Je dobře, že oba letní festivaly – Prague Proms i Pražské hudební slavnosti – rozhodně nepůsobily dojmem, že ten prázdný prostor v letních měsících je potřeba prostě nějak zaplnit, nebo jak se říká zaplácnout. Důležité zjištění také je, že letní turisté vůbec nejsou nepozorné publikum – a často poslouchají soustředěněji než našinci, jsou to zkrátka slušně vychovaní hosté, ke kterým je na místě přistupovat s úctou.
První ročník Prague Proms nabídl program lépe ušitý na míru ročnímu období a také víc dramaturgických nápadů. Druhý ročník Pražských hudebních slavností si dal laťku o něco výš, ale často bylo Rudolfinum naplněné sotva z poloviny. Na obou festivalech je sympatické také to, že si nehrají na něco čím nejsou, ale přitom dovedou nabídnout i zážitek, který se zapíše trvaleji.
Vyrovnaná kvalita
Asi nejlepší byl na prvních Prague Proms hned úvodní koncert (24. 7.), který řídil Libor Pešek – s virtuózním Římským karnevalem H. Berlioze, suverénním pianistou Kemarem Geličem (Rachmaninov: Klavírní koncert č. 3 d moll ), náročnější a solidně zahranou Debussyho Ibérií a skvěle vystavěným Ravelovým Bolerem na závěr. Dobrým tahem byl koncert s programem z americké hudby (31. 7.) – už vzhledem k počtu Američanů žijících v Praze. A provedení Gershwinova Klavírního koncertu americkým pianistou Leonem Batesem přesně vystihovalo autorův lehce jazzový styl – takhle dobře a stylově zní u nás Gershwin málokdy. Večer českých interpretů řízený Petrem Altrichtrem (2. 8.) měl také populárnější program, nad kterým není důvod ohrnovat nos. Byl živý a přesvědčivě zahraný, se strhující Rumunskou rapsodií č. 1 George Enesca na závěr.
Jak Mozartovo (16. 7.), tak v Praze vzácněji uváděné Verdiho Requiem na závěr (7. 8.), hodně získalo výkonem Českého filharmonického sboru Brno . Dirigent Marcelo Rota měl u Verdiho extrémně rychlá tempa, zato Libor Pešek v Mozartovi vsadil na romantizující pojetí a vážnou důstojnost. Sály byly vyprodané přinejmenším ze tří čtvrtin, takže pořadatelé v čele s Janem Hasenöhrlem a hráči Českého národního symfonického orchestru , který odehrál naprostou většinu koncertů, se mohli radovat. Že ti stejní hráči hrají v tomto orchestru často s větším nasazením, než ve svých domovských orchestrech, to svým způsobem zamrzí – ale máme se kvůli tomu zlobit na ČNSO? Na čtyři večery v Obecním domě navazovaly „Jazz Night“ v kavárně Imperiál. O jejich kvalitě při pohledu na jména účinkujících netřeba pochybovat – Jazz Efterrttät , Tonya Graves , Milan Svoboda , Emil Viklický . V umění přitažlivého marketingu to letos Prague Proms vyhrály jednoznačně.
Zdravý vítr z regionů
Pražské hudební slavnosti se ocitly v nevýhodě, protože málokterý „Pražák“ si v létě najde cestu na koncerty regionálních orchestrů. Své letos udělala termínová kolize, ale dost možná i nevýrazné plakáty a nepříliš nápaditá propagace. Organizátoři v čele s Iljou Šmídem si budou muset víc lámat hlavu s tím, co pro jinak velmi sympaticky koncipovaný festival ještě udělat.
Pozvané mimopražské orchestry ovšem hrály bez výjimky tak dobře, že by Pražáci žasli – tedy pokud by přišli. Dokonce měly porovnání s běžnou pražskou sezonou i cosi navíc, upřímné nadšení a zájem se dobře prezentovat. A čistě subjektivně jsem vždycky rád, když nevidím v Rudolfinu stále stejné otrávené obličeje některých českých filharmoniků…
Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín s Jakubem Hrůšou neváhá nastudovat program dobře na šest zkoušek – kde to v Praze vidíme? – a to se zkrátka někde pozná. A ještě připočítejme špičkový výkon Kateřiny Váchové v Mozartově Klarinetovém koncertu a ne sice strhující, ale velmi precizní provedení Čajkovského Čtvrté symfonie (4. 8.). Severočeská filharmonie s Tomášem Koutníkem (6. 8.), který byl sedm let jejím šéfem, zas nabídla zralou, procítěnou a technicky jistou interpretaci Beethovenovy Osudové symfonie a tak bychom mohli pokračovat. Své dobré pověsti nezůstal nic dlužen ani Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Jana Štvána (22. 6.), ani Talichův komorní orchestr s Tomášem Hanusem (28. 7.). Ze sólistů připomeňme ještě Antonína Kubálka , který musel sebrat opravdu všechny síly a ve svých sedmdesáti si splnil dlouholeté přání, nastudovat svůj oblíbený První klavírní koncert Johannesa Brahmse pro zahajovací koncert (22. 6.). Ve výsledku to byl koncert spíše jemně lyrický, než heroický, a posluchač se neubránil stálé úzkosti, aby sólista někde nevypadl – ale nestalo se tak a své příznivce Kubálek rozhodně nezklamal.
