U Daniela Barenboima je Brucknerova hudba v současnosti určitě v těch nejlepších rukou. Se svým operním a koncertním orchestrem Staatskapelle Berlin ji v poslední době intenzivněji hraje a rovněž natáčí. A je mu také, stejně jako Brucknerovi, blízký svět Richarda Wagnera. Když se v neděli 15. 5. berlínští objevili ve Smetanově síni na Pražském jaru s Pátou symfonií, byla to tedy jednoznačná událost. Jediná pětasedmdesátiminutová skladba během večera. Vcelku pochopitelně ani žádný přídavek.
Bylo potěšením sledovat, jak dirigent znalecky a s neutuchající naléhavostí, bezpečně při věci, i když bez partitury, hráče inspiruje ke stále nové a nové dychtivosti a jak jim i publiku ozřejmuje formu, průběh a náboj hudby. Vedl v patrnosti a měl nazkoušeny a k důvěrné znalosti obehrány mnohé podstatné jemnosti a typické detaily, dbal na zřetelnost a odlišení dynamických a barevných pásem, na permanentní kontrolu ve vší proměnlivosti. Nenechal nepovšimnutu jedinou epizodu. Pracoval s agogikou a odstiňovaným významovým zatěžkáváním motivů a sekvencí. Šetřil s patosem až k samému závěru. Nikdy se mu ani v těch nejexponovanějších místech neozval tlustý nehezký zvuk. Orchestr proto po celý večer neoslňoval ani tak vycizelovaností jemných odstínů či světovou dokonalostí svého zvuku, jako spíše celkovou kulturou, spolehlivostí, vyvážeností, zvukovou transparentností, měkkostí… což ovšem není vůbec málo.
Brucknerova Pátá přes to všechno vzbuzovala především respekt. Pocit plynulého děje, tahu, vzniká až z velkého nadhledu. Dílčích zvratů, opouštěných gradací, obtížněji dešifrovatelné kaleidoskopické rozvrstvenosti a komplikované členitosti je v ní totiž tolik… Až na některé pasáže v pomalé větě a v samotném závěru finále nedává dílo tak velké příležitosti k emocionálnímu spočinutí nebo vybuzení, ani k existenciálnímu tázání, jak to je mnohem víc přítomno v symfoniích Gustava Mahlera, s nímž je snad možné Brucknera jako výrazného symfonika chtě nechtě do určité míry porovnávat.
Informace, že Staatskapelle Berlin byla na Pražském jaru dosud jen jednou, a to v polovině 60. let, vlastně ani nepřekvapí. Vždyť na festivalu nejsou příliš často hostem ani jiná známá a skvělá tělesa, včetně filharmoniků z nedaleké Vídně. Také některé další vynikající a světoznámé orchestry tu nebyly hodně dlouho – například Boston Symphony Orchestra byl v Praze naposledy zřejmě před více než půlstoletím (pokud nepočítáme více méně uzavřené televizní dvořákovské natáčení počátkem 90. let). A to byl přitom například letos na přelomu dubna a května v Evropě na turné… Ostatně ani Daniel Barenboim, dnes už skoro čtyřiasedmdesátiletý, není českému publiku osobně příliš znám. Jako dirigent zde byl dosud jen asi tak čtyřikrát.
