Praha se velmi rychle stává jednou z nejvýznamnějších světových metropolí staré hudby. Důkazů tohoto tvrzení existuje celá řada – festivaly, koncertní cykly i jednotlivé programy domácích sólistů a souborů, které v současné době obstojí v konkurenci i nejvyhlášenějších světových hudebních těles, specializovaných na historicky poučenou interpretaci – jak pokud se týče dramaturgie, tak co do kvality provedení skladeb. Některé projekty mají punc zásadních uměleckých počinů celoevropského významu. Do této kategorie patří i dva cykly Collegia 1704 – Hudební most Praha-Drážďany (v kostele sv. Šimona a Judy) a Hvězdy barokní opery (v Rudolfinu). V pořadí čtvrtý koncert druhého cyklu se konal 29. ledna pod titulem Benátský karneval. Většinu první poloviny programu vyplnily skladby Claudia Monteverdiho. Na úvod zazněla jeho Sonata a 8 sopra Sancta Maria ora pro nobis z Vespro della Beata Vergine z roku 1610. Obtížný vokální cantus firmus tu výtečně přednesla Hana Blažíková – i tady se plně potvrdila legitimita renesančního a barokního ideálu lidského hlasu jako nejdokonalejšího nástroje. Dále následovaly árie z opery Orfeo (1607) a madrigaly a canzony ze sbírek Settimo libro de madrigali (1619), Scherzi musicali (1632), Quarto scherzo delle ariose vaghezze (1624) a deváté knihy Madrigali e canzonette (1651). V tomto bloku se Monteverdiho vokální kompozice střídaly s instrumentálními canzony jeho současníka Biaggia Mariniho ze sbírky Sonate, symphonie, canzoni op. VIII . Druhá půle koncertu byla věnována výlučně Antonio Vivaldimu – áriím z oper Il Giustino RV 717 (Vedró con mio diletto ), Tito Manlio RV 738 (La fatal sentenza a Gia lascio la nobil salma ) a La fida ninfa RV 714 (Deh, ti piega a Non tempesta ), proloženým dvěma orchestrálními koncerty – Concertem sol minore RV 156 a Concertem re minore RV 127 . Sólistou večera byl mladý finský tenorista Topi Lehtipuu , jenž má už teď za sebou pozoruhodnou kariéru – nejen v oboru staré hudby, nýbrž i jako interpret soudobé a romantické tvorby i rocku. Jeho projev je přirozeně uvolněný, přitažlivý svou bezprostředností, perfektní prací s obsahem a významovými detaily textu. Typově ze všeho nejvíc připomíná nejlepší současné anglické zpěváky – snad i díky své rockové zkušenosti je však spontánnější. S dokonalou uměleckou profesionalitou jeho vystoupení skvěle korespondovala práce orchestru i dirigenta Václava Lukse – stylové hranice raného a vrcholného baroka tu zůstaly jasně vymezeny i co do instrumentace a barevných odstínů: v Monteverdim se uplatnily raně barokní trombóny a cinky v rukou předních francouzských interpretů. Stojí za připomenutí, že tento večer vzešel ze spolupráce hudebníků, kteří se dříve vzájemně neznali a zkoušeli relativně krátce. Výsledek předčil veškerá očekávání – a to až po závěrečný přídavek: otextované Vivaldiho Jaro ze Čtvera ročních období , ve kterém se k Topi Lehtipuuovi a Haně Blažíkové připojil výtečný český kontratenorista Jan Mikušek .
