středa, 15. srpen 2012

Pražské jaro 2012 - konfrontace z Pardubic

Napsal(a) 

Komorní filharmonie PardubiceMarkem Ivanovićem se zapsala 28. 5. do análů letošního ročníku Pražského jara výrazným písmem, v neposlední řadě i díky pestré dramaturgii koncertu. Dvě soudobá orchestrální díla, novinky českých skladatelů, mezi nimiž se klene generační oblouk úctyhodného rozpětí, tu byla zarámována symfonickou tvorbou Ludwiga van Beethovena, jejíž rozpětí si svou maximální šíří s oním vnitřním, českým obloukem nikterak nezadá: díla mladistvá tu stála v odvážné konfrontaci proti dílům zralého věku. Lukáš Sommer, příslušník nejmladší generace (1984), proti nestorovi českých skladatelů Iljovi Hurníkovi (1922), stejně jako Prvá Beethovenova proti Desáté. O dramatický tah večera, zdálo by se, tedy bylo postaráno. Je tu jen problém s Beethovenovou Desátou, jíž byl večer zahájen: i přes maximum porozumění zřejmému záměru oživit mrtvé grafické znaky přibližně 50 dosud objevených skic a učinit z nich, když ne plnohodnotnou hudbu, tak alespoň přesvědčivou prezentaci témat zamýšleného díla, musím vyjádřit názor, že úprava Barryho Coopera by se neměla vůbec provádět (jinde než na muzikologických kongresech, kde možno očekávat skeptické přijetí). Ne snad, že by byla špatná, ale nemá důvěryhodný fundament: posloucháme Coopera, nikoli Beethovena. Symfonie č. 10 není jen nedokončená, mnohem lépe je hovořit o ní jako o nezapočaté. Dochované množství taktů je zcela nedostačující pro jakoukoli rekonstrukci, zvláště když víme, jak obtížný byl Beethovenův tvůrčí proces a jak se konečný výsledek drasticky nepodobal počátečním náčrtům. Zvukové kvality dobře připraveného orchestru vynikly přece jen lépe v závěrečné První symfonii . Sommerova koncertantní skladba Dopis otci pro flétnu a komorní orchestr vznikla na objednávku festivalu a byla dokončena v tomto roce. Kompoziční záměr je tu realizován jistou rukou, kontrastní plochy skýtají dostatek příležitostí i pro sólistu (Roman Novotný ), kompozice však oslovuje spíše rozum než cit. Naproti tomu neoklasicky pojaté Leporelo Ilji Hurníka z roku 2007 přímo hýří vtipem, ozvěny lidových intonací (prepared piano) jsou protkány názvuky na zvukový svět Preludia fis moll Sergeje Rachmaninova a vše plyne v nenásilném, lehce úsměvném tónu.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.