Ti, kteří vsadili na „osvědčenou značku“ a pořídili si lístky na pražskojarní recitál Magdaleny Kožené , určitě nebyli zklamáni nenaplněným očekáváním. Kožená spolu se svou hudební partnerkou, klavíristkou Mitsuko Uchida , naplnila v ten večer (16. 5.) Rudolfinum tolika emocemi a vyřčenými i naznačenými příběhy, vybarvenými v jeden moment do světélkujících impresionistických barev a v další vteřině zase zaplavenými romanticky hutnou paletou, a přesto jsem měla při odchodu pocit, že bych snesla ještě dvojitou dávku navíc! Na prvních skladbách večera, dvou písních z Mahlerova Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh ) nabídla svoje úžasné vypravěčské umění a vtáhla posluchače až do nejtajnějších zákoutí písňových textů, ze kterých je už po zbytek večera nepustila. Na první poslech ale upoutala i barvou hlasu, který každým rokem získává na plnosti a objemu, aniž by ztrácel pružnost a svůj charakteristický témbr. Při Debussyho Trois Chansons de Bilitis (Panova flétna, Vlasy, Hrob najád ) jedince s bujnější fantazií přenesla na měsícem ozářený palouček, plný lehkonohých stvoření, faunů a zpěvu malých zelených žabiček, kde se stačí jen příliš hlasitě nadechnout a z hudebního deliria tremens jste nenávratně pryč. Uzemnění přišlo v podobě Fünf Rückert-Lieder (Pět písní na básně Friedricha Rückerta ) Gustava Mahlera, při nichž se klavír pod rukami Mitsuko Uchidy rozezněl barevněji a sytěji než mnohý symfonický orchestr. V druhé půli se Kožená vrátila opět k Debussymu, ale vyvrcholení večera přinesly výrazově i technicky nesnadné Poèmes pour Mi Oliviera Messiaena. Ani po dvou přídavcích nechtělo publikum obě protagonistky propustit z pódia a koncert tak zakončila jediná česká skladba večera, nostalgická lidová píseň Ta naše lavečka , která vyzněla jako prosté, srdečné a upřímné rozloučení s domácím publikem, které si na Magdalenu Koženou bude muset zase pár měsíců počkat.
