po oba večery Angličané přidávali – v úterý jemně, Nedbalův Valse triste, ve středu masivněji, Čajkovského, také roztančeného. Byly to přiměřeně efektní tečky za koncerty velmi dobrého, i když ne světového orchestru.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.