středa, 13. květen 2015

Rozum a cit v německé Mé vlasti

Napsal(a) 

Foto Pražské jaro/Ivan Malý Foto Pražské jaro/Ivan Malý

Začněme netradičně - zaslechnuté reakce na úvodní koncert letošního Pražského jara sahají od vstřícného ocenění lyričnosti a snahy o osobitý pohled na Smetanovu Mou vlast až ke slovům o nudě. To je velký názorový rozptyl. Pokud takové dojmy provedení vyvolá, svědčí to o tom, že rozhodně nebylo nemastné neslané…! Avšak nyní fakta: Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku byl v historii festivalu prvním německým orchestrem, jemuž bylo kultovní dílo české hudby při této exponované příležitosti svěřeno. S dirigentem Thomasem Hengelbrockem si skladbu, po které už sami před pozváním na festival prý pokukovali jako po ozvláštnění svého repertoáru, před hostováním obehráli na několika koncertech doma. Nepatřili však k těm, kteří by byli pozváni proto, že už Mou vlast v cizině dlouho hrají. Naopak. V Praze 12. května v Obecním domě a paralelně v rozhlasovém a televizním přenosu tedy s náročným a specifickým dílem čelili publiku dvojnásobně zranitelní – jako cizinci a jako ti, kdo je i pro sebe teprve objevují. A čelili publiku poučenému, očekávajícímu nuance v naplnění tradic, i publiku svátečnímu, v lepším případě intuitivně otevřenému jednoznačným emocím. Nuance byly nicméně překvapivé a emoce v hudbě zdrženlivé.

Foto Pražské jaro/Ivan Malý Foto Pražské jaro/Ivan Malý

Skutečnost, že nám Mou vlast hráli Němci, dnes asi opravdu nikomu nevadí - s výjimkou lidí, jako byla pisatelka anonymního dopisu zaslaného nedávno organizátorům. Hostující umělci si naopak záměrné a osvobozující symboliky pozvání k 70. výročí konce války podle vlastního vyjádření vážili. Na jejich interpretaci, touto symbolikou podpořené, nebylo ostatně nic - v negativním slova smyslu, ve smyslu předsudků a zjednodušujících vzorců - „německého“. Monopol na českou hudbu už nemáme, nemůžeme mít a neměli bychom mít, ba dokonce by bylo žádoucí, aby i naše orchestry byly v zahraničí plně žádány (a oceňovány) pro širší než jen speciální a exotický český repertoár. A také společenský život ve Smetanově době nebyl tak jednoduše „český“, tedy ve smyslu jazykovém „tschechisch“, ale také hodně v zemském slova smyslu „böhmisch“. A tak tedy vstřícně uvažujme o poctivé a výjimečně vážné snaze severoněmeckého dirigenta Hengelbrocka dobrat se v nastudování skladby pro Prahu, samozřejmě se svým vlastním uměleckým zázemím a po svém, kontextu a podstaty Smetanovy hudby. Říci, že obstál, s sebou nese nebezpečí zamlžení kritérií. Nicméně říci, že neobstál, je příliš snadné, laciné a nepravdivé. V každém případě nastavil zrcadlo: pokud totiž ve vší pokoře zvolil tempová a výrazová řešení, která se vžité české tradici zdají být vzdálená až k nepřijatelnosti, pomohl nám uvědomit si a docenit vlastní pozice. A pokud zvolil řešení, která bychom mohli přijmout jako nová a možná, rovněž nás obohatil. Pokud ovšem vyvolal svým čtením Smetanova zápisu a jeho zasazením do své představy o době, kdy vznikal, především kontroverzi, pak rozhodně ne záměrně – evidentně nešlo o provokaci a schválnost. Každopádně přišel s výkladem partitury tak zřetelným, že nebylo možné si nevšimnout.  

Foto Pražské jaro/Ivan Malý Foto Pražské jaro/Ivan Malý

S vědomím, že se bude Má vlast hrát vcelku, bez přestávky, bylo od vstupních akordů Vyšehradu jasné, že Thomas Hengelbrock uvažuje o celku šesti básní a že právě tomu podřídí výstavbu koncertu. První báseň jako úvod byla extrémní, legenda o Vyšehradu se vynořovala z bájného oparu opravdu pomalu a stejně pomalu se tam vrátila. Tempové výkyvy směrem k nezvykle volným plochám se ostatně opakovaly po celý večer. Bouřlivost a tanečnost ve Vltavě byla značně střízlivá a noční epizoda s dlouhými tóny lesních rohů nesmírně zklidněná, až statická – působivá, ale ne impresionisticky. V tempových proměnách byla vyhrocena i Šárka, šetřící zvukem, nakonec spíše pohádková než opravdu dramatická. České luhy a háje byly pro dirigenta asi největším oříškem. Zpomalení nebyla bukolická, ztrácela už tah. Zůstal u abstrakce – spíše u oslavy lidového živlu než přírody. Závěrečnou dvojici básní, Tábor a Blaník, začal pak jakoby budovat opět od nuly, zeširoka, až se chvílemi skoro ztrácel cíl. Vrchol, vyjádřený pozitivním a nadějným propojením motivů Prahy a božích bojovníků, mohl mít pak vzhledem k architektuře celku ještě o něco víc patosu.

Dirigent Hengelbrock má hudební zázemí silně ukotveno v historicky poučené interpretaci. Do romantického symfonického zvuku přinesl i v tomto případě střídmost, zvukovou zřetelnost a menší a rovnější tón. Ve smyčcích bylo ovšem méně svítivosti. A v tancích kupodivu méně zemitosti. Četl a promýšlel partituru podrobně, domýšlel obvyklý výraz dál než mnozí jiní a dospěl k řešením, která vžitou domácí tradici nutně postavila do nového světla. Předestřel Mou vlast bájnou, velmi stylizovanou, v programním smyslu nepopisnou, s některými zajímavými detaily, ale až moc zamyšlenou, málo romantickou, málo vášnivou. Přišel s poctivou koncepcí, kterou si nelze nezapamatovat. Nepřesvědčil však, že by to takhle bylo lepší.

Smysl se ovšem naplnil - festival byl zahájen nevšedně, tedy svátečně.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.