Nikdy nezapomenu na vstup tehdy ještě nepříliš známé slovenské pěvkyně Edity Grúberové , která roku 1971 emigrovala do Vídně, na jeviště Smetanova divadla (nyní Státní opery) při hostování Vídeňské státní opery vedené dirigentem Karlem Böhmem se Straussovou Ariadnou na Naxu v roce 1979. Přijela jako u nás politicky nežádoucí osoba díky tomu, že Karl Böhm odmítl jet do Prahy bez ní, bez své nejlepší Zerbinetty. Grúberová vynikala nade všemi svými kolegy nejen dokonalou pěveckou technikou, ale také fantastickými koloraturami, které zpívala tak, aby bylo jasné, že tam z výrazových důvodů zkrátka být musí, protože jinak by Zerbinetta nebyla tou hravou, rozpustilou, spontánní a nezkrotnou potvůrkou. Tak dokonale propojený pěvecko-herecký výkon jsem zažila ve svém životě jen opravdu velmi vzácně.
Na letošním Pražském jaru se paní Grúberová objevila znovu po čtyřech letech 19. června, tentokrát doprovázena Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu , dirigovaným Andrejem Jurkevičem . Všichni jsme poněkud zestárli, avšak paní Grúberová si ve svém věku právem ponechává věhlas umělkyně, kterou její fanoušci obdivují čím dál tím víc. Její technicky skvěle vybavený hlas dodnes zní v mnoha respektovaných divadelních domech, jen ten mnichovský už odpadl. Na pražskojarní pódium Dvořákovy síně Rudolfina přišla 19. května lehce odtažitá diva, která zahájila svůj koncert nesmírně obtížnou skladbou – Saint-Saënsovou vokalízou Slavík a růže , v níž kromě jiného velmi záleží na bodově přesné intonaci. Začátek to nebyl nejšťastnější a také volbou dalšího programu (v první francouzské části Gounodova Julie a Mireille, Thomasova Ofélie, ve druhé italské Marie z Donizettiho Dcery pluku a Amina z Belliniho Náměsíčné ) si paní Grúberová položila úkoly, jimž nemohla bezezbytku dostát – to by musela mít parametry nesmrtelné pěvecké bohyně. Oblečena do svých charakteristicky zdobných velkých večerních toalet zpívala ty nejobtížnější party zamilovaných mladých žen a občas se stalo, že si ve vysoké poloze pomáhala najížděním do výšek, které zazněly ne vždy zcela bezchybně. Během programu se však stále víc a víc rozehřívala a podporována nadšeným publikem spěla až ke dvěma přídavkům, které zazněly s kouzelně mladistvým, jako by trošku sebeironickým nadhledem. Její Adéla z Straussova Netopýra a veleobtížná svižná a komická árie Cunigondy z Bersteinnova Candida byly bezpochyby vrcholem večera. Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že paní Grúberová na jevišti zůstává ve vybraných rolích nepřekonatelná, koncertní pódium je nemilosrdně odhalující. I tak je zázrakem přírody. Jen jsem měla neodbytný pocit, jako by se tímto koncertem vyrovnaně, ale i s troškou nostalgie, s Dvořákovou síní svými pohledy loučila. Kéž se mýlím.
