sobota, 10. prosinec 2022

Pražská symfonie na Kafkovy německé verše

Napsal(a) 

Johan Dalene, foto ČF Johan Dalenefoto: ČF

Koncert České filharmonie 8. prosince patřil k těm nejodvážnějším v sezoně – žádný advent, ale premiéra rozměrné soudobé skladby a v prvé polovině Sibeliův houslový koncert. Otevíral abonentní řadu C, první z trojice koncertů tohoto týdne nebyl zcela vyprodán, byl ale znamenitě zahraný.

Dvaadvacetiletý švédsko-norský houslista Johan Dalene si může mezi úspěšné debuty po lipském Gewandhausu nebo San Francisku přidat do životopisu také Českou filharmonii. Jinak je také mladým umělcem roku časopisu Gramophone a nedá se mu upřít velký talent. Od začátku zaujal jasným, klidným a svěžím tónem, který zněl celou dobu naprosto vyrovnaně, ve výškách zářil a hloubky měly zajímavou barevnost. Nabídl koncentrovaný ponor do díla, které je typické jistou zasněností a melancholií, zaujal ale především mladistvou čistotou. Velmi krásně a subtilně ho doprovázela Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem, hrála tvárně, jemně, a přitom s přesvědčivým výrazem. Sólista má ve svém věku zapůjčeny stradivárky a dovede je rozeznít i v nejtišším pianissimu, a jedna kantiléna přirozeně navazovala na druhou. Nejvroucněji vyzněla pomalá věta, zejména v závěrečném dlouhém ztišení. Třetí věta nezněla heroicky, ale pevně a s přirozenou technickou jistotou, pořád stejně štíhlým vyrovnaným tónem. Jako přídavek zařadil Gigu z Bachovy Partity pro sólové housle a vedle technické jistoty ukázal muzikalitu i půvabnou hru s dynamikou na pomezí piana a pianissima.

, foto ČF foto: ČF

Slibovanou pražskou premiérou byla Pražské symfonie (celkově čtvrtá) německého skladatele Detleva Glanerta, rozměrné dílo pro mezzosoprán, bas a orchestr. Ačkoli šlo o více jak třičtvrtěhodinové dílo, mělo podtitul „lyrické fragmenty“ a v něčem navazuje na Šostakovičovu Čtrnáctou symfonii, vzdáleně možná také na Mahlerovu Píseň o zemi. Skladatel se inspiroval módním spojením Prahy s Franzem Kafkou a údajně také obrazy Jakuba Schikanedera. Když si přečteme text poprvé, není v něm mnoho pevných bodů, převažují obrazy tísně, osamělosti, existenciální úzkosti. Glanert nezapře především zkušeného operního skladatele, jeho symfonie má spád a řadu vnitřních kontrastů. Hudba zajímavě a často zvukomalebně slovo dotváří a před námi postupně vyvstane obraz Kafky jako proroka událostí 20. století. Skladbu tvoří dvanáct částí navazujících bez přerušení na sebe, s několika krátkými orchestrálními mezihrami. Jednotlivé části jsou často složeny z více textů (básně z dopisu Oskaru Pollakovi, Minze Eisnerové, Hedvice Weilerové, Maxi Brodovi, fragmenty z deníků a osmerkových sešitů i z románu Zámek a povídek Popis jednoho zápasu a Lovec Gracchus). Dobře že v programech nechyběly dobře zpracované zpívané texty, protože bez nich by to nedávalo smysl.

Catriona Morison, foto ČF Catriona Morisonfoto: ČF

Skladbu otevírá část Když stojíš přede mnou, která je pro bas a v ostrých žestích navozuje atmosféru úzkosti, vyústí ale do ztišení v pasáži o lidech, kteří si „s láskou pomáhají“. Bezprostředně navazuje část Sny, lyrická a pro mezzosoprán, máme tu obraz podzimního večera, řeky a lidských rukou; a je tu i závěrečné kafkovské zvolání, že „je dobré, když se člověk honí za sny, ale je zlé, když sny honí nás.“ Třetí část Lidé je opět spíše drásavá a je obrazem člověka nenacházejícího cestu. Následuje v kontrastu lyrická věta Proč běduješ, obraz opuštěné duše a opuštěného domu. Pokud by tohle měl být obraz Prahy, tak je opravdu městem duchů… Pátá část Hádés pro bas je obrazem mrtvých duší, které se vracejí proti proudu řeky zpátky k živým – tato část je opět dramatická a končí mezihrou, která upomíná nejvíc Brittena. S šestou částí pro mezzosoprán, Vystav se dešti, přichází naděje a text pojednává o „velkoleposti života“, kterou je potřeba zavolat a správně pojmenovat – i tady je mezzosopránový part lyričtější než basový, jsme zhruba v polovině a počínaje následující sedmou částí se ženský a mužský part začínají častěji střídat, doplňovat a prolínat.

Christian Immler, foto ČF Christian Immlerfoto: ČF

Sedmá část Dušička je jakési intermezzo a má nápadně taneční scherzový charakter a text skutečně začíná slovy „Dušičko, skáčeš v tanci…“, jako předtím je to velmi dovedně komponováno. Navazuje asi nejlyričtější osmá část Ó krásná hodino, asi jediná část o pocitech štěstí a naplnění. Po dramatickém intermezzu přichází opět část ztišená Ve večerním slunci, které dominuje téma únavy a loučení a bas s mezzosopránem se prolínají. Přichází desátá část ostrými kroky v žestích, část Chladný a drsný, která jako by veršem „kroky znějí dunivě na kamenech z kovu“ hned na začátku připomněla válku. Navazuje ještě krátká bolestně lyrická část Přicházíš pozdě o podzimu, který nezůstává a „má v sobě něco z povahy vran“. A pak přichází závěrečná dvanáctá část, kterou lze chápat jako jednu velkou metaforu vyhnání a má název Už nikdy víc. Zpívá se tu „už nikdy víc se nenavrátíš do těch měst … už zase, vyhnán daleko, daleko vyhnán… dlouhý průvod nese nehotového, ach nesly ho larvy pekla.“ V dalších slovech je kus naděje – „vždycky se zase šaty zlého člověka obnosí“ – a přicházejí poslední slova celé kompozice: „Ti dobří kráčejí stejným krokem. Aniž by to věděli, tančí ostatní kolem nich tance své doby /die Tänze der Zeit/“. Taková slova nelze hořce nevztáhnout na velkou, kulturní část německého národa, která od nás musela též odejít a na ty, kteří (v lepším případě) jen přihlíželi – je to trochu Pražská symfonie o pražských Němcích ve 20. století. Myslím, že to je jeden z klíčů k této kompozici. A v některých dodnes opuštěných místech našeho pohraničí by se tato symfonie dobře vyjímala. Je to svébytný příspěvek k reflexi tématu, které pravda bývalo v 90. letech živější, je pro nás ale dodnes nesnadné. Tohle byl senzitivní německý hlas.

V Rudolfinu byla skladba velmi dobře zazpívána, zejména mezzosopranistka Catriona Morison má mladý a nosný, výrazově bohatý hlas. Basbarytonistovi Christianu Immlerovi výraz rovněž nechyběl, i když hlas je méně znělý. Orchestrální part je barvitý, s řadou názvuků, kromě zmíněných autorů i na Lutosławského nebo Ravela. Dílu možná škodí jistá mnohomluvnost, více by se mi líbil sevřenější tvar (a více soustředění na jednotlivé verše), půlhodinka kafkovských existenciálních beznadějí je na mě až moc. Česká filharmonie hrála opět velmi barvitě, živě a ve stále se proměňujícím toku hudby nechyběla energie ani intonační čistota. Přejme dílu další kvalitní provedení a přemýšlivé publikum.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.