Pražské jaro: Dvakrát filharmonici z Liverpoolu

Dva poslední večery letošního Pražského jara patřily Liverpoolské královské filharmonii a jejímu šéfdirigentovi Vasiliji Petrenkovi. Britští umělci byli pro festival velmi dobrými hosty, mimořádnost vrcholu a závěru mu však úplně nepřinesli. Elgarovu První symfonii v prvním z programů si asi těžko lze představit zahranou zasvěceněji. Dvořákovu Sedmou v druhém večeru ano.

První koncert (2. 6.) měl každopádně jedno „nej“. Poprvé na Kontinentě, řečeno po britsku, pouhé tři dny po premiéře v Londýně, dal v Praze zaznít cyklu Deseti raných písní Albana Berga. Sestava vznikla doplněním původních Sedmi písní, jak je instrumentoval a seřadil sám autor, a to trojicí dalších písní ve výběru a orchestraci skladatele Chrise Gordona. V podání švédské sopranistky Lisy Larsson šlo o citovou, tlumeně intenzivní lyriku. Sólistka nebyla typem, který dokáže hlasem opanovat celý sál, ale v tomto případě to nevadilo – stylově to tak dokonce bylo lepší. 

Paul Lewis, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Suita z Janáčkovy opery Z mrtvého domu úvodem připomněla, že právě toto těleso bylo svého času výrazně zaměřeno na českou hudbu, a to během liverpoolského působení Libora Peška a pak i Petra Altrichtera. V roce 1993 bylo ostatně vůbec prvním zahraničním orchestrem, který kdy (samozřejmě Mou vlastí) zahájil Pražské jaro. Suita zaranžovaná Františkem Jílkem barvitě soustřeďuje vše podstatné z Janáčkova operního epilogu a je i přes  kaleidoskopičnost a výrazovou úsečnost a zkratkovitost vděčným koncertním číslem. Janáčkovy orchestrální hudby pro koncerty zas tak mnoho neexistuje, takže operní suity nabídku pěkně rozšiřují. Petrenko diriguje výraznými velkými gesty, hráče se snaží inspirovat a strhnout. Janáčka společně podali výstižně, jako velmi zajímavého.

Elgarova 1. symfonie je rozměrné, skoro hodinové dílo, vážné a opravdové, v němž se vrací jedno melodicky výrazné téma. Celkově však jde o hudbu, která prvoplánově nestrhne – je potřeba se do ní vposlouchat, je potřeba si v ní uvědomovat, čím je zvukově charakteristická a čím typická pro kulturu své země, a užívat si právě to. Potom je to skladba krásná. Petrenkovo široké gesto ozřejmovalo její romantické krajnosti, v nichž jednoznačně vítězily plochy ztišené, zpomalené, lyrické. Je jich ve skladbě dostatek a vytvořily nakonec celkový převládající obrázek o díle. Zejména třetí věta byla v tomto smyslu ve své extrémní jemnosti a v tom, jak se vytratila do ticha, úžasně obsažná.

Royal Liverpool Philharmonic, Vasilij Petrenko, Paul Lewis, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Druhý večer (3. 6.) už tak silné zážitky nepřinesl. Britský pianista Paul Lewis hrál Brahmsův 1. klavírní koncert oduševněle, velmi muzikálně, neokázale a civilně, hráčsky a technicky samozřejmě skvěle; prý má skladbu v repertoáru teprve kratší dobu. Orchestr byl v komplexně symfonicky koncipovaném díle obdobně naladěným partnerem. Vůbec to není málo, ale jinak už není moc co dodat. Zcela jedinečné a nezapomenutelné provedení to z nějakého důvodu nebylo. Stejně tak potom Dvořákova 7. symfonie. Dirigentovo pojetí směřovalo ke kontrastům, výrazovým vlnám, tím pádem i k masivnosti a zápasivosti. Byla to škoda, protože těleso jinak hraje výtečně. Hráčům není co vytknout a jde tedy vlastně jen o nuance. Krása, kterou otevřela pomalá věta, nestačila, celek, místy výrazově jakoby předimenzovaný, se trochu míjel s dvořákovským ideálem. Symfonie měla kdysi světovou premiéru v Londýně, mohla by se možná třeba jmenovat i „londýnská“. Avšak „liverpoolská“ spíše ne.

Po oba večery Angličané přidávali – v úterý jemně, Nedbalův Valse triste, ve středu masivněji, Čajkovského, také roztančeného. Byly to přiměřeně efektní tečky za koncerty velmi dobrého, i když ne světového orchestru.

Sdílet článek: