Písňový večer tenoristy Marka Padmora nebyl ještě v den koncertu 1. 6. vyprodán, ale Dvořákova síň se přece jen naplnila důstojně – a publikum zažilo jeden z vrcholů Pražského jara. Očekávání vzbudilo už novinářské setkání, kde jak pěvec, tak klavírista Paul Lewis s velkou erudicí popisovali jednotlivá čísla programu. Ten tvořily v první polovině Beethovenovy písně a zejména cyklus Vzdálené milé – a v druhé části Schubertův poslední cyklus Labutí zpěv . U Beethovena jak Lewis tak Padmore zdůrazňovali úlohu klavíru a celkovou promyšlenost písňového cyklu, který vznikal vedle sonáty op. 101. Je vlastně prvním inspirovaným dílem skladatelova třetího tvůrčího období, jehož vrcholy jsou Missa solemnis a Devátá a kde je nápadný akcent na duchovní témata. Už samotná koncepce prozrazuje mistra sonátové a rondové formy, stavby a rafinovaných přechodů. Skutečně šlo o jakousi sonátu pro zpěv a klavír a Padmore pečlivě odlišoval jednotlivé sloky rozdílnou dynamikou. A na jeho hlase okamžitě zaujaly skvělé a plně znějící vysoké tóny. Také díky nim převzal po Peteru Schreierovi pomyslnou štafetu nejlepšího interpreta Evangelisty v Bachových Matoušových pašijích. V Beethovenovi přesně trefil proporci mezi klasickou ukázněností a milostnou vřelostí. To hlavní však přišlo po přestávce. Labutí zpěv naopak sevřeným cyklem není, obsahuje písně velmi rozdílného charakteru od lehce žertovných po existenciálně naléhavé. A způsob, kterým podal Mark Padmore neobyčejně širokou škálu příběhů a emocí, prostě bral dech. V první řadě zpíval vše naprosto přirozeně, bez náznaku stylizovanosti. Hned druhá píseň Vojákovo tušení byla malým dramatem a neustále překvapovala kontrasty. Následující Touha po jaru zase zaujala klidnou postupnou gradací. Ve slavném Zastaveníčku se připomněl i klavírista a známou melodii hrál s drobnými a zajímavými úhozovými akcenty. V písni Zastavení se Padmore nebál jít na jednu jedinou strofu na hranici operního fortissima ve slovech o beznaději. A hned následující píseň V dálce podal s jakousi vypravěčskou lehkostí a nadhledem, přesně jak si text žádá. A po písni Rozloučení publikum nevydrželo a krátce zatleskalo, což tady působilo jako přirozený předěl – pak se ozval potlesk ještě o čtyři písně dál, kde to souvislou linku spíš rušilo a Padmore to dal gestem najevo. A i dál v každé písni něco nového – grandiózní forte v písni o obru Atlasovi, absolutní pianissimo a slova „Tichá je noc…“ v začátku slavné písně Dvojník a totální výrazová proměna v jejím dalším průběhu. A tak by se dalo pokračovat. Přitom to pořád bylo elegantní zpívání, ve kterém byl interpret naprosto svrchovaným pánem. Myslím, že tímto přístupem překonal i vynikajícího Matthiase Goerna – a to jak možnostmi hlasu, tak promyšleným uchopením. Po poslední písni Holubí pošta všichni spontánně vstali a potlesk nebral konce. Zároveň bylo zřejmé, že po takto maximálním zážitku se už nic dalšího přidávat nedá.
