Pražské jaro 2012 – houslové čtyřhvězdí Pražského jara

17. 5. – Smetanova síň Obecního domu: sólistka Julia Fischer , Petrohradská filharmonie pod vedením Jurije Těmirkanova. Koncert zahájila filharmonie předehrou k opeře Lazebník sevillský od Gioacchina Rossiniho. Své opery psal jako na běžícím pásu a často využíval stejnou kompozici ve více opusech (běžná praxe v dnešních filmech). V tomto případě to bylo potřetí a nejúspěšněji. Vzhledem ke své popularitě a obehranosti dílo často působí jako sladký kousek, kterého jsme se v dětství přejedli. Je však natolik lákavý a efektní, že mnohý orchestr na něm rád ukáže své možnosti a virtuozitu. Toto se petrohradským muzikantům podařilo dokonale, a okamžitě bylo zřejmé, proč patří mezi přední orchestry světové špičky. Jejich hra je jako filigránská krajka do detailu vypracovaná a je zřejmé, že každý hráč je svrchovaným instrumentalistou s pozorností komorního hráče a zaujetím sólisty. Pod taktovkou zkušeného a stejně věhlasného dirigenta přezdobený dortík dostal podobu a chuť osvěžující lahůdky. Následně zazněl Koncert pro housle a orchestr a moll op 64 Felixe Mendelssohna – Bartholdyho. Julia Fischer (1983) je i v záři jiných hvězd naprosto oslňující. Popis detailů technických a stylových fines jejího houslového umění by vydal na odbornou studii (pokud možno ve verších), do tohoto textu se však nevejde. Mendelssohn, ač skládal s mozartovskou snadností, na partituře koncertu pracoval šest let a houslový part i jeho virtuozní prvky konzultoval s vynikajícím houslistou Ferdinandem Davidem, jemuž je koncert věnován. Koncert má několik nových prvků, kterými ve své době překvapil. Tři věty koncertu na sebe plynule navazují a vytvářejí tak jeden souvislý celek. Kadence, které často z koncertů trčí jako reklamní poutač, jsou skladatelem citlivě zakomponovány do díla. Mendelssohnův romantismus je vzdušný a roztančený, plný slunce, lyriky a radosti, je to hudba jara, lásky a laškovného mládí. Sólistka i orchestr toto vše rozezpívali v brilantních girlandách jiskřivé virtuozity, což v takové symbióze a dokonalosti všech účinkujících je slyšet jen vzácně. Závěrem přidaná Paganiniho Capriccie jen umocnila tentokrát skutečně oprávněné nadšení vytrvale aplaudujícího publika (to festivalové bohužel příliš kvalitu nerozlišuje). Celý večer uzavřela Dvořákova Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ . Geniální hudba zní působivě i v podání průměrného, natož pak takovéhoto orchestru. Úsporná a střízlivá gesta dirigentova modelovala úchvatné agogické a dynamické finesy. V Largu se tajil dech, tak úžasná a současně znělá ppp jsem zatím u žádného provedení neslyšel. V provedení a stylu petrohradských filharmoniků jsem poznal další možnou, a musím říci velmi sugestivní a přesvědčivou podobu díla.

21. 5. – Smetanova síň Obecního domu: sólista Ivan Ženatý , BBC Symphony Orchestra , dirigent Jiří Bělohlávek . Úvod patřil jednověté kompozici Jiřího Kadeřábka (1978) stručného názvu C pro orchestr , napsané na objednávku BBC Symphony Orchestra (2011). Ačkoliv skladba nevybočuje z pojednání několika oktáv stupnice C dur, je velice nápaditá, barevná a vtipná jak instrumentací, tak náladami a celou architekturou díla. V rukou jednoho z nejvýznamnějších a nejzkušenějších světových dirigentů a orchestrů se přesvědčivě rozezněla ve všech detailech velmi originálního tvůrčího nápadu. Její provedení mne doslova osvěžilo. Jiří Kadeřábek má již napsáno přes čtyřicet opusů a bezesporu patří k největším a nejnadějnějším českým skladatelským talentům nejen své generace. Očekávaným bodem programu byl Brahmsův Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 77. Spíše než houslový koncert je vnímán jako velkolepá symfonie s velmi náročným sólovým partem houslí. Ivan Ženatý se pokusil o úctyhodný, ale choulostivý úkol. Pražské jaro 2012 - houslové čtyřhvězdí Pražského jara, foto © Pražské jaro/Ivan MalýDomnívám se, že chtěl svůj part zbavit nánosu houslistických klišé a přílišného romantizování. Očistil jej však až příliš. Brahmsovu dramatickou báseň nerecitoval, ale spíše četl, byť prostřednictvím kultivovaného zvuku výjimečného nástroje Guarneriho del Gesù. Vedle barevné škály vynikajícího orchestru se však vědomá strohost sólistova projevu stávala málo výraznou. Že projev Ženatého může vystoupit z asketického roucha se ukázalo v jemném a poetickém provedení Adagia. Ženatý je velmi charismatická a sympatická osobnost. Jeho provedení soudobých děl je často bezkonkurenční. Pojetí Brahmse mne však ničím neoslovilo. Zřejmý intelektuální záměr v dynamice přidaného Bachova Adagia mne též nepřesvědčil. Po přestávce se sálem rozezněla 4. symfonie Bohuslava Martinů (H 305). Martinů sice nepatřil mezi tehdejší průkopníky radikální avantgardy, ale jeho hudba je nadčasová, svébytná a stále silněji a více vnímaná a žádaná. 4. symfonie vznikla roku 1945 těsně po ukončení války v Evropě, ještě ve stále válčících Spojených státech. Je ale plná jasu, optimismu a radosti, znatelně více než v ostatních pěti symfoniích. Martinů se těšil na návrat do svobodného domova a ještě netušil, že tuto naději mu další vývoj brzy zmaří. Všechny čtyři věty skladby jsou tematicky propojeny vcelku malým nenápadným motivem, zřejmým především v poslední větě. Volná věta Larga byla ve své stavební odlišnosti a úžasně sugestivní a dokonalé interpretaci mým nejsilnějším zážitkem a vrcholem celého večera – ostatně jako celá symfonie.

31. 5. – Dvořákova síň Rudolfina: Marianna Vasiljeva – housle, Miroslav Sekera – klavír. Možná nejmladší interpreti letošního festivalu se představili recitálem, který svým složením jako by byl reminiscencí programů slavných virtuosů z konce 19. století. Musím dodat, že právě jejich věku velmi slušel a vyzněl se svěží vitalitou i brilantní virtuozitou. Vasiljeva je rusá víla s okouzlujícím úsměvem. Narodila se a vystudovala v Petrohradu. Kdysi na její talent upozornil Mstislav Rostropovič, a od té doby se její kariéra strmě a úspěšně vyvíjí. Je vítězkou houslové soutěže Pražského jara z roku 2010 a laureátkou dalších prestižních klání. Skromně a vážně vypadající Sekera je jedním z našich nejslibnějších mladých klavíristů. Začínal již ve třech letech (!) u legendární učitelky Zdeny Janžurové, ale současně se věnoval i houslím, jejichž studium ukončil až příchodem na Pražskou konzervatoř. Recitál zahájila Sonáta pro housle a klavír A dur Césara Francka. Autor převážně varhanních skvostů napsal sonátu jako svatební dar svému příteli, významnému houslistovi a též skladateli Eugénu Ysaÿovi. Temně dramatický romantismus sonáty Vasiljeva zdůraznila široce koncipovanými a působivě vygradovanými frázemi. Nádherný zvuk spodních strun nástroje z dílny Testoreho se vyrovná nejskvělejším guarneriovkám a Vasiljeva jej umí perfektně využít k tvorbě sytého, hustého tónu připomínajícího Davida Oistracha. Její vibrato se citlivě přizpůsobuje obsahu sdělení a není jen automaticky „krásné“. Hlasy klavíru i houslí se doplňovaly velmi citlivě a poučeně. Sekera se v celém recitalu projevil, jistě i díky své znalosti smyčcového nástroje, jako ideální a rovnocenný partner, jakých mají houslisté k dispozici málo. Fantaisie brillante „Faust“, op. 20 Henryka Wieniawského na motivy Gounodovy opery je typickou módní dobovou virtuózní „prskavkou“, kde houslista-skladatel předvedl všechnu ekvilibristiku, kterou jeho ruce a prsty dokázaly. Wieniawski toho uměl moc a málokdo riskuje pokus jej bezchybně napodobit a neztratit v houštině obtížností i jiskřivý plamen hudebního sdělení.Pražské jaro 2012 - houslové čtyřhvězdí Pražského jara, foto © Pražské jaro/Zdeněk Chrapek Přes závratná tempa a všemožné technické oříšky nastražené pro obě ruce zazněl Faust s démonickou lehkostí, bez okázalých banalit a s velice opravdovou citovou náplní. Po pauze Vasiljeva představila lyricky virtuózní Poéme élégiaque, op. 12 Eugéne Ysaÿe, věnovanou Faurému. Dílo se však nevyrovná autorovým proslulým sólovým sonátám a hraje se poměrně zřídka. Esence ryzího houslistického umění zazněla opět ve Fantasii na témata z Bizetovy Carmen, op. 3 od maďarského virtuosa Jenö Hubaye. Platí pro ni totéž, co jsem napsal o Faustovi Wieniawského – snad jen že Hubay zde nakupil ještě větší skrumáž technických obtížností. Závěr večera patřil ohňostroji vypálenému z Introduction et Rondo Capriccioso, op. 28 Camilla Saint-Saënse s doslova dravou vášnivostí. Vasiljeva je ve své technické suverenitě schopna natolik se ponořit do představy a hry, že občas nevnímá detail a mistrně ovládaný smyčec může uletět až za kobylku – což však v tomto případě expresi jen umocnilo. V lyrických přídavcích Debussyho a Masseneta se však démonický živel náhle proměnil a rozloučil se s publikem v něžném vánku snového zvuku.

3. 6. – Závěrečný koncert festivalu ve Smetanově síni Obecního domu byl věnovaný památce nedávno zesnulého houslisty Josefa Suka, za účasti Pavla Šporcla , Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK a dirigenta Zdeňka Mácala . Po slavnostních fanfárách zazněl Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 Petra Iljiče Čajkovského s houslistou Pavlem Šporclem (1973) v sólovém partu. Začínat závěr festivalu takto náročným koncertem je i pro zkušeného umělce velmi choulostivá věc a nedivil bych se případné sólistově opatrnosti či sevřenosti projevu. Pavel Šporcl však hned prvními tóny svého skvělého modrého nástroje od Jana Špidlena suverénně ovládl pódium a rozvinul první větu v překvapivě průzračné a svým způsobem nezvykle působivé podobě. Záhy bylo jasné, že umělec má do nejmenšího detailu promyšlenou a procítěnou koncepci, a že žádný tón není vystaven náhodě. V Čajkovského koncertu mi většinou vadí jakási vžitá interpretační deformace – vystupuje z ní imperiální bombastičnost prolnutá podivně naříkavou sentimentalitou a spoustou agogických a dynamických vzlyků, rubátových boulí a podobných vtíravých klišé. Toto vše zmizelo a housle modelovaly obrysy novoromantické skladby krásným nosným tónem v mužně dramatickém i lyrickém duchu, čistou linií bez falešné salonní sentimentality. Všechny fráze byly velmi přirozené a celek působil neobvykle lehce. Zvuk orchestru byl uměřený, hráči i dirigent sólistu citlivě sledovali a nikde jej svým zvukem nepřekrývali. Druhá věta se rozezpívala cudnou lyrikou, a přešla v jiskrné tempo závěrečné věty, pojaté i zahrané ve výsostně virtuózní podobě. Šporcl jí dodal světle vířící taneční lehkost, jakou spíše známe ze třetí věty Mendelssohnova koncertu. Musím říci, že Čajkovského koncert jsem ještě v tak čisté a sympatické podobě neslyšel. Pavel Šporcl zjevně dozrává ve velkého umělce. Po přestávce FOK připomněl vlastenecký sentiment české společnosti z přelomu předminulého století přednesem Předehry „Domov můj“, op. 6 . Kombinace tématu současné hymny a prosté písničky sice dnes může působit trochu komicky, ale orchestr tento dojemný Dvořákův opus zahrál s půvabem. Závěrečná Janáčkova Sinfonietta je mimořádné dílo v celém světovém hudebním kontextu. Skladba je to výrazně jásavě oslavná i burcující, a byla tak občanem Janáčkem i zamýšlena. Původní názvy vět (Fanfáry, Hrad, Králové klášter, Ulice, Radnice) skladatel později zrušil a ponechal posluchačům prostor ke svobodné představivosti. Úžasný zvuk Janáčkových žesťů téměř ruší gravitaci a jakoby dodával křídla, a neznám vhodnější způsob důstojného zakončení hudebního festivalu. Orchestr FOK i dirigent Zdeněk Mácal jej uskutečnili velmi působivě.

Sdílet článek: