sobota, 22. září 2012

Pražské 2012 jaro - celonoční bdění

Napsal(a) 

Pražské 2012 jaro - celonoční bdění, foto © Pražské jaro/Ivan Malý Pražské 2012 jaro - celonoční bděnífoto: © Pražské jaro/Ivan Malý

Vedení Pražského jara výjimečně zařazuje na program i sborové koncerty. Hostování Slovenského filharmonického sboru bylo však mimořádnou událostí, protože je v Praze vzhledem k existenci dvou českých špičkových sborů vzácným kořením. Slovenský filharmonický sbor vznikl v roce 1946 (tehdy v rámci bratislavského rozhlasu) a měl skvělého zakladatele – dirigenta Ladislava Slováka. V jeho čele se vystřídala řada zajímavých sbormistrů – Jan Maria Dobrodinský, Lubomír Mátl, Pavel Baxa, Marián Vach ad.; od ledna 2005 sbor vede Blanka Juhaňáková , která řídila 23. 5. i pražskojarní koncert v kostele sv. Šimona a Judy s jediným číslem programu – Celonoční bdění op. 37 Sergeje Rachmaninova. Jde o mladšího bratříčka známější Liturgie svatého Jana Zlatoústého. Obsahově hudba souzní s bohoslužbou, která se držela od západu slunce do rozednění. Vzhledem k tomu, že Celonoční vigilie Rachmaninov složil v roce 1915, jsou tak posledním výrazem živé církevní tradice carského Ruska, protože po roce 1917 bylo veřejné provádění liturgické hudby v Sovětském svazu zakázáno. Rachmaninovovy nešpory jsou nesporně v daném repertoáru silným dílem, které perfektně provedeno může na vnímavého posluchače působit až mysticky. Slovenský sbor má tuto hudbu evidentně zažitou, byl paní Juhaňákovou skvěle připraven a vydal ze sebe asi maximum. Vlny dynamického a emocionálního vzedmutí se střídaly s tajemnou deklamací, pokornými prosbami; velebnost byla konfrontována s vítěznou radostností. Velkou devizou sboru je barevná homogennost tutti, eruptivnost zvuku, stylovost a snad i flexibilita. Bohužel ne vše bylo „ve zlatém seku“. Silnými skupinami byly basy a většinou i alty. Ne vše se podařilo sopránům a tenorům. Skladba obsahuje také drobnější sóla altu a tenora. Katarína Kubovičová Sroková má báječný hlas a jistě by se uplatnila i na divadle; poslouchat její sóla bylo požitkem. Michal Seredič vlastní objemný „ruský“ hlasový materiál, ale z jeho zpěvu, který byl dalek dokonalosti, mě bolelo v krku. Chybou bylo umístění provedení tohoto velebného díla do malého a akusticky problematického prostoru, jenž málo „dýchá“. Snad jednou bude Praha svědkem provedení obou liturgických děl Rachmaninova ve velkém chrámu třemi česko-slovenskými sbory při svitu svic v autentickém čase...

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.