Záskok

Úvodní koncert letošního ročníku poznamenala dvojí změna. Nejprve pořadatelé dlouho předem odňali program České filharmonii, protože si nemohli dovolit, aby Smetanova Má vlast (12. 5.) nebyla v rozhlase a televizi; filharmonici totiž již rok kvůli sporům o výklad autorského práva nedovolují natáčení svých výkonů. Když se zdálo, že přesto posluchače přece jen čeká ne zcela všední setkání, protože i přes změnu orchestru bude dirigovat ohlašovaný Neeme Järvi, přišla týden před vystoupením druhá změna – Järvi koncert odřekl. Polský dirigent Antoni Wit , jeden z oslovených pro záskok, samozřejmě takovou příležitost nemohl nevzít. Neměl však lehkou pozici. Minimum přípravy, odpovědnost při ostře sledovaném večeru, u někoho možná apriorní pocit zklamání... A jako úkol specifické, málokdy vcelku hrané dílo, ve světové literatuře ojedinělé, proto i očekáváním zatěžkané... „V Polsku lidé dávají přednost koncertům se sólisty,“ konstatoval v Praze dirigent, když vysvětloval, že nejznámější – také pro něj – je Vltava, která se objevuje i v populárnějších programech, že však zkušeností s ostatními básněmi zase tolik není. Wit je spojován hlavně s nahrávkami hudby Krzysztofa Pendereckého. Mou vlast ovšem před 16 lety natočil pro Naxos. Letošní koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu ve Smetanově síni potvrdil, že jde o velmi dobrého dirigenta, který má širší záběr než jen polskou modernu. Přijel se zajímavou koncepcí Mé vlasti, dynamicky i tempově v kontrastech až vyhrocenou, tedy velmi romantickou a emocionální. Orchestr, koncentrovaný a hráčsky na výši, však plně nedokázal tyto emoce proměnit v pravé city, ve vroucnost. Vedle pěkných míst přicházely úseky, kdy byl zvuk příliš jadrný, věcný a tupý. Těžko soudit, komu to dávat za vinu. Asi nejméně se proto podařilo vykreslit obsah básně Z českých luhů a hájů . Vyšehrad byl předtím plastický a názorný, v tempu i dynamice velmi rozrůzněný, vesměs klidný, nepatetický, vystavěný s vědomím, že jde o vstupní šestinu většího celku. Vltava nebyla zvukově rafinovaná, spíše pastózní, v tanci rázná a v noční scéně velmi pomalá, ale spíše jen klidná než okouzlená. V Šárce Wit nasadil ke konci tempo až zběsilé; báseň dobře vygradoval, ale bez krásy, bez úsměvu. Určité prázdno bylo pak cítit nejen v „luzích a hájích“, ale nakonec i v romanticky vzrušených dvou básních závěrečných, celý cyklus pocitově jinak zdařile korunujících. Dojem byl proto smíšený. Nedá se říci, že by si host na Mé vlasti snad vylámal zuby, ale mimořádné vzpomínky také nezanechává.

Petr Veber

Česká komorní filharmonie s Vojtěchem Spurným

20. května se sál České národní banky při příležitosti koncertu České komorní filharmonie na Pražském jaru velmi dobře zaplnil. Mladý, zhruba patnáctičlenný ansámbl se pod vedením svého zakladatele, všestranně založeného a charismatického Vojtěcha Spurného , projevil jako zdravé, vysoce ukázněné a angažované těleso. Ačkoli vzhledem k velmi nízkému věkovému průměru nepracuje soubor v tomto složení zřejmě příliš dlouho, už v úvodní Sinfonii pastorale D dur, op. 4 č. 2 Jana Václava Stamice ve zvuku přesvědčil vysokou kultivovaností a homogenitou. Těleso, jehož členové sice používají moderní nástroje, ale hrají důsledně bez vibrata, disponuje subtilním, přitom dostatečně znělým a barevným zvukem. Ke zdokonalení zvukové balance by možná prospělo více vytáhnout druhé housle, které při tradičním posazení vpravo mají vrchní desky nástrojů odvrácené od publika, a tím v akustice sálu méně se prosazující zvuk.

Třiadvacetiletý ruský hobojista Ivan Podjomov , narozený v Archangelsku, se na koncertě představil především jako vítěz loňského ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro. V Koncertu pro hoboj, smyčce a basso continuo B dur, Wq 164 Carla Philippa Emanuela Bacha přesvědčil jak naprosto precizní technikou, tak vynalézavou prací s dynamikou a schopností hravě a bez okázalostí sled figur emotivně oživit.

Efektním zakončením první poloviny koncertu bylo uvedení Variací na Haydnovo téma Vojtěcha Spurného. Vtipná kompozice, inspirovaná tématem z Haydnovy Klavírní sonáty (Hob. XVI:43), se po původní cembalové verzi (1994) dočkala i zpracování pro smyčce s koncertantním cembalem (2006). Na koncertě se stala vítaným dramaturgickým oživením a vzbudila u posluchačů evidentní ohlas. Poskytla také skvělý prostor pro demonstraci příjemných zvukových dispozic cembala, kopie originálu postaveného Michaelem Mietkem roku 1710, jež vynikalo měkkým zvukem a vyrovnaností barevných rejstříků.

Druhá polovina koncertu byla poctou letošním skladatelským jubileím. Velké 300. výročí narození významného českého příslušníka mannheimské skladatelské školy Františka Xavera Richtera bylo připomenuto provedením Koncertu pro cembalo a orchestr e moll . Vojtěch Spurný v roli sólisty posluchače nadchnul výjimečnou virtuozitou, je však nutné zmínit, že měl určitý sklon k tempové překotnosti. Oprostí-li se od ní, zbude mu více času na zřetelnější výstavbu figur, jejichž variabilita byla v rychlých větách skladby obtížně vnímatelná.

Večer završila Symfonie č. 45 fis moll „Na odchodnou“ Josepha Haydna, jehož 200. výročí úmrtí si hudební veřejnost připomenula v poslední květnový den. Živelné provedení, ve kterém nezůstal opomenut žádný z detailů, vedl Vojtěch Spurný z pozice dirigenta s inspirativní představivostí a hravostí. Na pražskojarním koncertě dokázal, že Česká komorní filharmonie je ansámbl s velice slibným potenciálem.

Nikol Kraft

Vyzvání na souboj

Jde-li člověk v pozdní noční hodinu (21:30) na koncert s názvem „Nokturno“, čeká hudbu poklidnou, tichou a zasněnou. Podtitul druhého festivalového nokturna „Scarlatti a Händel: Výzva na souboj“ (Rudolfinum, 29. 5.) však naznačoval, že toho tentokrát asi moc nenasníme. Pianisté Michelangelo CarbonaraCédric Pescia připravili totiž pro posluchače něco vskutku nevídaného a neslýchaného: volnou scénickou parafrázi legendárního uměleckého klání dvou velikánů barokní hudby D. Scarlattiho a G. F. Händela, jež proběhlo na jaře roku 1709 v římském paláci kardinála Ottoboniho. Carbonarovi je letos třicet, Pescia je o tři roky starší, takže se věkem od tehdejšího Scarlattiho a Händela příliš neliší – oběma „starým mistrům“ bylo v roce 1709 dvacet čtyři let. Své hudební představení pojali Carbonara a Pescia nejen jako souboj dvou rozdílných uměleckých individualit, ale zároveň – a možná především – jako konfrontaci dvou různých hudebních kultur: italské a německé. Carbonara, rodem z italského Salerna, se ujal role Scarlattiho, Händela představoval Pescia, jenž je sice původem Švýcar, ale žil a studoval dlouhá léta v Německu. Během koncertu se navíc ukázalo, že i naturel obou pianistů odpovídá tomu, co si představujeme pod pojmy „italský“ a „německý“. Carbonara sršel po celý večer temperamentem, takřka bez přestání mluvil a téměř pořád se smál, jeho hra byla zosobněním lehkosti, radosti a bezstarostnosti. Pescia působil oproti němu rozvážněji, klidněji, jeho přednes se vyznačoval promyšleností a hloubkou.

Na pódium Dvořákovy síně vstoupili oba umělci – jak se na opravdové soky v boji sluší – každý jiným vchodem. Svůj koncert však zahájili společně – Regerovou dvouklavírní transkripcí první věty z Bachova třetího Braniborského koncertu . Po této barokní „ouvertuře“ následovalo jakési „zahřívací kolo“ či možná spíš „taneční intermezzo“, v němž měl každý z obou mistrů za úkol zahrát tři barokní tance: gavottu, sarabandu a gigu. Po gavottě sice jednoznačně vedl Pescia, ale jak soutěžní klání nabíralo na obrátkách, bylo stále více zjevné, že před sebou máme dva vynikající umělce, mezi nimiž bude těžké rozhodovat. Po „tanečním intermezzu“ začal boj už skutečně naostro: první soubojová výzva byla ve stylu fugy, pak následovala výzva v humorném stylu, po ní výzva ve fantazijním stylu a na závěr přišla výzva ve stylu improvizačním. Carbonara a Pescia alias Scarlatti a Händel bojovali jako o život, v zápalu boje si každý z nich občas nenápadně něco „vypůjčil“ od jiného italského nebo německého barokního skladatele, svá vystoupení si sami vtipně a s nadhledem komentovali a samozřejmě se také navzájem s gustem špičkovali. Obecenstvo se bavilo přímo královsky a smíchu bylo během večera tolik, jako bychom se ocitli ne na koncertě barokní hudby, ale na nějaké hodně vydařené komedii. Carbonara a Pescia jsou ovšem nejen skvělí baviči, ale neméně skvělí pianisté. Připouštím, že ne všecko, co zaznělo, by beze zbytku obstálo pod přísnou optikou „poučené interpretace“, ale jejich hra byla každopádně nesmírně muzikální a zajímavá, o záviděníhodné technice nemluvě. Skutečný souboj mezi Scarlattim a Händelem před třemi sty lety skončil údajně nerozhodně – a nerozhodně skončil také večer v Rudolfinu. Obecenstvo rozdělilo své sympatie stejným dílem jak mezi Händela a Scarlattiho, tak mezi Pesciu a Carbonaru. Ve „finale“ své hudební produkce proto spojili oba protagonisté své síly a společně zahráli douklavírní transkripci Scarlattiho Sonáty E dur K380 a čtyřruční úpravu Händelova Concerta grossa B dur op. 3/2 . Z pódia pak odešli oba duelanti symbolicky jedněmi dveřmi. Budou-li mít oba pánové příležitost svůj souboj v Praze opakovat, určitě si ho nenechám ujít.

Věroslav Němec

Snový večer

Orchestre des Champs Elysées je teprve čtvrtým orchestrem dobových nástrojů, který zavítal do Prahy! Jeho hostování předcházelo od počátku 90. let několikeré vystoupení European Baroque Orchestra, Má vlast v provedení The London Classical Players v roce 1996 a händelovský program Orchestra of the Age of Enlightment v roce 2007. Orchestre des Champs-Elysées působí v Paříži a v Bruselu; věnuje se interpretaci hudební tvorby od poloviny osmnáctého do začátku dvacátého století na dobových nástrojích. Vzhledem k tomu, že hráči na smyčcové nástroje používají namísto dnešních standardních kovových strun struny střevové, zní smyčcová sekce lehce zastřeně; dřeva a žestě oparem smyčců jakoby prosvítají. U moderních nástrojů je tohoto efektu možné dosáhout jen stěží: namísto pro druhou polovinu dvacátého století charakteristického pastózního zvuku, vytvářeného vzájemným krytím jednotlivých orchestrálních skupin, se u Orchestre des Champs-Elysées posluchač setkává s transparentním vrstvením barev, které koresponduje s romantickou zálibou v jemných barevných valérech ve výtvarném umění. Koncert řídil (Smetanova síň, 14. 5.) Philippe Herreweghe , špičkový belgický specialista na historicky poučené provádění starší hudby (kterou se dnes s trochou nadsázky rozumí všechno, „co bylo napsáno včera“ – včetně Dvořáka, Mahlera i Janáčka); na programu byly Mendelssohnovy Hebridy, op. 26Symfonie č. 3 a moll , Skotská ; jako třetí zazněl Schumannův Violoncellový koncert a moll, op. 129 . Hebridy a Skotskou symfonii napsal Mendelssohn, ač původem Středoevropan, ve vzorově čistém „severském“ stylu, který je charakteristický pro hudební tvorbu oblastí Pobaltí a zemí, ležících u Severního moře, včetně Britských ostrovů. Obě skladby se jakoby vznášejí v proudu chladného vzduchu a třpytících se kapek vody, typických pro skalnatá pobřeží, sporou vegetací pokryté pahorkatiny a vřesoviště Skotska; „mlhavost“ zvuku dobových nástrojů tento dojem působivě podtrhuje. Do značné míry „severský“ charakter měl i Schumannův fantazijně pojatý koncert, který vynikající britský violoncellista Steven Isserlis provedl zcela jinak, než je běžné mezi středoevropskými hudebníky – namísto dramaticky vypjatého silového hraní se posluchači dočkali snově plynoucího toku hudby, která měla zejména ve druhé větě téměř meditativní charakter. Sólista, dirigent i orchestr tu připravili publiku jedinečný zážitek. Festivalovému koncertu Orchestre des Champs-Elysées bylo přesto možné vytknout jednu podstatnou chybu: volbu prostředí, ve kterém se odehrával. Smetanova síň je pro orchestry dobových nástrojů příliš rozlehlá. Slyšitelnost je tu na mnoha místech špatná, detaily ve velkém prostoru zanikají; ideálním řešením by bylo bývalo Rudolfinum.

Michaela Freemanová

Svět francouzské písně

Od zveřejnění programu festivalu bylo jasné, že americká mezzosopranistka Susan Graham bude jedním z hvězdných hostů Pražského jara, a to i díky programu svého recitálu, koncipovanému výhradně z francouzské hudby. A skutečně – koncert v Rudolfinu (30. 5.) byl svou monotematičností a vhledem umělkyně do světa francouzské poezie jedinečný. Dvě desítky autorů, od každého jen jedno číslo, to vyžaduje mít program zažitý i promyšlený a procítěný a vyžaduje to maximální koncentraci, aby se každé miniatuře dostalo přesné dávky stylové charakterizace, většinou odlišné od té předchozí a pohybující se od vtipných point k jemné lyrice. Pianista Malcolm Martineau sólistce toto vše svým přístupem umožnil a navíc její zpěv a pozitivní dojem z koncertu ještě umocnil absolutně dokonalým, až básnivým pojetím doprovodné funkce. Grahamová v pěkném kontaktu s publikem zpívala Debussyho, Faurého, Ravela, Poulenca, Roussela, Messiaena, Gounoda... Známá i neznámá jména. Měla připraven kultivovaný přednes a snahu co nejdokonaleji vystihnout specifikum každého osobního slohu i dějovou linku. Její hlas sice prozrazuje, že se hodně věnuje opeře, ale doposud je pro písně ještě stále schopen potřebného zkáznění.

Petr Veber

Filharmonie Bohuslava Martinů poprvé na Pražském jaru

Letošní 50. výročí úmrtí Bohuslava Martinů se promítá nejen do dramaturgie tuzemských koncertních a operních sezon, byla mu věnována zvláštní pozornost i v rámci Pražského jara. 15. května v Obecním domě připomněl jubileum orchestr, který byl po skladateli před dvěma desítkami let pojmenován, zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů . Taktovky se ujal její nedávný šéfdirigent, sedmadvacetiletý Jakub Hrůša , jehož jméno se tento rok objevilo v programu festivalu dokonce třikrát.

Koncert byl otevřen Variacemi na téma Bohuslava Martinů osobně přítomného skladatele Zdeňka Zouhara, blízkého přítele Martinů. Kompozice, která vznikla před 30 lety pod dojmem aktu uložení skladatelových pozůstatků v Poličce, zpracovává téma písně „Přiletěl ptáček z cizí krajiny“ z cyklu Písničky na dvě stránky. Orchestr posluchačsky vděčnou a invenčně výraznou skladbu provedl citlivě a se zaujetím. Tvorba Bohuslava Martinů byla v dramaturgii večera reprezentována jeho Koncertantním duem pro dvoje housle a orchestr, H 264 . Sólových partů se ujali známí propagátoři skladatelova houslového díla Bohuslav Matoušek a Francouz Régis Pasquier . Věnovali pozornost nejčistšímu provedení všudypřítomných, intonačně a rytmicky na souhru velice choulostivých virtuózních pasáží a orchestr jim byl pozorným partnerem.

Druhá polovina programu nabídla Symfonii č. 5 e moll, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského, dle mého názoru s první částí koncertu dramaturgicky ne příliš korespondující. Jakub Hrůša vedl orchestr po výrazové podstatě díla inspirativně a s vynaložením maxima energie. Navzdory veškeré vstřícnosti a sympatické angažovanosti hráčů se ale jeho zřetelné záměry ne vždy dočkaly zcela ideálního naplnění zvláště ze zvukového hlediska. Smyčcová sekce oslovila ušlechtilým a měkkým tónem, i když na hudbu tohoto typu nezvykle úzkým. Vzhledem k nevelkému počtu hráčů, byl její zvuk průzračnější, což usnadnilo sledování vyrovnaně vedených a pečlivě propracovaných hlasů, na druhou stranu melodické klenby zvukově hůře nabývaly barevné šíře známé z interpretací velkých těles. Jednotlivé skupiny orchestru zaujaly detailním dynamickým odstíněním v rámci užšího spektra, ve zvukově exponovaných plochách už se hůře prosazovaly. Určitý handicap subtilnějšího zvuku, který je ovšem pochopitelný, uvědomíme-li si, že je orchestr kultivován ve zcela jiném akustickém prostředí zlínského sálu, se nicméně obrátil v pozitivum například ve třetí, snad nejzdařilejší větě, která vyzněla s ne vždy slýchanou grácií.

Ačkoli mělo provedení úspěch, na čemž měla pravděpodobně nemalý podíl i popularita díla, bývalo by možná bylo přínosnější, kdyby i druhá část koncertu pokračovala v zajímavé dramaturgické linii naznačené první polovinou večera. Pokud nebylo cílem pořadatelů pouze zatraktivnit návštěvníkům program známou symfonií, uložili regionálnímu orchestru poněkud nevděčný úkol. V konfrontační atmosféře mezinárodního festivalu bychom Čajkovského očekávali spíše v provedení některého z předních evropských orchestrů.

Nikol Kraft

Superstar

Peruánský tenorista Juan Diego Flórez , skutečná hvězda, přijel a (15. 5.) zvítězil. Zažít ho živě bylo pro mnoho lidí snem, na jehož splnění čekali několik let. O něco pozoruhodnější než výraz je na jeho zpěvu virtuózní technika, ale není třeba mu to vytýkat. Zpívá s mimořádnou lehkostí a umělecký zážitek z jeho vystoupení je v bezprostředním okamžiku zcela mimořádný a zůstává v podstatě na celý život. Flórezův výrazně světlý, bezprecedentně pohyblivý a ne až tak velký tenor je podmanivý svou samozřejmostí. Pěvec o hlase v Praze hovořil jako o „mystické“ a „křehké“ záležitosti. Repertoár proto rozšiřuje velmi opatrně, krok za krokem, a úzkostlivě si rovněž hlídá alespoň dvoudenní pauzy mezi představeními. Vystoupení má do roka už jen kolem pětapadesáti, odpočívá víc a dopřává si i víc času na studium. Vůbec si nemyslí, že už dosáhl dokonalosti. A přiznává, že ani umělci disponovaní jako on nejsou zbaveni stresu. „Musíte se naučit s ním žít. Pokud by to nešlo, musíte si najít jinou profesi,“ řekl. Hovořil proto s podobnou vyrovnaností i o všudypřítomných kamerách, například o těch, které přenášejí ve všech detailech představení z Metropolitní opery do kinosálů po celém světě. „Je to těžší, ale patří to k profesi,“ prohlásil. Stejně jako tisková konference, i koncert v Rudolfinu ho pak ukázal jako umělce, který nijak záměrně neoslňuje. Ani zpěvem, ani chováním. Svých šest árií zazpíval vlastně docela věcně, bez plačtivosti v hlase, bez vyrážení tónů a patosu, bez zvýrazňování efektních tónů a závěrů árií. Byla to čísla z Belliniho Kapuletů a Monteků , z Rossiniho SemiramisPopelky a Gounodova Romea a Julie (kde ukázal víc výrazu a tím snad i svůj další možný hlasový vývoj), potom ve výrazně pomalém tempu árie z Donizettiho Nápoje lásky a v závěru energická pasáž z Dcery pluku ; právě na poslední árii, pověstné díky sérii devíti vysokých „c“ a dostupné proto plnohodnotně jen některým pěvcům, se ukázalo, jak je Flórezův zpěv samozřejmý – posluchače při něm ani nenapadne, že „je to tak vysoko“ a „tak těžké“, a jeho „céčka“ jakoby vůbec nejsou spojena s otázkou, jestli to vyjde, nebo zrovna ne. Sál bouřil, přídavek z Verdiho Rigoletta , u jiných vrchol snažení, a stejně tak i píseň Granada , byly dalším potvrzením lehkosti Flórezova italského belcanta, rovnováhy lahodnosti a virtuozity. Pražská komorní filharmonieChristopherem Franklinem doprovázela vše skvěle.

Petr Veber

Řecká houslová hvězda

Pochvalu zaslouží Pražské jaro za pozvání dvaačtyřicetiletého houslisty Leonidase Kavakose , jenž je chloubou rodného Řecka. Už deset let sklízí úspěchy na všech prestižních pódiích, takže byl nejvyšší čas, aby se představil i v Praze. S pianistou Enricem Pacem zvolil 21. 5. náročný program: Beethovenovu Sonátu Es dur op. 12 č. 3 , Šostakovičovu Sonátu op. 134Sonátu Es dur op. 18 Richarda Strausse. Přestože hraje a chová se neefektně, nevnímá okolí a je pouze ponořen do hudby, tak jeho podání Šostakoviče bylo oslňující. Dokonce se mi stavbou frází, volbou dynamiky a užitím smyků líbil víc nežli Gidon Kremer. Beethovena hrál po svém přesvědčivě, nicméně já bych se klonil například k tónově apartnějšímu a diferenciovanějšímu podání Anne-Sophie Mutter. Strauss, který se u nás nehraje tak často, jak by měl, byl skvělý a nenašel jsem v něm nic, s čím bych mohl polemizovat. Byl to báječný večer!

Luboš Stehlík

Hudebně genetická spřízněnost

Dne 27. května se ve Smetanově síni Obecního domu představil NDR Sinfonieorchester Hamburg pod vedením Christopha von Dohnányiho se sólistou Frankem Peterem Zimmermannem . V první části programu přednesl Zimmermann 2. houslový koncert Bohuslava Martinů (H 293). V autorově tvorbě má tento koncert přelomový význam, ale jeho zrod způsobila náhoda. Americká premiéra 1. symfonie natolik zaujala houslistu Míšu Elmana, že se ihned u Martinů ohlásil a napsání tohoto koncertu si doslova vymohl. V kompozici je výrazně znát dosud nevídaný příklon k transformovanému „romantickému“ vzepětí a vyjadřování. V jeho barevných plochách mi občas zableskne duch Brahmse či Dvořáka... Byl jsem zvědav, jak se této skvostné, ale hudebně i technicky nelehké skladby typicky českého ducha zmocní naši němečtí sousedé. Svým výkonem potvrdili, že máme více společného, než jen Labe a než si běžně připouštíme. Houslistovy tóny i v nejexponovanějších místech byly zpěvné, znělé a něžné, jeho technika lehká, jasná, neokázalá. Zimmermannovo pojetí frází a ducha houslového partu je přirozeně opravdové a proto oprávněné. Velmi mne například zaujala brilantně a netradičně „zhuštěná“ kadence třetí věty. Pod rukama skvělého dirigenta vedl orchestr a sólista dialog plný barev a zřetelně členěných hlasů jako ve špičkovém komorním tělese, aniž by plnokrevný orchestrální zvuk byl ochuzen. Velkému aplausu se sólista odměnil Bachovou sólovou Sarabandou .

Beethovenova Eroica naplnila druhou část večera. Toto geniální a ve své době nevídané novátorské dílo zná dnes nejen každý hudebník téměř zpaměti a v nesčíslných interpretacích. Tato byla pro mne jednou z nejzajímavějších. Aniž by upadal do militantní revolučnosti či přílišného sentimentu, vytvořili dirigent a orchestr mužně cudný obraz Beethovenova hrdiny – Grand Uomo, z nějž vyzařuje spíše než die Kraft nezdolná die Freude.

NDR Sinfonieorchester Hamburg je jedním z nejstarších německých poválečných orchestrů, a vypracoval se na mezinárodně uznávanou úroveň. Festivalový výkon tělesa jeho pověsti více než dostál. V některých parametrech a celkové vyrovnanosti by mu i leckteré naše renomované těleso mohlo závidět.

Pravoslav Kohout

Ve znamení d – es – c – h

Na český debut Kopelman Quartet jsem byl velmi zvědav. Přestože existuje pouze sedm let, tak má velmi dobrou pověst a navíc primárius Michail Kopelman byl dvacet let členem slavného Borodinova kvarteta. Na Pražské jaro přijelo původem ruské kvarteto s ruským programem. Borodinův Smyčcový kvartet č. 2 D dur je proslulý svým Notturnem, jehož melodii zná každý z řady úprav. Šlágr byl proveden naštěstí decentně. Jako celek je to však dílo nevýrazné a upovídané. Nesměl chybět Čajkovskij, v tomto případě Kvartet č. 2 F dur op. 22 . Byl zahrán ušlechtile a pojetí se hodně blížilo nahrávce Borodinova kvarteta. Dominantou večera v sále České národní banky (27. 5.) byl nejčastěji hraný a nahrávaný Šostakovičův Kvartet č. 8 c moll op. 110 se skladatelovým anagramem d – es – c – h. Provedení potvrdilo moje očekávání co se týká kultury tónu, homegenity a sehranosti; od krajanů Šostakoviče jsem čekal víc břitkosti, ironické nadsázky, grotesknosti a kontrastu. Bylo to příliš pěkné. Během večera jsem kupodivu zaznamenal drobné intonační nejistoty u všech hráčů včetně primária.

Praha je co týče smyčcových kvartet tak zhýčkaná, jako v žádném jiném oboru klasické hudby. Máme nejméně pět souborů nejvyšší mezinárodní úrovně a hostují u nás ti nejlepší (Emersonovci, Hagenovci...). Viděno tímto prizmatem, Kopelmanovci mě uspokojili jen častečně.

Luboš Stehlík

Večer Jiřího Kouta

Program Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOKJiřího Kouta byl (2.6.) ambiciózní, a to zejména odhodláním zprostředkovat posluchačsky nelehký úkol – Stravinského Svěcení jara . Partituru, která v roce 1913 vyvolala skandál a dosud je značně moderní, oživili Pražští symfonikové se svým šéfdirigentem v její zvukové agresivitě a barbarsky rytmické syrovosti víc než úctyhodným, místy dokonce jiskrným a strhujícím způsobem. Violoncellistka Tatjana Vassiljeva před přestávkou v Čajkovského Rokokových variacích místy sólový part nezvládla bezchybně, ale romantická hudba byla příjemným spočinutím. Úvod večera byl ovšem předtím dramaturgicky výjimečný – Svatební košile od Bohuslava Martinů, kantáta, která měla být původně součástí zpívaného baletu Špalíček . Jako koncertní číslo se hodí velmi dobře, Erbenův příběh zpracovává sugestivně a s velkým spádem jako skutečnou baladu. S Pražským filharmonickým sborem se v sólech představili spolehlivý Jaroslav Březina , nádherným hlasem obdařený Štefan Kocán a hlas a dikci naopak stoprocentně neovládající Adriana Kohútková .

Petr Veber

Debut Martiny Jankové

Přestože sopranistka Martina Janková není světovou hvězdou jako Flórez, Hampson, Graham a Fink, tak její debut na Pražském jaru 17. 5. byl pro mě nejzajímavějším pěveckým recitálem festivalu. Její interpretace písní Josepha Haydna byla osobitá, prožitá a technicky skvěle realizovaná. Možná by si někdo přál slyšet bohatší volumen, vidět na místě Gérarda Wysse lepšího pianistu, prostřídat Haydna s Mozartem, ale mě večer plně uspokojil. Haydna ukázala jako mistra miniatur, kdy do dvou tří minut dokázal vložit „celý vesmír“. Plné Rudolfinum slyšelo Skotské a velšské písně pro zpěv, housle, violoncello a klavírNěmecké písně pro zpěv a klavír . Vrcholem pak byly Anglické kanzonety z 90. let 18. století. Nesmím však zapomenout na překvapivě dobré provedení instrumentální vsuvky – Klavírního tria C dur, Hob. XV:21 . Wyssovi mladí partneři – houslistka Adéla Štajnochrová a cellista Petr Nouzovský – byli kompetentními tlumočníky introvertní Haydnovy hudby. První hostování Martiny Jankové na Pražském jaru bylo triumfem.

Luboš Stehlík

Zdeněk Mácal dirigoval svůj bývalý orchestr

Česká filharmonie vystoupila (20. 5.) v Obecním domě se Zdeňkem Mácalem . Měli zajímavě koncipovaný program: Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů je sice „jen“ neobarokní fantazií, ale ve zřetelně sdělované naléhavosti obsahu a v patosu vyznění, za nimiž stojí okolnosti vzniku na prahu druhé světové války, z této skladby činí pravé veledílo. Dostalo se jí v tomto okamžiku všeho potřebného. Druhá část večera zajímavým způsobem kombinovala Fantasii na ostinato od současného amerického skladatele Johna Corigliana, jejímž materiálem jsou motivy z Beethovenovy Sedmé symfonie , a pak tuto symfonii. Čtvrthodinová zvukově moderní kompozice nechává z hudby vídeňského klasika zaznívat úryvky a hlavně jen jakési závany, vyznívá spíše staticky, pocitově někde mezi témbry a minimalismem, od obou pólů nicméně ve své určité konkrétnosti přece jen docela vzdálena. Vzdálená je ovšem i od tradičních způsobů rozvíjení hudebních ploch, uplatňuje své vcelku jedinečné zákonitosti a je proto značně obrazivá. K Beethovenově symfonii se tato skladba pojí zajímavě, značně vzrušujícím způsobem. Filharmonie pod Mácalovým vedením hrála na značně vysokém standardu, Corigliana s až překvapivým zaujetím a Beethovena v rovnováze uměřenosti a patosu.

Petr Veber

Finis coronat opus

Shlomo Mintz (1957), izraelský houslista původem z Moskvy, patří k těm hvězdným sólistům, kteří se již poněkolikáté vracejí na festivalové podium Pražského jara. – Takto byl představen v programu svého recitalu v Dvořákově síni Rudolfina 16. května, a i z dalších vět se dal předpokládat opravdu hvězdný koncert. Moje očekávání bylo tomu úměrné. Ačkoliv jsem Mintze dosud „naživo“ neslyšel, znal jsem například jeho obdivuhodnou nahrávku Paganiniho 24 Capriccií.

Recital zahájilo Cinq piéces bréves pro housle a klavír Bohuslava Martinů. Drobné hravé kompozice s rafinovanou rytmickou strukturou z roku 1929 jsou charakteristické jak pro tehdejší pařížské „jazzové opojení“ skladatele, tak pro jeho důvěrnou znalost obou nástrojů. Bohužel, Mintzovo robustní, téměř brutální pojetí, velmi syrový, až chvílemi forzírovaný tón tuto hravost a vůbec ducha skladby zcela ubily, a evokovaly mi spíše původ ruského názvu „skripka“. Ani perfektní rytmický puls či bezproblémová technika Martinů nevzkřísily, stejně jako kultivováný klavírní projev Petra Jiříkovského .

Ernö (Ernst von) Dohnányi, ve své době proslulý klavírista a skladatel (1877 – 1960), je u nás téměř zapomenut. Třívětá Sonáta cis moll op. 21 se mi však nejeví pouhým hudebně historickým dokumentem, ale stále zajímavou výpovědí romantické duše nadaného a poučeného hudebníka. Přes nesporný eklekticismus je to skladba originální a expresivní. Oba interpreti představili dílo s patřičnou dávkou lyriky i dramatičnosti, a Mintz krásně předvedl na G struně téměř oistrachovský „basók“. Škoda, že si občas neodpustil přežilé glissandové mňouky začátku tónů.

Scherzo c moll Johannese Brahmse je temperamentní skladba, psaná jako střední věta „teamové“ Sonáty A. Dietricha, R. Schumanna a J. Brahmse. V interpretaci houslisty znovu vystoupily prvky, jež mne rušily stejně jako v předchozím provedení Martinů. Navíc, frázování některých míst se mi jevilo příliš rozkouskované, a tato místa pak postrádala potřebný tah a klenbu. Dokonce jsem postřehl několik intonačních výkyvů (například vyšší tóny na E nebyly v souladu s temperovaným klavírem a nižšími oktávami – občas podobně distonoval i dále) – toto by mi ani příliš nevadilo, pokud by hudební projev byl přesvědčivý. Což nebyl.

Po přestávce zazněla Brahmsova Sonáta A dur č. 2, op. 100 . Všechny tři houslové sonáty jsou ojedinělé duchovní vesmíry. Aby je interpret dokázal publiku otevřít, musí umět do nich s pokorou vstoupit a splynout s nimi – téměř magie či mystika, jako ostatně každá skutečná umělecká inspirace, a tato vlastnost není všem dána. Technika a racionální konstrukce jsou jen nádobami či držáky obrazů a sil takto otevřených a procítěných dimenzí. Musím však konstatovat, že nádoby Shlomo Mintze zůstaly obrazů a poezie prázdné a některé oktávové držáky dokonce intonačně narezlé. Kontrast byl větší o zřetelnou schopnost Jiříkovského hudební dimenze otevírat – ale zůstal v nich opuštěn.

Bazziniho Rej skřítků je typická virtuózní prskavka předvádějící v efekní podobě všechna myslitelná kouzla klasické houslové techniky, aniž by si dělala nároky na jiné poselství. Z tohoto pohledu je třeba smeknout před každým, kdo se této nitroglycerinové skladbičky dotkne a bez úhony ji předá zneškodněnou publiku. Interpret musí být dokonalý elektronický houslový šicí stroj. Zde předvedl Mintz svůj zřejmě největší trumf – perfektně běžící a nezadrhnutelnou technickou aparaturu.

Interpretačním vrcholem programu a příjemným překvapením byla česká premiéra skladby Djinnia od Adama Skoumala (1969). Volná úvodní věta (Andante sostenuto) a divoké Presto jsou pro oba nástroje značně náročné, a Mintz s Jiříkovským provedli dílo se zřetelnou chutí a pochopením, se silným hudebním nábojem a bravurou. Jako by přišel jiný houslista, s jiskrou i poezií... škoda, že se neobjevil dříve. Skoumal je výrazný skladatelský talent a určitě má naději na mezinárodní uměleckou dráhu.

Absolutním vrcholem a překvapením pak byly dva přídavky z pera Fritze Kreislera: zvláště první Liebesleid (Lásky žal) jsem v něžnější a poetičtější podobě nikdy neslyšel. Od vstupu na pódium až do posledního úklonu demonstroval Mintz vysokou technickou i společenskou suverenitu, tu někdy až v holywoodské podobě (pusinky publiku...). Bohužel, ta hudební jí většinou nedosahovala – když tu náhle v závěru koncertu zazářil nejen jako zručný houslový řemeslník, ale i jako básník a citlivý muzikant. Škoda, že se tak nestalo dříve. Z celého výkonu Shlomo Mintze je mi proto zřejmé, že mezi hvězdy řádu Perlman, Kremer, Kennedy, Mutter či Suk jej těžko mohu zařadit.

Pravoslav Kohout

Vášeň a cit

Váhal jsem, jestli nechat tento titulek, když se týká pouze jednoho interpreta večera (1. 6., Obecní dům), ale proč vymýšlet něco jiného, když výkon Anne-Sophie Mutter byl tak ohromující? Přijela do Prahy po dlouhých dvanácti letech v rámci své světové série, kdy propaguje svůj mendelssohnovský projekt. Kromě komorních skladeb je zde nahrávka Mendelssohnova Houslového koncertu e moll . (Autor programu si bohužel nezjistil, že cédéčko vyšlo už v lednu.) Nikdo jiný na světě nemá její tónové charisma a nikdo by si nedovolil vystoupit z tradičního pojetí a hrát koncert tak vášnivě, hluboce procítěně a v duchu německých romantických básníků skladatelovy doby. U všech ostatních by to byl nevěrohodný kýč. Není to koneckonců poprvé. Stejně provokativní byla její pojetí Beethovenových sonát i koncertu a koncertů Brahmse a Mozarta. Ona je však za to opěvována publikem i novináři. Její uši atakující koncepce je obzvlášť slyšet ve druhé větě, kde místo sladkobolnosti je vzrušení, melancholie a hlavně milostná touha. Rapsodická rozevlátost, plná dynamických a tempových kontrastů si žádá rovnocenné partnery. Na nahrávce jím byl lipský Gewandhausorchester a dirigent Kurt Masur , který je stále duševním jinochem. V Praze ji doprovázela Drážďanská filharmonie a výsledek už tak ideální nebyl. V první větě jí orchestr nestačil, v druhé byl až necitlivě ostrý, jen finále zvládl celkem pěkně. Kurt Masur jej nedokázal mobilizovat tak, jako tomu bylo v případě Colina Davise v roce 1997, kdy Londýnský symfonický orchestr famózně doprovodil houslovou královnu v Beethovenově koncertu.

Snad náhodou nebo vědomě nabídl letos festival dvě provedení stejné skladby, ovšem v odlišné koncepci. Mendelssohnovy Hebridy op. 26 zahrál 14. 5. v Rudolfinu Orchestre des Champs-Elysées s původním instrumentářem a laděním. Masur je nabídl v pojetí moderního symfonického orchestru. Kdyby zde byla Berlínská filharmonie s měkkými dechy typu Radka Baboráka nebo Albrechta Meyera, tak by to jistě bylo jiskřící srovnání. Vzhledem k nepřesným a ostrým dechovým nástrojům byla komparace zbytečná. (Mendelssohn původně francouzského orchestru s Philippem Herreweghem byl pro mě největším zážitkem Pražského jara.)

Drážďanská filharmonie připravila pro Pražany dárek – Dvořákovu Novosvětskou . I když se budu snažit být velkorysý, tak mě zklamal jak dirigent (pojetí některých ploch bylo přinejmenším zvláštní), tak především orchestr. Hraje sice přesněji nežli Česká filharmonie, ale to je vše. V 2. a 3. větě byla sice díky smyčcům krásná místa, ale nad již zmíněnou ostrostí dechů jsem se nestačil divit. Rozdíly mezi orchestry první a dalších tříd jsou i v Německu hodně slyšitelné.

Luboš Stehlík

Dagmar Pecková – pokus o rehabilitaci

Po vokálně překvapivě problematickém hostování Dagmar Peckové v jarní pražské inscenaci Rusalky byl festivalový koncert, v jehož programu figurovalo její jméno, očekáván se zvědavostí a napětím. Jak to je? Vystoupení pěvkyně s Pražskou komorní filharmoniíJiřím Bělohlávkem (28. 5.) mělo dvě části – nejprve velmi raný, pro autora netypický písňový cyklus Nipponari Bohuslava Martinů. Na dvacet let staré nahrávce tohoto opusu je to samozřejmě jiná Dagmar Pecková než nyní, ale sedm písní na japonské texty, převážně lyrických, nevyžaduje velkou dynamiku, a tak otázka zůstala nezodpovězena. Doprovod, vyžadující až impresionistické barvy, byl vynikající. U Josepha Cantelouba šlo později během večera o výběr z cyklu Písně z Auvergne , o písně výrazově vyhrocené, charakteristické, pointované. Interpretace se podařila, obavy o hlas Dagmar Peckové však plně nerozptýlila. Orchestr sám uvedl nejprve Pražské nokturno Petra Ebena, pohrávající si s odkazy na Mozartovu hudbu a myšlenkově mající motto v jeho korespondenci, skladbu komplikovanější a náročnější. V závěru večera byla na řadě naopak Haydnova Symfonie č. 96 zvaná Zázrak . Především v ní se konečně mohla komorní filharmonie blýsknout vším, co tvoří její jedinečný interpretační profil, inspirovaný, vytvořený a obhospodařovaný v prvním desetiletí existence mladého orchestru Jiřím Bělohlávkem: kultivovaností, přesností, živostí a nerutinním potěšením z muzicírování.

Petr Veber

Nejen stará hudba

Sächsisches Vocalensemble (Kostel Panny Marie Sněžné, 16. 5.)

Matthias Jung , zakladatel a dirigent komorního sboru Sächsisches Vocalensemble přijel do Prahy s výběrem motet J. S. Bacha a sborů P. Ebena. Od svého vzniku roku 1996 se soubor vypracoval mezi nejlepší německé ansámbly svého druhu, což potvrdil i festivalový koncert. Bachova moteta, mezi nimi Singet dem Herrn ein neues LiedKomm, Jesu, komm , která patří mezi prubířské kameny oboru, byla podána místy až virtuózně – nejen s potřebnou přesností, ale i lehkostí, s plasticky vystavěnými, pulsujícími frázemi a jemnými dynamickými oblouky i smyslem pro charakter jednotlivých textů. Jasné, zářivé témbry sboru, kde většině členů je kolem třiceti let, rozsvítily nejen barokní koloratury, ale i nádherné harmonie Ebenových děl. Salve Regina , Cantico delle creature , Ubi caritas a zejména technicky nejobtížnější cyklus Verba sapientiae byly pečlivě propracované a dobře pointované. Asi stočlenné publikum tak akorát zaplnilo vymezený prostor, větší zájem z řad milovníků sborového umění by však byl všem jedině ku prospěchu. Vynikající úroveň koncertu potvrdil i přídavek Lobet dem Herrn, alle Heiden .

Malostranské nešpory (Refektář Matematicko-fyzikální fakulty UK, 17. 5.)

Zajímavé osvěžení nabídl festival koncertem souboru Capella Regia Praha , který umístil do prostor krásného barokního refektáře bývalého jezuitského profesního domu na Malé Straně, dnes sídle Matematicko-fyzikální fakulty UK. Pečlivě volený repertoár přinesl výběr z děl autorů, které různým způsobem souvisí s barokní Prahou anebo přímo s hudbou u pražských jezuitů. Několik skladeb tak na koncertě zaznělo v novodobé premiéře. Mezi ně patří například deklamačně utvářené O Domine Jesu pro sólový soprán, housle a basso continuo od jezuity Karla Rabovia (1619 – 1686) nebo Credo Podagricum od Václava Gunthera Jacoba (1685 – 1742), které pro svou krátkost ocení snad nejen ti, co trpí dnou, jako kdysi skladatel, ale také všichni, co požadují, aby ordinarium šlo pěkně zčerstva. Třebaže pestrý program obsahoval i Vivaldiho Magnificat , nejhlubší dojem zanechal výběr ze dvou sepolcher od Jana Dismase Zelenky Immisit Dominus pestilentiamAttendite et videte . Spíše sušší akustika zaplněného sálu nebyla zrovna nejpříznivější, interpreti se však přesto dokázali dobře prosadit, snad jen s výjimkou závěrečného Jacobova moteta k sv. Ignáci, kde dvojsborová sazba zněla poněkud nevyrovnaně. Pomineme-li určité intonační výkyvy ve smyčcích v první půli koncertu, celkový dojem byl velmi pěkný, na čemž mají nemalou zásluhu jak sopranistky Hanka Blažíková , Barbara Sojková , tak od pozitivu řídící Robert Hugo .

Danza del viento (Rudolfinum, 22. 5.)

Myšlenka vzájemnosti, společných kořenů a sdílení hodnot utvářela program vystoupení Nederlands Blazer Ensemble a čtveřice hudebníků kolem Jordiho Savalla . Na koncertě proto zazněly melodie z nejrůznějších oblastí středomořského prostoru od Maroka až po Turecko, s výlety do Rumunska a Afghánistánu, a to ve větší či menší úpravě, totiž buď pro nástroje tradiční jako rebab, santur, arabská loutna a bicí nebo moderní dechový ansámbl, popřípadě obě skupiny společně. Spíše než o typický cross-over šlo o spojení tradičních a moderních nástrojů v různě vynalézavé, barevně zajímavé instrumentaci lidových i umělých nápěvů. Během koncertu tak vznikl prostor i pro sólové výstupy jednotlivých hudebníků, z nichž zaujali zejména Driss El Maloumi (arabská loutna) a Wilmar de Visser (kontrabas). Charakter celého koncertu byl však poznamenán estrádním přístupem – zvuk nástrojů byl zesilován přes reproduktory, jednotlivé výstupy byly ozvláštňovány promítáním různých (většinou abstraktních, ale tematicky souvisejících) obrazců na pozadí a barevnými efekty (pomocí více než 40 reflektorů zavěšených na speciálně vybudované rampě) a několikerým vystoupením dvojice žonglérů, kteří někdy odvedli pozornost publika od vlastní hudby. Dozvučení může mít někdy své přednosti, syntetický bordun byl ale v jednu chvíli zcela nesnesitelný a trvalý šum elektroniky (promítací soustava) také většinu lépe slyšících posluchačů klasické hudby nenadchnul. Část publika byla proto celým koncertem poněkud znechucena, jiní se celkem příjemně bavili. Contra gustum non est disputandum, jak praví klasik, nikdo by se ale jistě nezlobil, kdyby Pražské jaro příště podobný koncert vypravilo například na Výstavišti a dalo tím publiku jasný signál, na co se může těšit.

Les Voix Humaines (Rudolfinum, 24. 5.)

Svého druhu alternativu k pátečnímu koncertu Nederlands Blazer Ensemble představovalo první nokturno, kdy vystoupil opět Jordi Savall . Tentokrát jako sólista, uctívaný guru violy da gamba, s repertoárem od Tobiase Humeho, přes slavné francouzské mistry jako Saint-Colombe a Marin Marais až po německé skladatele Tobiase Schencka, Johanna Sebastiana Bacha a Karla Friedricha Abela. Bohatý program, skládající se z více než 11 skladeb, Savall strukturoval do bloků, což poněkud ztěžovalo orientaci. Celý koncert byl ale především o intimitě a kráse zpívajícího nástroje a nikoliv o jednotlivých skladbách a již vůbec ne o virtuozitě, jež dostala také jen minimální prostor. Z této koncepce se vymykaly prakticky pouze programně (totiž vojensky) laděné kousky od Humeho, umístěné na závěr vystoupení a které umělec také publiku slovně přiblížil. Auditorium obdivovalo umělcův jemný tón a dokonalost kantilény; občasné drobné nečistoty smyku byly zcela zastíněny smyslem pro stavbu skladby a umění navození atmosféry, jejímž je Savall svrchovaným mistrem.

G. F. Händel: La resurrezione (Týnský chrám, 23. 5.)

Velké jubileum G. F. Händela oslavilo Pražské jaro především zařazením skladatelovy první londýnské opery Rinaldo (inscenace Národního divadla) a oratoria Vzkříšení , které rovněž nastudoval Václav Luks . V několika málo případech (například předehra, první árie Anděla) byla volba tempa až příliš rychlá, což se odrazilo na souhře nebo volnosti tónu, celkově ale byly výkony vynikající. Luks má nejen výbornou představu o charakteru jednotlivých čísel, ale dokáže ji také se sólisty a orchestrem plně rozvinout, takže Händelova hudba skutečně žila nikoliv velkým zvukem a mohutnými efekty, ale krásou myšlenek. Přispěla k tomu i volba sólistů: Simona Houda–Šaturová jako dokonalý Anděl, Kateřina Kněžíková , která výtečně zastoupila Marzenu Lubaskou v roli Marie Magdaleny, Argentinka Maria Rewerski s krásnými hloubkami coby emotivní Marie Kleofášova, dále mladý lyrický tenor Eric Stoklasa jako svatý Jan Evangelista a argentinský basista Lisandro Abadie , bezmála prototyp Lucifera. Händelova partitura je plná rozmanitých instrumentačních kombinací, v nichž se mnoho členů orchestru zaskvělo – uveďme alespoň krásně jemnou hru Petra Wagnera na violu da gamba nebo výkony Julie BranéJakuba Kydlíčka u fléten. Chrámová akustika sice neumožnila celému auditoriu plně vychutnat všechny nuance a výkony orchestru a sólistů, publikum si přesto vyžádalo přídavek, kterým se stal závěrečný sbor. Krácení oratoria (o několik árií a recitativů) považujme vzhledem k celkové délce a vysoké kvalitě díla jako vcelku zbytečné.

Il pianto di Maria (Rudolfinum, 25. 5.)

Mezi vrcholné zážitky programové řady Stará hudba patřilo vystoupení italského souboru Il Giardino Armonico a rakouské mezzosopranistky Bernardy Fink . Na téma lamenta v duchovní hudbě se umělcům podařilo sestavit velmi atraktivní repertoár z hudby 17. a 18. století, jehož působnost byla ještě umocněna plynulým propojením a uzavřením několika skladeb do souvislých bloků. Pianto della Madonna (kontrafaktum na Monteverdiho Nářek Ariadny ) bylo v podání Bernardy Fink vysoce emotivní, zpěvní tón ale byl zároveň příliš rozvibrovaný, než aby skutečně příjemně ladil s loutnovým doprovodem a celkovou estetikou díla. Naopak velmi dobře působila zcela zklidněná a v nízké dynamice provedená árie Sento gia mancar la vita z oratoria Il martirio di San Lorenzo od Francesca Bartolomea Contiho. Plnou škálu výrazových odstínů následně zpěvačka výborně uplatnila v krásné kantátě Giovanniho Battisty Ferrandiniho Il pianto di Maria , střídajícího rozmanité afekty árií a vzrušené recitativy. Soubor Giardino Armonico si získal posluchače především úchvatnými pianissimy pomalých vět Vivaldiho instrumentálních kusů (Concerto madrigalesco, RV 129 , Sonáta „Al Santo Sepolcro“, RV 130 , a stejně překřtěná Sinfonia RV 169) , jakož celkově precizní hrou, lahodným svítivým tónem a kompaktností zvuku. Umělecký vedoucí souboru, Giovanni Antonini , se představil též jako hráč na chalumeau (v Contiho árii) a na zobcovou flétnu. Tu uplatnil v koncertantním partu altové árie z (patrně) Händelových Brockes-Passion , která – coby přídavek – představovala brilantní vyvrcholení celého večera.

Marc Niubò

Hampson z rychlíku

Barytonista Thomas Hampson se na Pražském jaru bohužel spíše jen mihnul. Jeho úkol byl ozdobou prvního večera hostování hamburského Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu , věnovaného (26. 5.) pouhým dvěma autorům. Hampson přednesl sedm písní Hugo Wolfa – jednak na texty Goethovy, a to Tři zpěvy harfistovy z Viléma Meistera a pak Anakreontův hrob , jednak na texty Eduarda Möricke – Starému obrazu , VzdechRáno . Souhra s Christophem von Dohnányim nebyla nijak zvlášť patrná, ale fungovala. Barytonistův hlas je měkký, klouže po melodiích, dává slovům zřetelný a pravý význam. V přídavku, Wolfově písni Krysař , zazněly i další výrazové polohy, pro které je v souhrnu Hampson ideálním písňovým interpretem. Poslouchal by se s chutí jistě déle, než kolik bylo nabídnuto. Dohnányi, významné jméno letošního ročníku festivalu, dirigoval pak Brucknerovu rozměrnou a závažnou Devátou symfonii . Nabídl už v první větě přemítavé tempo, meditaci, nevyhrocoval proměny ani žesťové vstupy, a to ani ve Scherzu. Skladba končí pomalou třetí větou, pozoruhodným klidným zpěvem orchestru, který hrál mimořádně soustředěně, pozorně a oduševněle.

Petr Veber

Nokturno plné poezie

Libor Nováček si připravil pro poslední festivalové „nokturno“ (Rudolfinum, 2.6.) velice hezký program. Zahájil jej Haydnovou Sonátou F dur Hob.XVI:23 , po ní následoval výběr z druhého sešitu Debussyho Preludií , na závěr pak zazněly Tři české tance od Bohuslava Martinů. Nováček je považován za jednoho z nejzajímavějších představitelů mladé pianistické generace, a nutno říci, že své pověsti nezůstal na svém recitálu nic dlužen. Jeho Haydn byl průzračný, přehledný a poetický. Krajní věty hrál Nováček s jemným vtipem, hojně pedalizovaná volná věta měla překrásnou kantilénu, v celé skladbě jsme pak mohli co chvíli obdivovat jedinečné pianissimové efekty. Poetičností a zvukovou jemností se vyznačovala také Debussyho Preludia, a to nejen klidná a pomalá čísla, u nichž bychom poetičnost a jemnost čekali, ale i skladby rychlejší a virtuóznější (Ohňostroj, Střídavé tercie, Generál Lavine). Také u tanečních stylizací Bohuslava Martinů jsme mohli ocenit obdivuhodnou zvukovou kultivovanost a poetičnost Nováčkova projevu. Pianista dokázal svůj poetizující přístup uplatnit dokonce i v efektním přídavkovém Ohňovém tanci od Manuela de Fally a svou promyšlenou poetickou vizi nočního recitálu dotáhl až k rozkošné závěrečné skladbičce „na dobrou noc“, v níž hrací hodiny cinkaly svou prostinkou melodii stále pomaleji a pomaleji, až se nakonec úplně zastavily. Poetické ladění nočního koncertu mělo bezesporu svůj půvab a Libor Nováček se tu předvedl opravdu v tom nejlepším světle. Bylo velmi příjemné ho poslouchat, méně příjemné bylo bohužel se na něho při recitálu dívat. Libor Nováček totiž provázel svou hru spoustou divadelně okázalých gest, která působila natolik lacině a neupřímně, až ve mně vzbuzovala pochybnosti o upřímnosti a věrohodnosti hry samotné. Neznám žádného z významných světových pianistů, jenž by se u klavíru choval tak teatrálně. Opravdu dobrý klavírista nemá zapotřebí podbízet se tímhle způsobem publiku. A Libor Nováček podle mého názoru dobrý klavírista skutečně je.

Věroslav Němec

Rozpačitý konec

Poslední festivalový koncert, jako protějšek k Mé vlasti dvořákovský, má teoreticky logiku. V konkrétním případě, alespoň tak, jak byl koncipován a realizován (3. 6.) letos, klade nicméně otazníky. Sestava, kterou tvořila Osmá symfonie před přestávkou a Te Deum po přestávce, je trochu nestandardní, navíc i krátká. Ani provedení obou skladeb bohužel nedokázalo rozpačitý dojem plně rozptýlit. Před Českou filharmonií stanul Eliahu Inbal , od podzimu její šéfdirigent, a nechtěně potvrdil, že zřejmě skutečně není osobností takového formátu, aby program posvětil a učinil z něj jedinečnou událost. Je to umělec, který na pódiu prostě nehoří. Nemůže proto ani zapálit další jiskru. Symfonie přes jeho snaživost vyzněla obyčejně, Te Deum pak samozřejmě zaznělo ve velkolepém zvuku, takže snad alespoň ono dalo publiku pocit, že je přítomno důležitému okamžiku. Mladý soprán Adrienny Mikschové , která neměla být do tohoto úkolu obsazena, se však ve zvuku tělesa ztrácel. Naopak Adam Plachetka na sebe opět upozornil jako majitel pozoruhodného a víc než slibného hlasu. Snad jen s podobným příslibem nových generací interpretů lze pak koncert přijmout.

Petr Veber

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.