K úkolu zahájit letošní Pražské jaro přistupoval exilový dirigent Jiří Kout rozrušen. Smetanovu Mou vlast ve své vlasti ještě neřídil. Okolnosti mu to nejdříve nedovolovaly a později, po roce 1990, si netroufal celý cyklus uvést, protože v něm vzbuzoval příliš silnou emocionální reakci. Nešlo tedy za pultem orchestru FOK nyní (12. 5.) zdaleka o nějaký běžný úkol. Publikum však z tohoto napětí těžilo – výsledek byl totiž nevšední, jakkoli orchestr Pražských symfoniků nesplnil zcela vše na sto procent. Důvodem nevšednosti bylo napětí mezi vnitřním bohatstvím a vnějším zdáním; co se děje uvnitř, nebylo příliš vidět, jen zasvěcení to mohli tušit. Navenek se dostala vroucnost a vědomí, že je posluchač účasten něčeho nevysvětlitelného a nevyslovitelného. Míra této výjimečnosti však byla velmi rozumná, spíše velmi skrytá, takže interpretace v nejlepším slova smyslu nepřesáhla normu. Rozhodně nebyla bezduše hřmotná, ani okázale patetická. Spíše šlo v první řadě o krásnou hudbu, z níž mimoděk vyplývá i její program. Koutovo pojetí lze přes všechen osobní zápal charakterizovat jako neokázalé, harmonické, adekvátní očekáváním kladeným na symfonické básně. A ještě něčím byl koncert výjimečný: mohl by být modelovým příkladem toho, jak dokumentovat úlohu dirigenta před orchestrem. Nemá za úkol jen udržet tempo, ale dát hudbě náboj – vyvolat a vnutit hráčům i publiku potřebný pocit. To se zde dělo zcela hmatatelně. Petr Veber
Soutěž
Finálové koncerty mezinárodní soutěže Pražského jara mají v lecčems nenapodobitelnou atmosféru: hlediště bývá zpravidla vyprodané a publikum sem chodí hlavně fandit. Rodiče a příbuzní, učitelé, spolužáci i méně úspěšní konkurenti drželi letos palce finalistům v oboru trombon a klavír.
Pozounová kategorie měla již tradičně silné české obsazení, přesto se do finále probojoval z Čechů jen Jiří Kadlec . Porota ve složení Jiří Hlaváč, Heinz Fadle (Německo), Jonas Bylund (Švédsko), Rudolf Josef (Rakousko), Jacques Mauger (Francie), Jiří Novotný a Zdeněk Pulec (ČR) a Branimir Slokar (Slovinsko) se nakonec rozhodla první cenu neudělit a druhou rozdělit mezi kandidáta z Ruska Dmitryho Andrejeva a Rakušana Hannese Hölzla , který získal coby nejmladší finalista také Cenu Gustava Mahlera. Třetí místo obsadil Frederic Valentin Belli a čestné uznání putovalo do Bulharska díky Dimu Pishtyalovovi . Jiří Kadlec si odnesl Cenu Nadace Český hudební fond za nejlepší provedení soudobé skladby.
V soutěži Pražského jara běží nejen o prestiž, ale také o nezanedbatelné finanční částky. První, druhá a třetí cena jsou dotovány 200, 100, respektive 50 tisíci Kč a k tomu jsou přidružena ještě další ocenění.
Klavírní finále bylo výlučně mužskou záležitostí. Titul laureáta si letos po zásluze odnesl pianista z pražské AMU Ivo Kahánek (viz rubrika Debut v tomto čísle). Za ním se umístil Korejec Dong Min Lim , na třetím místě skončili ex aequo Takashi Yamamoto a Slovák Matej Arendárik , rovněž student HAMU v Praze. Čestné uznání přiřkla porota pianistce Miku Omin z Japonska a Martinu Levickému z ČR. Ve finále vyslechlo publikum koncerty Franze Liszta, Fryderika Chopina a Roberta Schumanna, doprovázela Plzeňská filharmonie řízená Hynkem Farkačem . V klavírní jury letos zasedli Ivan Klánský, Marian Lapšanský, Piotr Paleczny, Daniel Pollack, Peter Rösel, Peter Toperczer a Jan Wijn.
Dita Hradecká
Nádherná Svatá Ludmila
Velkolepé Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila vždy zůstane vzácným a svátečním okamžikem, neboť právě obtížnost jeho interpretačního naplnění je jedním z důvodů jen občasného uvádění na koncertním pódiu. Ne snad, že by kvalita nynějších umělců nedosahovala doby Dvořákovy. Ale k provedení Svaté Ludmily je kromě vynikajících interpretů třeba času a vnitřního klidu všech zúčastněných, dokonce i posluchačů – a toho se nám po stotřiceti letech od vzniku díla nedostává. Podaří-li se však předběhnout čas a najít v přeplněných diářích těch nejlepších nejen potřebné penzum prostoru pro vznikající souhru orchestru, sboru a pěti sólistů, ale i sjednocené duchovní zázemí jako nezbytný podklad pro ono umělecké naplnění více než dvouhodinové skladby, pak se dotek výjimečnosti zcela jistě přenese na všechny přítomné. A právě tímto dotekem lze charakterizovat dva letošní pražskojarní večery, na nichž byla Dvořákova Svatá Ludmila provedena. Do čela provedení a tedy hudebního nastudování se postavil Jiří Bělohlávek , jehož partnery byla pětice sólistů – Eva Urbanová , Bernarda Fink , Stanislav Matis , Aleš Briscein a Peter Mikuláš spolu s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem . Ústředním úkolem dirigenta je nepochybně stavba celku, jenž rozdělen do čtyřiceti pěti čísel (ve třech dílech, při provedení s jednou pauzou po první části) nabízí nejen rozložitost podobnou dějové rozměrnosti tříaktové opery, ale také rozvleklost až roztříštěnost dějového podkladu. Jaroslav Vrchlický napsal text širokodechý, jenž je současnému vnímání ovlivněnému zkratkou a střihem, značně vzdálený; stojí na opakování dějových faktů, zpomalujících dlouhými popisy spád. Vystavět každý díl jako jedno samostatné dějství a ve stavbě každého z nich pak budovat celek, ústící do celkové gradace, je úkol hodný velké architektury opery, jemuž však na koncertním pódiu chybí pomoc ostatních tvůrčích složek jevištního ztvárnění. S nesmírným citem pro hudební detail jednotlivých čísel a s vědomím velké vnitřní stavby celku naplnil Jiří Bělohlávek, maje s dílem již nejednu zkušenost, Svatou Ludmilu jasnou obsahovou sdělností a usměrněním všech zúčastněných (sólistů, sboru a orchestru) vytvořil jednolitě gradující monolit. Pod jeho taktovkou se zaskvěl orchestr České filharmonie nejedním úchvatným místem technického propracování zvukomalebné hudby, skvěle připravený sbor pak uchvacoval a dominoval nejen v krátkých částech a capella, ale i lyrickými pasážemi, rytmickou propracovaností, fugátovými pasážemi a ušlechtilostí zvuku. V tomto duchu zazněl i sbor Bambini di Praga (sbormistr Bohumil Kulínský ) kratkým, leč mistrovsky provedeným sborem andělů. Eva Urbanová v titulním partu Ludmily má již několik interpretací za sebou (od roku 1991), a tak její současná Ludmila je vysoce nad obtížností úkolu. Překvapovala lyrickými hlasovými dispozicemi v pianu, neochvějnými výškami zdaleka se nedotýkajícími jejích pěveckých hranic, vroucností a smyslem pro předání dějového přerodu kněžny pohanské v kněžnu křesťanskou. V tomtéž duchu zpíval slovenský tenorista Stanislav Matis, jenž si interpretační zkušenosti s partem Bořivoje teprve vytváří. Jeho hlasová dispozice jasného a kovově znělého fondu dává základní předpoklad k tomuto partu a je důvodem k očekávání dalšího osobnostního vývoje pěvce. Intenzivní hlas však nevyjadřoval žádné podtexty či emoční chvění, a tak působil pouze v prvním plánu dynamického naplnění. Bernarda Fink svým nádherně znělým a probarveným mezzosopránem vytvořila skvělou, rozechvělou Svatavu, Aleš Briscein v prvním díle jásavě znělý part rolníka. Velkou roli poutníka Ivana, jež je pandánem roli titulní, vytvořil Peter Mikuláš. Jeho bezchybný hlasový projev, podložený vnitřní vroucností a duchovní jistotou zpívaného textu, od začátku do konce udivoval a tvořil dokonalé partnerství Evě Urbanové. Sopránové árie Dovol, abych zlíbat směla (č. 14) a před závěrem znějící U cíle stojím snahy své (č. 39) byly perlami jejího výkonu, Stanislavu Matisovi nejvíce vyzněla árie Ó cestu ukaž mi (č. 30). Vstupní árie Bernardy Fink (Svatavy) Ó, v jaké šeré lesní stíny (č. 18) patřila k vrcholům večera. Ze všech nádherných vroucích zpěvů Petra Mikuláše připomeňme árii Duchu svatý, sestup v nachu (č. 41). Sbor svým výkonem opravdu fascinoval průběžně v celém večeru, závěrečný chorál Hospodine, pomiluj ny byl jen dovršením. Hluboké naplnění Dvořákova díla mimořádně oslovilo nadšené publikum, a to zcela oprávněně za celé nastudování potleskem nejvíce odměnilo dirigenta Jiřího Bělohlávka. Eva Vítová
Poezie, vtip, radost
O průměrných výkonech by se kritiky asi psát vůbec neměly; i negativní kritika je vlastně reklama. A dělat reklamu průměrnosti je škoda…
Klavírní matiné Jaroslavy Pechočové v sále Bohuslava Martinů 15. 5. v rámci minisérie Matiné patřilo bezesporu mezi nádherné drahokamy bohatého kulturního klenotu, kterým je Pražské jaro. V Mlhách Leoše Janáčka přímo alchymisticky pracovala s bohatým pletivem polyfonie, kterou velmi uvážlivě vyvažovala expresivním projevem, pro Janáčkovu hudbu tak typickým. Posluchače neustále držela v napětí pomocí své bohaté fantazie a citlivě doplňovala svůj hudební projev tak, že se nic neopakovalo, nebylo-li to přímo záměrem.
Výběr ze Smetanových Českých tanců (Slepička, Medvěd, Obkročák, Dupák ) v jejích rukách ztratily lidovost působící jakousi povrchní jednoduchostí, se kterou si mnoho pianistů neumí poradit. Citlivým využitím polyfonie rozehrála bohatost tohoto skvostu, v němž se poetika snoubila s brilantní virtuozitou. Debussyho Preludia a Radostný ostrov byly překrásnou mozaikou zvukových barev. Zde pianistka plně předvedla schopnosti svého úhozového bohatství. Po dlouhé době to byl opravdu živoucí Debussy! Závěr recitálu patřil hudebnímu poetovi s rytířským kordem u boku – Chopinovi. Ve Scherzu cis moll op. 39 nechybělo nic, co posluchači od této notoricky známé skladby očekávají, a přestože projev Pěchočové působil strhující bezprostředností, její hra byla přesná a jistá. Nemohu opomenout zmínku o jednom z přídavků – Chopinově Etudě F dur op. 25 . Pianistka jí opět vtiskla svůj osobitý pohled – již zmíněnou polyfonii, velmi vkusně a působivě využitou, a mimořádně citlivé zacházení s pedalizací po celou dobu koncertu. Umění, které klavíristé v posledních letech nějak ztrácejí. Petr Šefl
Koncert u Vojtěcha
Hodinový odpolední program v kostele sv. Vojtěcha, kde hrával Antonín Dvořák na varhany a kam náležel i Josef Bohuslav Foerster, patřil na festivalu k těm oddechovějším, ale rozhodně ne bezvýznamným. Představil se totiž při něm český soubor (s mezinárodním obsazením) nazvaný Ensemble Inégal , vedený Adamem Viktorou , jehož snahou je „historicky poučeně“, tedy bez pozdějších nánosů a bez libovůle, uvádět hudbu 17. až 20. století. Komorní obsazení i zvuk harmonia působily příjemně, při koncertě bylo na poli hudby 19. století interpretačního cíle úspěšně dosaženo. Zazněla zajímavá ukázka z tvorby svatovojtěšského regenschoriho Josefa Förstera, zastánce ceciliánských reforem, dále upřímné Kyrie ze Mše Josefa Bohuslava Foerstera z roku 1947 a po třech drobnostech jako hlavní bod více méně původní verze Dvořákovy Lužanské mše . Nebyla ani ve varhanní, ani v orchestrální verzi. Viktora rekonstruoval doprovod napsaný skladatelem pro dvě harmonia, violoncello a dva kontrabasy, přičemž předpokládá, že druhé harmonium a druhý kontrabas byly při plzeňském provedení v roce 1888 užity jen jako zvukové zesílení. Nyní tedy zazněla mše s jedním harmoniem, violoncellem a kontrabasem a s dvanácti pěvci. Provedení mělo čistotu a kultivovanost. Záměr evokovat skromnost zbožnosti, která za touto kompozicí stála, se zdařil. Petr Veber
Pražákovo kvarteto
Koncert Pražákova kvarteta 17. 5. byl na pódiu Rudolfina kabinetní ukázkou komorního cítění, interpretační jistoty a zralosti. Čtveřice se pohybovala s potěšením v nízkých dynamických hladinách a s hudbou si doslova pohrávala. Vedle klasických opusů Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka příjemně dramaturgicky překvapilo zařazení 1. smyčcového kvartetu Alexandra Zemlinského. Obsahuje hudbu uměřeně koncipovanou, ušlechtile znějící a příjemně se poslouchající, nijak výbojnou a přitom nenudící. Smetanův 2. kvartet zazněl vyrovnaně, prostě. Samozřejmostí je u tohoto souboru úžasně vycizelovaný poměr jednotlivých nástrojů, pozorné výměny významu hlasů, muzikalita i technická brilance. Primáriovy housle nenásilně vedou, jak to má být, i viola dovede vystoupit se šarmem do popředí, je-li to potřeba, a violoncello je v rukou vynikajícího sólisty – a je to v tom nejlepším slova smyslu znát. Soubor hrál v evidentní pohodě, povznesen nad technické obtížnosti. Dvořákův Americký kvartet dostal lehkost až rozmarnost, líbeznost, skvělou tónovou kulturu, byl krásně vypointován. Stejně tak potom přídavky – Dvořákův valčík a volná věta z Haydna. Petr Veber
Stín zklamání s BBC Symphony
Pohostinské vystoupení londýnského Symfonického orchestru BBC (19. a 20. 5.) bylo letos na festivalu trochu zklamáním. Svůj díl na tom má dirigent Leonard Slatkin , který nepřekročil vlastní stín a zanechal poněkud bezbarvý dojem. Ani orchestr sám nehrál nadprůměrně. První ze dvou večerů ve Smetanově síni doprovodili hosté amerického pianistu Emanuela Axe , přičemž Mozartův Klavírní koncert G dur KV 453 odezněl ve standardní nevzrušivé podobě, ke které nelze mít žádné námitky, ale která zároveň neměla nic, čím by nutně obhájila svou existenci. Uvedení Šostakovičovy 11. symfonie „Rok 1905“ bylo nesporně velkým dramaturgickým obohacením, protože dosud patřila k těm, které jsme měli tendenci podceňovat jako plod defenzivního tvůrčího postoje. Bližší pohled i vlastní poslech ovšem připomíná, že revolučnost proklamovaného tématu není zdaleka tak jednoznačná, jak se asi mělo v 50. letech zdát. Je téměř jisté, že zde Šostakovič navzdory režimu ukryl sympatie s potlačenou maďarskou revolucí roku 1956. Program, ale i ryze hudební kvality však tato interpretace v plnosti nepředala. Jen těžko se rozhoduje, co přesně je možné počítat na vrub dirigentově malému nadhledu nad materiálem a co nedokonalosti díla, ale jisté je, že se rozdrobená stavba symfonie nepropojila do jednoho strhujícího či otřesně pravdivého celku, jak jsme u tohoto autora zvyklí, ale že zůstala trochu roztříštěným sledem různých sdělení, při nichž navozená hudební očekávání ne vždy došla naplnění. Byla tu přítomna i silná místa, ale celkově se nepodařilo udržet napětí. Pro publikum bylo opravdu těžkým soustem zorientovat se ve formě skladby a udržet pozornost – a dost se na sedadlech vrtělo.
Druhý večer orchestru BBC patřil v závěru pěkně zahrané Dvořákově Šesté symfonii . Předtím si publikum získal extrovertní trombonista Christian Lindberg . Měl ne zcela všední sólovou úlohu ve skladbě Another Set To od Marka-Anthonyho Turnagea i v kompozici Fantasma/Cantos II , jejímž autorem byl Toru Takemitsu. Skutečnou hudební klauniádou byly jeho přídavky. Na svůj nástroj umí zahrát cokoli, technická omezení asi nezná. A má z toho radost. Petr Veber
Setkání s legendou
Dvořákovský recitál (19. 5.), na němž vystoupil Josef Suk za doprovodu pianisty Mariana Lapšanského , patřil především absolutistům. Absolutním ctitelům osobnosti houslisty Josefa Suka, absolutním milovníkům Antonína Dvořáka, v ideálním případě těm, u nichž se obě tyto lásky protínají. Šlo o vskutku výjimečný večer, víme-li, že Josef Suk oficiálně ukončil svou koncertní činnost již v roce 2001 a s odstupem tří let udělal výjimku pouze díky dvořákovskému výročí. Nabité Rudolfinum sálalo vstřícností a dychtivostí, mezi pódiem a publikem jiskřila silně emotivní výměna. Zdá se možná, že je zbytečné o tom psát, ale nevidí se často, jak se posluchač blahem bez sebe pokyvuje do rytmu, div že neprorazí sedadlo před sebou, nebo jak si lidé sedící vedle sebe vyměňují šťastné úsměvy.
Sólista svým ctitelům nabídl Romantické kusy op. 75 , Sonátu F dur op. 57 , Baladu d moll op. 15/1 , Nokturno H dur op. 40 , Mazurek op. 49 , Sonatinu G dur op. 100 a několik přídavků, mezi nimiž samozřejmě nemohla chybět Humoreska . Josef Suk si svůj večer vychutnával, těšil se z něj a odměnou mu bylo jednak, že publikum s dozněním přídavku neprchalo ze sálu, jak je u nás špatným zvykem, jednak se mu dostalo bouřlivého aplaudování a standing ovations. Bylo vlastně tak trochu jedno, jestli se s partnerem Lapšanským občas „nesešli“ nebo zda houslistův projev místy nebyl tak hvězdný, na jaký jsme u něj byli vždy zvyklí. Posluchačům se v tu chvíli nemohly nepropojit zážitky, které měli s interpretací Josefa Suka a s hudbou Dvořáka, vzpomínky, kdy tu kterou skladbu slyšeli poprvé. Přesto se vloudila jedna „kacířská“ myšlenka, jak by toto vystoupení působilo na člověka, který sólistu vůbec nezná, a nemá k němu žádný vztah… Dina Šnejdarová
Hagen Quartet
V zemi tolika vynikajících kvartetních souborů jako je naše, není snadné pro zahraniční soubor, aby uchvátil svým uměleckým výkonem. Beze zbytku se to však podařilo rakouskému Hagenovu kvartetu , jež navíc kromě Mozartova Kvarteta B dur, KV 589, a 2. kvartetu Bély Bartóka interpretovalo Smetanův Kvartet Z mého života č. 1 e moll . Množství dostupných gramofonových nahrávek tohoto souboru již dopředu avizovalo jeho vynikající kvality – charakteristicky měkký a kultivovaný tón i způsob souhry. Přesto živý poslech interpretů ve vybraných kvartetních dílech představoval umělecký zážitek mnohem větší. Samozřejmost intonační přesnosti, „jednodechost“ souhry a zvláštní jemnost zvuku tónu (připomínající způsob hry Panochova kvarteta) jsou základem, v Mozartově kvartetu snad nejvíc slyšitelným. Zpěvnost a perlivost melodií se v jeho díle snoubila s obdivuhodně nadlehčenými přiznávkami v úžasný dokument o možnosti interpretace komorní hudby tohoto mistra. Drsný Bartók v jejich podání „nedřel struny“, aniž však postrádal dramatické jedinečnosti zcela osobité výrazové poetiky skladatele. Obdivuhodné stupňování gradací, tolik kontrastující s jejich pianissimy, působilo niterností interpretačního přístupu. Smetanův kvartet, k němuž se vnímání českého publika zcela jistě upínalo nejvíce, přinesl řadu jemných interpretačních nuancí, s nimiž jsme se setkali poprvé. Hned v první větě, a posléze v průběhu ještě několikrát, se tón primária Lukase Hagena ukázal být až příliš jemný. V notovém zápisu je bezesporu koncipován jako vůdčí melodický hlas, a i když ztichlá niternost tohoto pojetí otevřela jiné kvality souzvuku harmonické souhry, jako by jí chyběla místa autobiografické zpovědi, situovaná do partu prvních houslí. Nicméně ani první věta nepostrádala úseky sytých dynamických gradací. Polkový rytmus a jeho přiznávkové vzdechy druhé věty se ztotožňovaly s obvyklou zvukovou představou. Třetí věta niterného menuetu přinesla nejhlubší zážitek z interpretace Hagenova kvarteta, neboť krajní póly pianissim byly bezdeché a slovy nepopsatelné. Tempová zvolnění, reagující na každý náznak melodického ozvláštnění, byla jiná, než slýcháme, avšak bezezbytku nosná a sdělná. Hagenovci ponechali zvolnění také čtvrté větě, která zněla v nepřekotném rytmu úvodu. Opět se mi zdálo, že prim svítí v některých pasážích méně, než by měl, ale v celkovém pojetí ritenut, zámlk a pianissim to vyznělo adekvátně. Smetana zněl ještě intimněji, obsahově nepopisně, jako by zde sama hudba byla jen reminiscencí vzpomínky.
Eva Vítová
Ohlssonovo sonátové nokturno
Garrick Ohlsson připravil pro svůj noční recitál v cyklu Nokturna (Rudolfinum, 20. 5. ve 22.30 hod.) pozoruhodný program. Beethovenovy Sonáty A dur op. 101 a cis moll op. 27/2 „Mondscheinsonata“ i Klavírní sonáta Bohuslava Martinů jsou sonátami vlastně jen podle názvu. Při své formální rozvolněnosti by mohly spíš nést označení „fantazie“. (Trochu paradoxně působí, že podtitul „Sonata quasi una fantasia“ nalezneme pouze u Beethovenovy „Mondcheinsonaty“, jejíž forma je z uvedených tří skladeb „nejtradičnější“.) Ohlsson vnímá tato díla jako hudební básně či lyrické příběhy, jimž navíc neobvyklá noční atmosféra koncertu dodávala na zvláštní intenzitě. Ohlssonova vláčně vedená ruka s měkkým tónem dokáže dokonale modelovat zpěvné melodie a zároveň jim propůjčit básnickou tajemnost. Ztišená dynamika pohybující se nezřídka na hranici slyšitelnosti i mistrovsky situované zámlky umocňovaly pak onu poetickou tajemnost až k hranici, kdy se tóny mohou měnit v slova nebo třeba jen v pouhé jejich stíny. Při měkkosti tónu vzbuzuje úžas dokonalé rytmické cítění pianistovo (finální věta Beethovenovy Sonáty A dur, Martinů). Všem, kdo mají pocit, že jim nesčetněkrát ohraná první věta „Mondscheinsonáty“ nemůže přinést nic nového, předvedl Ohlssohn, kolik kouzla lze v její hudbě objevit. Z mlžného pološera rozložených akordů se nořila tichá melodie v modelaci tak fascinující, že sál ani nedýchal. Své čtyři přídavky uváděl Ohlsson česky – a to včetně opusových čísel. Dva valčíky Fryderika Chopina, Es dur op. 18 a cis moll op. 64/2, zazněly v tak geniálním podání, že by býval pianista mohl – vzdor pozdní noční hodině – hrát Chopinovy valčíky až do rána. Ohlsson je podával tanečně i básnicky zároveň a skladby doslova jiskřily muzikantskými nápady. Není pochyb, že jsme na tomto koncertu měli možnost slyšet jednoho z největších světových pianistů a pražské publikum vyjádřilo Ohlssonovi své sympatie aplausem vstoje.
Věroslav Němec
Smetanovo trio
Jedním z vynikajících koncertů letošního Pražského jara bylo 20. 5. vystoupení Smetanova tria , které předneslo v Rudolfinu Dvořákovo Trio f moll op. 65 a Smetanovo Trio g moll op. 15 . Dvě tak známé skladby lze před hudbymilovným a znaleckým publikem přednést jen výjimečně, na jiné zážitky není na Pražském jaru místo. Smetanovo trio, které potřetí změnilo houslistku (původně Gabriela Demeterová, pak Hana Kotková – obě vynikající sólistky), nyní ve složení Jitka Čechová , Jan Páleníček a mladá houslistka Jana Nováková , podalo v obou triích výjimečný výkon. Jak se ukázalo, nanejvýš nadaná, emocionální houslistka je přínosem dvěma dalším členům, jejichž výrazových a tónových kvalit dosahuje se samozřejmostí. Navíc velmi dobře cítí onen nepatrný dílek nadváhy, který její part potřebuje pro ideální zvukovou vyrovnanost. Je rozenou sólistkou, jež jediný tón neponechá bez povšimnutí, a přesto intuitivně cítí komorní souhru tria, v němž jsou si nástroje opravdu rovnocenné. Výrazem i tónovým naturelem je blízká výbornému violoncellistovi Janu Páleníčkovi, tvůrci této sestavy. Vynikající klavíristka Jitka Čechová má ve spojení s nimi možnost nechat plně vyznít svůj jasný a nosný úhoz a technickou brilanci hry; proto také obě skladby večera vyzněly mimořádně úspěšně. Dvořákovo rozlehlé čtyřvěté dílo zrcadlí jak uměleckou vyzrálost probíhajících let, tak smutek dané chvíle, v níž skladateli zemřela matka. Mollově laděné melodie, plné vroucí zpěvnosti, hovoří v prvé řadě o neutuchající invenci a vnitřní oddanosti sestavě tria, jemuž dal skladatel hovořit za svou duši. Jedna každá z vět má svůj nezaměnitelný půvab a dostane-li se do rukou interpretů, kteří toto Dvořákovo prolnutí cítí, patří k nejkrásnějším komorním skladbám autora. Smetanovo trio v nové sestavě vsadilo právě na tuto strunu a naplnilo po okraj duševní zpověď skladatele jak dokonalým rozehráním formy jednotlivých vět, tak sytostí výrazu. Neméně hutné ve výrazu i obsahu je také Klavírní trio g moll Bedřicha Smetany, kde zejména v první větě dominují a výraz určují housle. Jana Nováková svou senzitivností, s níž procítila svůj part, nastavila triu směr, jenž je v plné shodě s klavíristkou Jitkou Čechovou a violoncellistou Janem Páleníčkem – výsledkem bylo mistrovské ztvárnění tohoto komorního díla. Opojení z jednolitosti výrazového zaujetí všech tří hráčů, z vyrovnanosti jejich technického zázemí a plnohodnotnosti uměleckého naplnění všech tří jedinců, bylo velmi silným zážitkem. Přídavky tří Dumek Antonína Dvořáka jen dokazovaly, že Smetanovo trio je velmi perspektivní soubor. Eva Vítová
Repin a FOK
Houslista Vadim Repin vystupuje navenek nevzrušivě, o to víc jistoty a energie se však skrývá uvnitř. Jak jsme si mohli uvědomit 21. 5. při jeho interpretaci Brahmsova Houslového koncertu , není to ovšem hráčská a technická jistota, která by byla vyprázdněná. Jde naopak o zázemí suverenity, jež je jakoby samozřejmým předpokladem a zdrojem čisté muzikality. Technika, o níž vlastně není ani třeba uvažovat, umožňuje Repinovi pohybovat se v nejvyšším patře a předávat hudbu, ne noty. Nehraje nicméně vášnivě, silácky, okázale ani překotně, ale pro Brahmse ideálně: zpěvně, bez sentimentu, s nábojem lyriky i zdravé věcnosti. Hraje samozřejmě čistě, oduševněle. S kamenným výrazem hráče pokeru reagoval Repin na nekončící ovace a se stejným výrazem nedávajícím najevo, nakolik je skladba hmatově obtížná, přidal postupně dva vrcholně virtuózní kusy. Doprovod, který v Brahmsovi obstaral orchestr FOK se Sergem Baudem , na sebe nijak nestrhl pozornost, spíše naopak. Dvořákova Pátá symfonie v druhé polovině večera vyzněla o něco lépe, ale i jí se trochu nedostávalo plamene. Šéfdirigent Baudo možná ne plně vědomě akcentoval poklidnější tempa a nevzrušivý poklid, který byl líbezností, zpěvností a taneční radostí vyvážen jen zčásti. Kvalitě výsledného orchestrálního zvuku jistý díl do sta procent chyběl.
Petr Veber
Státní filharmonie Brno
„Brněnský“ koncert na Pražském jaru 22. 5. měl tři položky, z nichž každá byla z jiného světa. Vyvrcholil Janáčkovou Glagolskou mší , v níž dirigent Petr Altrichter – přinejmenším v porovnání s Mackerrasovým pojetím – podtrhl spíše lyrismus. Státní filharmonie Brno a Český filharmonický sbor byly festivalovému úkolu plně na výši, stejně jako čtveřice sólistů, jíž dominoval svým zdravým hlasem tenorista Jan Vacík . Jestliže celkový dojem byl v podstatě standardní, tak Dvořákovu Klavírnímu koncertu se dostalo interpretace téměř ideální – v Čechách dobře známý pianista Garrick Ohlsson totiž našel pro svůj part potřebný romantický patos a bravuru. Jeho značně robustní hra, jejímž protipólem byla nicméně na potřebných místech neméně technicky svrchovaně předaná lyrika, podpořila ty nejlepší stránky kompozice. Dvořák vyzněl velmi pozitivně i zpěvně. Erbeniáda Pavla Blatného byla jednou ze tří premiér českých autorů ohlášených pro letošní festival. Přestože byla (vedle hudby Lukáše Hurníka a Martina Smolky) premiérou stylově i námětově nejkonvenčnější, nepůsobila skladba v úvodu tohoto koncertu špatně: Blatný našel ve svém typickém symfonismu, postaveném na syntéze toho nejlepšího z hudby druhé poloviny 20. století, docela trefné a úderné vyjádření pro odpovídající náladu i pro dramatismus, celkově ovšem lyrizovaný. Skladba má dobře odvážené proměny, její forma uspokojuje. Autor představil v Praze posluchačsky vděčný kus, který sice může být označen za nenovátorský, ale který dobře plní prvoplánový úkol – s přiměřenou mírou modernosti nabídnout profesionálně napsanou hudbu, která sice neprovokuje, ale ani neuráží banálností či plytkostí. Petr Veber
Barokní Libuše
Jiný, možná poněkud kuriózní úhel pohledu na postavy české mytologie nabídla obnovená premiéra italské opery – pasticcia Praga nascente da Libussa e Primislao (22. 5., Míčovna Pražského hradu), dílo, které mělo roku 1734 zachránit společnost Antonia Denziho – a autora libreta – před finančním krachem. Tehdy byl úspěch nedostačující, a kdyby se nezdařilo ani současné provedení, dalo by se spekulovat o tom, zda na díle neleží nějaký podivný stín osudu. Vyšší mocnosti však tentokrát dílu přály, a tak se diváci dočkali představení, jež lze právem označit za velmi úspěšné.
Hudbu opery rekonstruoval Robert Hugo (o projektu viz HARMONIE 5/2004), takže kromě árií A. Vivaldiho, A. Lottiho, G. Porty, G. Giacomelliho, T. Albinoniho, A. Bioniho, F. Gaspariniho a L. Vinciho, zazněly i Hugem dokomponované recitativy. Do opery bez potíží zapadly a působily zcela autenticky a přirozeně. K hudebnímu nastudování se připojil houslista Simon Standage , další výrazný „tahoun“ provedení, jež bylo v podání souboru Capella Regia Praha pozoruhodně kvalitní. Pod Hugovým a Standageovým vedením hráli instrumentalisté s mile překvapujícím nasazením, čistě, jiskrně a zapáleně, bylo znát, že sestava byla šťastně zvolená a že byl přípravě věnován dostatek času. (Například souhra dvou cembal umístěných poměrně daleko od sebe byla obdivuhodná.)
V poloscénické zkrácené verzi se rozevřel příběh s nezbytnými zápletkami, v němž se kromě Libuše (některé české postavy byly jakožto pohani vybaveny turbanem) objevila i družina českých amazonek, Přemysl žil ve vyhnanství ve slezských (!) Stadicích, nechyběla ani komická postava sluhy Lesbina předstírajícího hluchoněmost. Osm sólistů ve snaze vydat ze sebe maximum nijak nezaostávalo za hráči: Hana Blažíková (Libussa), Marie Fajtová (Primislao), Petra Noskaiová (Vlasta), Jaroslav Březina (Stirado), Hasan El-Dunia (Clodomiro), Jana Levicová (Gustavo), Eva Forejtová (Sarca), Lenka Pecharová (Lesbino, Dievira). Okouzlující byla po křehce jisté Blažíkové především Marie Fajtová a její technicky velice kvalitní provedení například náročné „slavičí“ árie (snad díky tomu pak zpívala výrazově podstatně uvolněněji), Petra Noskaiová předvedla, jak obrovský kus práce na sobě za poslední tři roky udělala, Lenka Pecharová svou komickou postavu odzpívala a odehrála, aniž by se hloupě pitvořila. Jisté a přesvědčivé byly – až na drobnosti – i výkony ostatních sólistů. (Je zajímavé, že mnozí pěvci pocházejí z „líhně“ Jiřího Kotouče.) Ozdobou večera bylo taneční intermezzo Šárka a Ctirad , které na hudbu J. C. F. Fischera choreograficky připravila Helena Kazárová .
Z prachu povstalé pasticcio zazářilo jako pták fénix. Zúčastnění umělci mu vdechli život, působivou atmosféru, půvab i vtip – a krom toho dokázali, že potenciál pro barokní operu u nás je! Byla by velká škoda, kdyby po tomto představení dílo „shořelo“ a opět muselo čekat na své znovuzrození. Dina Šnejdarová
Julia Fischer objevem festivalu
Český komorní orchestr , hlásící se k tradici Václava Talicha a Josefa Vlacha a výborně připravený dirigentem Andreasem Weiserem , otevřel 22. 5. v Rudolfinu svoje pražskojarní vystoupení Janáčkovou Suitou z roku 1877. K romantickému repertoáru, jenž je naturelu orchestru nejbližší a v němž je ve svém oboru u nás v současnosti bezkonkurenční, se přihlásil ještě Dvořákovou Serenádou E dur . Třetí invencí Jana Klusáka orchestr ukázal, že dokáže být i pokorným tlumočníkem soudobé hudby. Nejvíce oceněným číslem programu byl Mozartův Houslový koncert D dur KV 218 , jenž fantasticky zahrála v Praze debutující mladá německá houslistka slovenského původu Julia Fischer . Ze svých zapůjčených stradivárek dokáže vykouzlit neuvěřitelně křišťálový tón, zvučný, a přitom plný něhy. Její Mozart byl po technické a stylové stránce dokonalý a zařadil se k nejlepším provedením Mozarta, jaká Praha kdy slyšela, dokonce před Pinchase Zukermana. Luboš Stehlík
Dva večery Nagojské filharmonie
Japonská Nagojská filharmonie ve Smetanově síni 23. a 24. 5. příjemně překvapila zejména provedením Dvořákovy 8. symfonie . Dirigent Hideaki Muto evidentně zúročil svůj obdiv ke Zdeňku Košlerovi a někdejší pražské studium u něj k tomu, že nasál, jak mohl, atmosféru české hudby. Neopomněl sice na místech zklidnění překročit hranici obvyklého tempa k až přehnaně pomalému procítění, ale jinak vedl orchestr ke zpěvnosti a k pozitivnímu energickému projevu. Těleso se prokázalo dobrým zvukem, kvalitní souhrou a přesným cítěním, smyčce měly náboj angažovaného hraní a sytého tónu. Nutně jiný prožitek hrané hudby Japonci do její celkové podoby promítli mnohem méně, než by posluchač s předsudkem čekal – symfonie nezněla „zkomoleně“ ani překvapivě, možná jen v několika detailech jakoby pod neotřelým pohledem. Tempo samotného finále bylo skutečně strhující, stejně jako pak brilantně podané přídavky, včetně 15. Slovanského tance zahraného s obrovským entusiasmem. I kdyby to vše bylo přece jen a jen naposlouchané a naučené, zasluhuje to obdiv. Doprovodu Mendelssohnova Houslového koncertu i samotnému sólovému partu (velmi schopně ho zahrála Keiko Urushihara ) taková jiskra trochu chyběla. A strhujícím zážitkem se nestala úvodní soudobá japonská kompozice, kterou její autor Tokuhide Niimi nazval Kosmický strom . Zajímavým momentem sice mohl být integrovaný part pětadvacetistrunného kota (které vynalezla a na které hrála Keiko Nosaka ), ale jinak forma ani hudební obsah této kompozice příliš nepřesáhly rámec pouhého zvukového experimentu.
Druhý festivalový večer japonského orchestru dirigoval Tomáš Hanus s naprostou suverenitou a jistotou, přesvědčivě a vemlouvavě. V případě 3. klavírního koncertu Sergeje Rachmaninova se pozornost upnula pochopitelně spíše k sólistovi. Karel Košárek má sice subtilnější projev a vyhledává, kde je to možné, ty nejjemnější zvukové nuance, což při velkorysém hudebním vyjadřování tohoto skladatele není vždy prvořadě nejnutnější, ale i tak úkol plně zvládl. Utáhl náročnou rozlehlost a patos skladby, nutnou brilanci, dlouhé kadence i souhru v symfonicky rozmáchlé sazbě. Zdá se, že v něm – přes jeho „mediální nevýznamnost“ – roste výrazná osobnost, s níž bude nutné čím dál více počítat. Dvořákovu 2. symfonii pak Hanus (s nímž se už může na jisto počítat) rozehrál ve vší romantické rozevlátosti, naléhavosti i lyrice. Orchestr – vezme-li se v úvahu jiné kulturní zakotvení hráčů – vcelku obdivuhodně reagoval, převažoval pěkný zvuk a náležitý vzruch. Co je to vše ale platné, když skladba sama je bohužel skutečně plodem raného období, teprve se rodícího čtyřiadvacetiletého komponisty. Až příliš často těká od motivu k motivu či od tématu k tématu, natěší slibným rozvíjením a gradováním, ale vzápětí „uhne“ jinam a neuspokojí… Při vší úctě k Dvořákově genialitě i píli je jasné, že autor tu byl snaživý – a ještě nezkušený. Dílo se nehraje. Nynější uvedení (v rámci letošního souborného festivalového nastudování všech Dvořákových symfonií) bylo zajímavou informací, ale nevyplynulo z něj, že by se snad 2. symfonie nutně měla hrávat častěji. Petr Veber
Perahia s martinskou Akademií
Zcela ojedinělým uměleckým zážitkem se stal 23. 5. koncert londýnského komorního orchestru Academy of St. Martin in the Fields . Přednesl program soustředěný na díla Mozarta (Adagio a fuga c moll, Koncert pro klavír a orchestr C dur, Symfonii Es dur ) a Bacha (Koncert pro klavír a orchestr d moll ). Orchestr dirigoval a jako sólista vystoupil Murray Perahia .
Výkon orchestru a sólisty byl skvěle sehraný a dojem z koncertu vyvolal zásadní vjemy z vynikajícího výkonu klavíristy Murraye Perahiy a z jemného, ušlechtilého zvuku orchestru v ojedinělé souhře. Dlouho již nemělo pražské koncertní publikum možnost slyšet tak kultivovaný zvukový projev, soustředěný do interpretace Mozartovy hudby, kterému dala korunu stejně zacílená hra sólisty, specializovaného zejména na hudbu tohoto geniálního skladatele. Výsledkem byl výkon, jenž se blíží označení dokonalý. Až dech vyrážela souhra šesti prvních houslí, znějící naprostým unisonem a ušlechtilostí tónu (oslnivá byla zejména místa začátku druhé věty klavírního koncertu a druhé věty symfonie); souhra samozřejmě platila také v ostatních smyčcových skupinách, pregnance a tónová kvalita hráčů dechových nástrojů byla na úrovni sólistů. Jakkoli dirigentské gesto klavíristy mělo svou strohost a nepříliš pohybových variant, oslovovalo hráče k preciznímu a jasně formulovanému projevu v obou symfonických skladbách. V momentě, kdy Murray Perahia přisedl ke klavíru, od něhož řídil tok orchestrálního doprovodu, udivoval perlivým, pevným úhozem a tónovou kvalitou. Zpěvná melodičnost frází, interpretovaná pianistou s brilancí a prostou samozřejmostí, šla souběžně se stejně průzračně a brilantně znějícím orchestrem v uhrančivém souznění a zvukovou ojedinělostí doslova omračovala. Když v druhé půli koncertu sólista a hráči interpretovali Bachův koncert, zněl časový posun v interpretaci naprosto slyšitelně a příkladně. Úsečný, „paličkový“ tón pianisty s úplně jiným druhem technické „perlivosti“ barokních ozdob, začlenění sólového nástroje místy do kontrapunktického celku, odlišná zpěvnost hudby, neméně silná a působivá, to vše zapůsobilo s nebývalou intenzitou. Bouřlivé ovace si vyvolaly přídavek z Mozartovy Malé noční hudby , jež v uších posluchačů dlouho zůstane jako nedostižná zvuková krása. Eva Vítová
Útok na českou tradici
Arditti Quartet nabídl svým vystoupením 25. 5. v Dvořákově síni Rudolfina nevšední přístup k pojetí tradičního koncertu. Pohled do programu nenechával na pochybách, že těžištěm večera budou oba Janáčkovy kvartety a z dramaturgického hlediska tomu tak doopravdy bylo. Ve skutečnosti ale byl večer především ve znamení interpretačního stylu, jemuž byla přizpůsobena i hudba Leoše Janáčka. Domovským prostředím kvarteta je nová hudba, která si vesměs žádá méně osobně zaujatý, o to však preciznější přístup. Ne zcela běžným – alespoň v našich krajích – uchopením notoricky známé hudby umělci vedli publikum, velmi decentně a jištěni technickou suverenitou, k jinému estetickému náhledu, který lze zároveň považovat i za jakousi prověrku nadčasové sdělnosti interpretované hudby. Janáček zněl jinak, ale obstál. Arditti Quartet se k jeho hudbě postavil podobně jako ke zbývajícím dvěma skladbám koncertního večera, jimiž byly skladby současných autorů: neakcentoval výrazovou stránku hudby, ale téměř analyticky se soustředil na její tektoniku – jinými slovy hudbu nevykládal, nýbrž předkládal a otevíral tak tvárný prostor pro komunikaci mezi hudbou a publikem na několika volitelných rovinách. Večer díky tomu působil velmi koncizně – vedle kvartetu Arcadiana od Toma AdÉse, který je takto mnoharozměrný už svým uspořádáním do sedmi vět, a Glosy (Smyčcového kvartetu č. 4 ) od Luciana Beria, drobného dílka psaného pro interpretační soutěž, zněl Janáček navýsost soudobě. Wanda Dobrovská
Pohádkový Pinnock
Cembalista Trevor Pinnock vypadá jako postava z půvabné fantazijní pohádky. Na pódium přichází rozevlátě, s rozzářeným úsměvem, plný elánu a nadšení. Okamžitě se stává miláčkem publika, které pak reaguje na jeho soustředěnost jako nejdisciplinovanější orchestr na svého oblíbeného dirigenta. Při festivalovém nočním matiné (25. 5.) se mu podařilo dosáhnout v téměř plně obsazeném Rudolfinu takového ticha, že se člověk skoro bál dýchat, na kašlání v pauzách si téměř nikdo netroufl. Během večera hrál Pinnock na dvě cembala, nejprve na nástroj vlámského typu (Zvony Williama Byrda), poté na nástroj typu francouzského. Bachovu Partitu č. 4 D dur BWV 828 vystřídala soudobá skladba Johna Webba Odliv , vybudovaná na ostinatním basu, a v závěru zazněla Sonáta D dur K 490 – 492 Domenica Scarlattiho. Nelehký stylový rozptyl zvládl Pinnock velice přesvědčivě. Jeho hra je impulzivní, dynamická, každá nota-tón má svůj přesný smysl a význam. Výrazně vyniklo, že cembalista hraje ze své vnitřní potřeby, lidsky, že si jednoduše nehraje na to, že hraje. Okouzlené, kolem prstu omotané publikum si posléze definitivně podmanil rozverným jazzovým přídavkem.
Následující den (26. 5.) vystoupil Pinnock s Pražským komorním orchestrem bez dirigenta , s nímž ve druhé polovině koncertu provedl Haydnův Koncert pro klavír a orchestr D dur Hob. XVII/11 a Symfonii A dur Hob. I/59 „Ohnivou“ . Problematickou se ukázala být tohoto večera dramaturgie, která mohla značně ovlivnit vnímání právě haydnovské druhé části. Po vstupní Rejchově Předehře C dur op. 24 , raném skladatelově opusu, totiž přišla na řadu Kabeláčova Symfonie č. 4 in La op. 36 „Camerata“ . Sugestivní, vnitřně silně vypjaté dílo vybočovalo zcela z rámce večera a podle mého názoru do něj nezapadalo. Temnota, rozedranost, skoro až agrese, souhlasím s autorem průvodního textu, že živočišnost (neřekla bych ale rozjásaná), převálcovaly silou osobní výpovědi vše, co zaznělo před tím i potom. Večer byl pak přesměrován na zcela jinou rovinu, samozřejmě především díky přesvědčivé hře orchestru, jenž dílo tak působivě přetlumočil. Na Haydna, ať byl jakkoli noblesní, galantní, v Pinnockově případě výrazně muzikální, s orchestrem sehraný a „dialogový“, jsem se nedokázala přeladit ani v průběhu přestávky. Podobné „smrtící“ kombinace by příště měly být podstatně moudřeji zváženy.
Dina Šnejdarová
Hommage Ä Petr Eben
Jako poctu k oslavě letošních pětasedmdesátin uspořádalo Pražského jaro 26. 5. koncert z děl Petra Ebena v kostele sv. Jakuba. Průhled do tvorby pro varhany otevřelo Proprium festivum Monasteriense pro varhany, sbor a čtyři žestě, které přednesl Pražský katedrální sbor se čtyřmi dechovými hráči (Josef Zámečník, František Vejvoda, Lukáš Čermák a Břetislav Kotrba ) pod vedením Josefa Kšicy s velkým porozuměním melodice a kompoziční formě skladatele. Skladba provedená na úvod (Introitus, Alleluja ) a na závěr programu (Offertorium, Communio ) rámovala pohled na tu část tvorby Petra Ebena, kterou lze považovat za bytostnou. Dále zazněly Fantasia I. z Nedělní hudby a Dvě chorální fantazie , které provedl Jan Hora s jistotou mnohaletých zkušeností s interpretací Ebenovy varhanní hudby. Varhany prosvětlila svým sytým a krásně zbarveným mezzosopránem Edita Adlerová , když za doprovodu Jaroslava Tůmy zazpívala Árii Ruth , jednu z nejvroucnějších melodií Petra Ebena. Jaroslav Tůma potom provedl čtyřvětou skladbu Laudes s precizností a zvukovou různorodostí, čímž naplnil dílo, využívající všech možností tohoto vznosného nástroje. Okna podle Marca Chagalla , čtyři věty pro trubku a varhany, zahrál skvělým způsobem trumpetista Marek Zvolánek spolu s Petrem Rajnohou ; znovu tak potvrdili bohatou invenci skladatele v melodickém využití obou nástrojů a vzájemné inspiraci jejich zvukových proporcí. Jakkoli bylo obtížné vybrat ze sto padesáti Ebenových opusů jen těchto šest, navíc podmíněných varhanní interpretací, dostalo se posluchači vypovídajícího náhledu do skladatelovy tvůrčí dílny. Jeho varhanní tvorba, podmíněná duchovním obsahem jednotlivých děl, patří k nejvíce interpretovaným skladbám a vydobyla si již své pevné místo v kontextu soudobé hudby. Eva Vítová
Zelenka bez génia loci
Rok české hudby byl na Pražském jaru připomenut také díly, která se vztahují k dávné české minulosti. Díly, o nichž se sice přednáší ve školách, ale která donedávna nebylo možno slyšet živě. Kromě opery Praga nascente da Libussa e Primislao , o níž je řeč na jiném místě, zaznělo Zelenkovo melodrama Sub olea pacis . Nastudování se stejně jako před dvěma lety na Pražském hradě ujal Marek Štryncl se souborem Musica Florea .
Zelenkova partitura, odhlédneme-li od textu na dnešní dobu příliš devótního, stojí za provedení. Obsahuje působivé sbory (výborní Boni pueri ) i emocionálně vypjaté árie (pozoruhodná jsou čísla se sólovým violonccellem nebo chalumeau). Mužská část sólistů, tedy barytonista Francois Bazola , tenorista Jaroslav Březina a kontratenor Flavio Oliver , se partů zhostila velmi dobře, stejně jako sopranistka Nancy Argenta . Problematický byl jen výkon jinak překrásného hlasu Susanne Rydén , jež se dopustila několika intonačních nepřesností.
Pro všechny, kdo byli přítomni obnovené premiéře Zelenkova díla ve Vladislavském sále, byl zážitek z Dvořákovy síně neporovnatelně slabší. Svou roli tu sehrála akustika, v níž kontrapunktické úseky neměly patřičnou přehlednost, ale i moment dramaturgický: dílo bylo určeno k reprezentativnímu provedení s bohatou výpravou. Zcivilnění a přenesení do koncertního sálu z ní učinilo sled čísel, pozoruhodnou, ale neživotnou relikvii. I když výkon orchestru jako celku i „sólujících“ jednotlivců byl znamenitý, sehraný a promyšlený. Snad bude mít toto dílo na chystaném turné do zahraničí štěstí na inspirativní prostory a vnímavé publikum.
Dita Hradecká
Savall v Praze
Událostí prvořadého kulturního významu bylo historicky první české vystoupení dnes již takřka legendární postavy španělské staré hudby, Jordiho Savalla , který přijel se svým souborem Hespérion XXI . Zcela vyprodaný koncert se konal v pátek 28. 5. v sále ČNB, jehož možnosti jsou sice poněkud omezené, nicméně dokáže uchovat potřebnou intimitu. Oproti původně ohlašovanému programu věnovanému vokální a instrumentální hudbě španělského baroka uvedli umělci – patrně z důvodu nepřítomnosti Montserrat Figueras – program sestavený z instrumentálních děl 16. a 17. stol. Jednalo se převážně o kmenový repertoár, známý zčásti ze Savallových nahrávek: variační a taneční skladby převážně španělských (či katalánských) autorů jako D. Ortíz, L. de Narváez, G. Sanz, F. Correa de Arrauxo a dalších byly doplněny dvěma kousky od A. Ferrabosca a A. Valente. Hespérion XXI se v Praze představil v pětičlenném obsazení, s výjimkou známého perkusionisty Pedra Estevana vesměs s nástroji strunnými: theorbu a kytaru spravoval Xavier Díaz-Latorre , Michael Behringer za cembalem a Arianna Savall s harfou. Technická suverenita a radost ze hry spolu s improvizačním charakterem některých děl umocňoval pocit bezprostřednosti a zdánlivé jednoduchosti všeho dění. Celý večer však byl dramaturgicky pečlivě připraven: sled skladeb, jejich instrumentace i jednotlivých variací (glosas, diferencias) představoval dokonale vyváženou a promyšlenou strukturu s celým spektrem efektů. Atmosféra večera tím samozřejmě velmi získala a vedla mimo jiné i k maximálnímu soustředění publika, sotva z poloviny složeného z pravidelných návštěvníků koncertů. Energie a virtuozita jakoby nestárnoucího Savalla byla strhující, stejně jako bohatství barev, kterými svůj nástroj rozezněl. Neméně obdivu vzbudilo i umění Xaviera Díaz-Latorreho, který mimo jiné skvěle demonstroval jak elegantní a rozmanité může být i rasgueado na kytaře. Výrazově bohatá a podmanivá byla i hra Arianny Savall na barokní harfu (dvojitě ostruněnou), jejíž měkký, jemný ale přitom dynamicky tvárný zvuk je zcela unikátní. Bicí nástroje nejen zesilovaly iberské rytmy, ale někdy vytvářely až mystický rámec celého dění. Dvoumanuálové cembalo v „tutti“ obsazeních poněkud zbytečně přispívalo k menší čitelnosti sólové linky basové violy, adekvátní prostor získalo pouze v krásných sólových variacích od Joana Cabanillese. Celkový dojem byl ovšem jedinečný, v jemném transu aplaudující publikum dosáhlo tří přídavků: první z nich připomněl populární žertovnou píseň Rodrigo Martínez, dále následovaly variace na patrně bretaňský nápěv. Třetí skladbu, získanou ze sarajevské knihovny, umělci symbolicky věnovali všem, kdo trpěli či trpí pronásledováním. Poprvé a naposledy za celý večer se nad zvukem nástrojů rozezněl půvabný hlas Arianny Savall, která od harfy užaslému publiku okouzlujícím způsobem zazpívala sefardskou píseň Yo me enamorí de un aire . Závěr tak korunoval celý večer – a těm čtenářům, kterým melodie či hlas Arianny učarovaly, doporučuji její nové album Bella Terra . Marc NiubĐ
Dva názory na Martinů
Dvořákova 3. symfonie zazněla na Jaru v podání České filharmonie (28. 5.). Dirigent Christopher Hogwood zdůraznil nádhernou zpěvnost a košatost melodiky a netušené instrumentační bohatství málo hrané partitury. V úvodu orchestr příjemně překvapil v předehře k Mozartově opeře La clemenza di Tito . Blahodárný vliv dirigenta, který po celém světě proslul především jako interpret staré hudby, se zde projevil nejvíce. Dokonce se orchestr pokoušel se střídavým úspěchem o stylovou interpretaci včetně non vibrata. Bohužel výkon orchestru v 2. houslovém koncertu Bohuslava Martinů jeho renomé neodpovídal. Viditelný nezájem řady hráčů se projevil labilní souhrou uvnitř orchestru. Sólového partu se ujal interpret navýsost povolaný – Bohuslav Matoušek . Jeho existenciální sepětí se skladatelem je dobře známé a potvrzené referenčními nahrávkami. Toto dílo ještě sice veřejně nehrál, nicméně nesmírně obtížný part zvládl, nabit energií, s obdivuhodným nadhledem. Luboš Stehlík
Šťastný záskok
Orchestr lipského Gewandhausu se představil 29. 5. v tom nejlepším světle – a snad není přehnané tvrdit, že rovným dílem díky hostování Thomase Dausgaarda , který nahradil Herberta Blomstedta. Mladý dánský dirigent byl na pódiu velmi inspirativní, byl skutečným hybatelem. Ve Dvořákově Sedmé symfonii s tělesem exceloval – stál za každým vzruchem, každou proměnou, táhl pozitivní náboj hudby stále kupředu, modeloval. A orchestr se nechal inspirovat velmi vnímavě, Dvořák zněl ve vší tanečnosti, majestátnosti, zpěvnosti i lyrice tak, jak má, bez stínu pochybnosti o tom, že jeho univerzálnímu muzikantskému odkazu, jakkoli i „českému“, interpreti rozumějí velmi dobře. Obdobný pocit panoval v první polovině večera ve Smetanově síni – předehra Karneval zněla dostatečně ohnivě a brilantně, kontrastní část velmi lyricky. A Violoncellový koncert h moll ? Claudio Bohórquez , syn jihoamerických rodičů působících v západní Evropě, vyhrál v patnácti, na samém počátku 90. let, soutěž Concertino Praga. Od té doby se rychle vypracoval k nejvyšším příčkám umění, uznání i příležitostí. Upoutal nyní pěkným nedrásavým tónem, umírněnou, nerozervanou, ale intenzivní interpretací proslulého partu. Dvořákovský večer lipského orchestru potvrdil, že zaměření letošního Pražského jara na česká výročí a svěření řady úkolů v kompletu Dvořákových symfonických skladeb zahraničním umělcům mělo smysl.
Petr Veber
Vzácný pianista
Klavírní dílo Bedřicha Smetany postihl poněkud zvláštní osud. Pianisté si ho váží, ale na koncertních pódiích se objevuje poměrně zřídka. Jedním z nemnoha našich interpretů, kteří se Smetanovi soustavně věnují, je Ivan Klánský . Tento vynikající český umělec znovu přesvědčil posluchače na svém recitálu (Rudolfinum, 29. 5.) nejen o kvalitách Smetanova klavírního odkazu, ale také o svých mimořádných pianistických schopnostech. Od prvních tónů Pokladu melodií bylo zřejmé, že Ivan Klánský hraje Smetanu se vzácným pochopením a nadhledem a především se zjevným potěšením. Jeho hra se vyznačuje velkými rubaty, procítěnými do posledního záchvěvu, působivým barevným rejstříkem a neuvěřitelnou fantazií při práci s vedlejšími hlasy. Posluchačům se sotva kdy poštěstí slyšet ve Smetanových skladbách tolik zajímavých protihlasů, kolik jich dokázal objevit Ivan Klánský. Poetické polky op. 8 se díky rozvolněné agogice proměnily v kouzelné drobné příběhy, Hulán, Obkročák, Sousedská a Skočná oslňovaly virtuozitou a zároveň dojímaly hudební poezií lidových písní, v koncertní etudě Na břehu mořském jsme pak naprosto zapomněli na obtížnost skladby – pod prsty Ivana Klánského se proměnila v průzračnou hudební impresi. Ve druhé půli recitálu zazněla hudba Chopinova: Variace B dur op. 12, Barkarola Fis dur op. 60 a Sonáta h moll op. 58 . I tady jsme mohli ocenit Klánského skvělou techniku, ale nade vše upoutal jeho přednes lyrických pasáží. Každá z Chopinových nádherných zpěvných melodií se v podání Ivana Klánského stala malým zázrakem. Půvabnou tečku tomuto nevšednímu večeru vytvořily tři třídobé drobnosti, které zazněly jako přídavek – Nevinnost a Láska Bedřicha Smetany a Chopinova mazurka. Věroslav Němec
Festivalový orchestr mladých
Mezinárodní Šlesvicko-holštýnský festivalový orchestr , tvořený studenty do 26 let, účastníky loňské Orchestrální akademie v Salzau, vnesl 1. 6. do Smetanovy síně atributy mládežnických orchestrů – entuziasmus, opulentní zvuk a dunivé dupání jako výraz uznání dirigentovi. Beethovenova Osudová symfonie byla od prvního taktu (pod vedením Heinricha Schiffa v méně obvyklé roli dirigenta) rázná a úderná, ale přitom nepatetická. Pojetí bylo jasné už tím, jak věcně, nezatěžkaně, bez koruny a bez odmlky, zazněly po sobě vstupní údery. Jsou dva možné pohledy na slyšený výkon. První by zdůraznil, že housle zněly v této partituře místy až moc dominantně, ostře a málo kultivovaně, že se mnohé dělo až příliš suše a necitlivě, že skladba odezněla v možná až moc rychlých, téměř zběsilých tempech, na některých místech jaksi hřmotně a vojácky. Druhý pohled by v těchto charakteristikách naopak mohl najít důvod, proč hovořit o provedení jako o strhujícím… Každopádně je jisté, že mladí instrumentalisté prokázali velké hráčské mistrovství, schopnost kolektivní práce a souhry i tvárnost. Značnou snahu bylo možné tušit za třemi z Dvořákových Legend , výsledek byl standardní. Úvodní Haydnův Violoncellový koncert D dur , kdy Schiff hrál sólo a náznakově dirigoval, byl asi nejméně jednoznačný – bylo v něm slyšet méně jistoty a v sólovém partu řadu zběžností. Petr Veber
Recitál Magdaleny Kožené
Pokud chápeme festival Pražské jaro především jako přehlídku interpretačního umění, pak byl „Liederabend“ Magdaleny Kožené 2. 6. jeho ozdobou. Nádhernou a špičkovou uměleckou událostí na mezinárodní úrovni, přičemž shodou okolností tato všestranná pěvkyně není jednou ze zahraničních hvězd, ale když zpívá zde, tak je tu doma. Jinými slovy, české publikum má to štěstí, že má svou skutečnou mezinárodní hvězdu. Tentokrát ji doprovázel Malcolm Martineau . S velkým vcítěním, brilantně a vypointovaně. Bylo potěšením sledovat ve zpěvu i v doprovodu s různými autory různé hudební světy, hudební i mimohudební předávání obsahu textů, ve výraze smutek, okouzlení, vášeň i humor. Jestliže svou novou písňovou deskou Magdalena Kožená znovu překvapila, a to opět neotřelým a zajímavým výběrem repertoáru, překvapila i nyní, protože nezpívala „promo“ ke své desce, ale něco úplně jiného. Její řekněme již velikost spočívá nejen v poctivosti a v umění, tedy ovládání svého nástroje a všeho, co k němu patří, ale právě i v tom, že se o ní v žádném okamžiku nedá říci, že by (už) ustrnula, nebo že by se jen „vezla“. Už ve výběru z italských ariet Leopolda Koželuha bylo množství odstínů, na klasicistní hudební jazyk množství až nepřeberné. Následoval citlivě tlumočený raný pětidílný cyklus Pohádka srdce od Vítězslava Nováka, ohlédnutí za milostným citem. Zde byl hlas Kožené snad nejvíce doma. Ani od Erwina Schulhoffa si nezopakovala op. 12 z CD, ale nabídla docela lyrické Tři písně op. 14 a pak – z úplně jiného světa – pět z jeho sršatých i procítěných úprav lidových písní z Těšínska . Debussyho Tři Bilitiny písně impresionisticky kouzlily, a to přímo ukázkově i v případě pianistových rukou nad klaviaturou a nohou nad pedály. Také ve francouzském impresionismu dochází pěvkyně k těžko dostižitelným nuancím. Poulenkova Hořící zrcadla byla apartní a pak překvapivě rázná a výběr z Písní na texty od Mörika úžasně různorodý; píseň Rozloučení přitom ukázala sólistku v méně časté komediálnější poloze. Přídavky – dvakrát Janáček. Dlouhý potlesk. Auditorium vstalo jako jeden člověk. A ještě Kreutzer a Britten… Hlas Magdaleny Kožené si pohrává s valéry. Dovede být křišťálový i proteplený, virtuózní i teskný. Po celý večer, jako vždy, zpívala čistě, technicky dokonale, neunaveně a příjemně, s inteligencí i prostotou. Pokud jí toto vše vydrží, bude vítězit. Petr Veber
