pondělí, 1. červen 2015

Česká filharmonie a velitelský i elegantní Jukka-Pekka Saraste

Napsal(a) 

Česká filharmonie a Jukka-Pekka Saraste, foto Pražské jaro/Ivan Malý Česká filharmonie a Jukka-Pekka Sarastefoto: Pražské jaro/Ivan Malý

Sibelia jsme na Pražském jaru letos slyšeli od Italů, finský dirigent Jukka-Pekka Saraste naopak k pohostinskému vystoupení s Českou filharmonií přivezl tak trochu vídeňský program. Ostatně - i v Kolíně nad Rýnem, kde působí, se docela dost věnuje repertoáru z německé jazykové oblasti; tak proč ne.

Program festivalového koncertu ve Smetanově síni (30. 5.) byl sestaven docela rafinovaně. Vídeňanu Brahmsovi předcházeli dva pozdější autoři - příslušník druhé vídeňské školy Webern a Američan Korngold narozený v Brně a dětství a mládí trávící ve Vídni. Dirigent Saraste přiznává, že přesně toto je hudba, kterou má rád, hudba z období, jemuž se věnuje nejraději. Tedy z období druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století. A bylo to znát na míře jeho pódiové aktivity i na výsledku předaném publiku.

Česká filharmonie, Jukka-Pekka Saraste, Vilde Frang, foto Pražské jaro/Ivan Malý Česká filharmonie, Jukka-Pekka Saraste, Vilde Frangfoto: Pražské jaro/Ivan Malý

Passacaglia je prvním číslovaným dílem Antona Weberna. Není to ještě abstraktní avantgarda, skladba je ukotvena v doznívajícím romantismu, po atonalitě už nicméně pokukuje. A tak ji provází jakási bezbarvost a nevyhraněnost, nezůstává po ní žádný zvláštní pocit. Bylo to, přes dirigentovu snahu, jen a pouze první číslo večera, hudba bez jedinečných emocí. Korngoldův Houslový koncert je mnohem zajímavější. Má náladu, atmosféru, barvy. První věta působí sice ještě trochu mdle, ale instrumentace druhé věty – Romance - a invence věty finální k sobě naštěstí stahují pozornost natolik, že jsou případné pochybnosti z úvodu zapomenuty. Na to, že jde o skladbu poválečnou, z roku 1947, zůstává v ní ještě hodně z končícího romantismu i něco „vídeňského“; přesto však mnohem víc je v hudbě přítomno toho „amerického“: v pomalé větě cosi ze světa filmové hudby, ve finále pak jakoby ze světa taneční hudby. Mladá norská houslistka Vilde Frang zahrála skladbu, zejména v závěru technicky značně náročnou, s lehkostí a šarmem, vesměs jemným tónem. Houslový koncert, čím dál častěji po světě hraný, nezapře zběhlost autora v práci pro film, ať už příjemným zvukem a náladovostí, nebo sklonem k hladké líbivé povrchnosti. Jde i tak po stránce prezentace houslí o dílo vděčné a efektní. A takový byl i přídavek z úplně jiného světa – virtuózní moderní stylizace norské lidové hudby.

Česká filharmonie a Jukka-Pekka Saraste, foto Pražské jaro/Ivan Malý Česká filharmonie a Jukka-Pekka Sarastefoto: Pražské jaro/Ivan Malý

Filharmonie i finský dirigent se mohli plně projevit a ukázat až v posledním čísle večerního koncertu. Brahmsovu Čtvrtou symfonii čte Jukka-Pekka Saraste mnohem romantičtěji, než bývá zvykem. Zdůrazňuje proto proměny a kontrasty v agogice a dynamice, víc než jiní dirigenti ozřejmuje mírnost i vášně. Celkově však současně neposouvá Brahmse k pouhé poloze „mužné zápasivosti“ – výraz hudby rozšiřuje do celého spektra, nebojí se nechat vlny opadnout, aby je vzápětí zase mohl oživit. Směrem k závěru symfonie pak přidával na závažnosti a nacházel v ní i temnější polohy, jakoby chtěl ukázat, kde se možná mohl u Brahmse inspirovat Sibelius. Saraste diriguje velitelsky a přitom elegantně. Zejména v Brahmsovi přiměl filharmoniky k velmi intenzivnímu, zajímavému hraní a povýšil společný koncert na festivalovou událost.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.