Začněme netradičně – zaslechnuté reakce na úvodní koncert letošního Pražského jara sahají od vstřícného ocenění lyričnosti a snahy o osobitý pohled na Smetanovu Mou vlast až ke slovům o nudě. To je velký názorový rozptyl. Pokud takové dojmy provedení vyvolá, svědčí to o tom, že rozhodně nebylo nemastné neslané…! Avšak nyní fakta: Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku byl v historii festivalu prvním německým orchestrem, jemuž bylo kultovní dílo české hudby při této exponované příležitosti svěřeno. S dirigentem Thomasem Hengelbrockem si skladbu, po které už sami před pozváním na festival prý pokukovali jako po ozvláštnění svého repertoáru, před hostováním obehráli na několika koncertech doma. Nepatřili však k těm, kteří by byli pozváni proto, že už Mou vlast v cizině dlouho hrají. Naopak. V Praze 12. května v Obecním domě a paralelně v rozhlasovém a televizním přenosu tedy s náročným a specifickým dílem čelili publiku dvojnásobně zranitelní – jako cizinci a jako ti, kdo je i pro sebe teprve objevují. A čelili publiku poučenému, očekávajícímu nuance v naplnění tradic, i publiku svátečnímu, v lepším případě intuitivně otevřenému jednoznačným emocím. Nuance byly nicméně překvapivé a emoce v hudbě zdrženlivé.
Skutečnost, že nám Mou vlast hráli Němci, dnes asi opravdu nikomu nevadí – s výjimkou lidí, jako byla pisatelka anonymního dopisu zaslaného nedávno organizátorům. Hostující umělci si naopak záměrné a osvobozující symboliky pozvání k 70. výročí konce války podle vlastního vyjádření vážili. Na jejich interpretaci, touto symbolikou podpořené, nebylo ostatně nic – v negativním slova smyslu, ve smyslu předsudků a zjednodušujících vzorců – „německého“. Monopol na českou hudbu už nemáme, nemůžeme mít a neměli bychom mít, ba dokonce by bylo žádoucí, aby i naše orchestry byly v zahraničí plně žádány (a oceňovány) pro širší než jen speciální a exotický český repertoár. A také společenský život ve Smetanově době nebyl tak jednoduše „český“, tedy ve smyslu jazykovém „tschechisch“, ale také hodně v zemském slova smyslu „böhmisch“. A tak tedy vstřícně uvažujme o poctivé a výjimečně vážné snaze severoněmeckého dirigenta Hengelbrocka dobrat se v nastudování skladby pro Prahu, samozřejmě se svým vlastním uměleckým zázemím a po svém, kontextu a podstaty Smetanovy hudby. Říci, že obstál, s sebou nese nebezpečí zamlžení kritérií. Nicméně říci, že neobstál, je příliš snadné, laciné a nepravdivé. V každém případě nastavil zrcadlo: pokud totiž ve vší pokoře zvolil tempová a výrazová řešení, která se vžité české tradici zdají být vzdálená až k nepřijatelnosti, pomohl nám uvědomit si a docenit vlastní pozice. A pokud zvolil řešení, která bychom mohli přijmout jako nová a možná, rovněž nás obohatil. Pokud ovšem vyvolal svým čtením Smetanova zápisu a jeho zasazením do své představy o době, kdy vznikal, především kontroverzi, pak rozhodně ne záměrně – evidentně nešlo o provokaci a schválnost. Každopádně přišel s výkladem partitury tak zřetelným, že nebylo možné si nevšimnout.
S vědomím, že se bude Má vlast hrát vcelku, bez přestávky, bylo od vstupních akordů Vyšehradu jasné, že Thomas Hengelbrock uvažuje o celku šesti básní a že právě tomu podřídí výstavbu koncertu. První báseň jako úvod byla extrémní, legenda o Vyšehradu se vynořovala z bájného oparu opravdu pomalu a stejně pomalu se tam vrátila. Tempové výkyvy směrem k nezvykle volným plochám se ostatně opakovaly po celý večer. Bouřlivost a tanečnost ve Vltavě byla značně střízlivá a noční epizoda s dlouhými tóny lesních rohů nesmírně zklidněná, až statická – působivá, ale ne impresionisticky. V tempových proměnách byla vyhrocena i Šárka, šetřící zvukem, nakonec spíše pohádková než opravdu dramatická. České luhy a háje byly pro dirigenta asi největším oříškem. Zpomalení nebyla bukolická, ztrácela už tah. Zůstal u abstrakce – spíše u oslavy lidového živlu než přírody. Závěrečnou dvojici básní, Tábor a Blaník, začal pak jakoby budovat opět od nuly, zeširoka, až se chvílemi skoro ztrácel cíl. Vrchol, vyjádřený pozitivním a nadějným propojením motivů Prahy a božích bojovníků, mohl mít pak vzhledem k architektuře celku ještě o něco víc patosu.
Dirigent Hengelbrock má hudební zázemí silně ukotveno v historicky poučené interpretaci. Do romantického symfonického zvuku přinesl i v tomto případě střídmost, zvukovou zřetelnost a menší a rovnější tón. Ve smyčcích bylo ovšem méně svítivosti. A v tancích kupodivu méně zemitosti. Četl a promýšlel partituru podrobně, domýšlel obvyklý výraz dál než mnozí jiní a dospěl k řešením, která vžitou domácí tradici nutně postavila do nového světla. Předestřel Mou vlast bájnou, velmi stylizovanou, v programním smyslu nepopisnou, s některými zajímavými detaily, ale až moc zamyšlenou, málo romantickou, málo vášnivou. Přišel s poctivou koncepcí, kterou si nelze nezapamatovat. Nepřesvědčil však, že by to takhle bylo lepší.
Smysl se ovšem naplnil – festival byl zahájen nevšedně, tedy svátečně.
