Český spolek pro komorní hudbu představil 16. listopadu v Dvořákově síni Rudolfina Pražákovo kvarteto (nový primárius Pavel Hůla , Vlastimil Holek , Josef Klusoň , Michal Kaňka ) s programem ozvláštněným účastí kytaristky Liat Cohen . Úspěch a osobitou tvář Pražákova kvarteta od počátku výrazně spoluvytvářel houslista Václav Remeš. Když ho nedávno zákeřná nemoc vyřadila z role primária, mohlo to znamenat pro soubor osudovou tečku za dosavadní úspěšnou činností. Pro desetiletími cizelované renomované komorní těleso s rozsáhlým repertoárem a náročným koncertním kalendářem je velmi obtížné najít k primu nového houslistu odpovídajících kvalit i zkušeností. Taková změna bývá dost často problematická a původní lesk souboru mnohdy znatelně zmatní. Pražákovci měli štěstí – generačně blízcí členové obdobně úspěšného Kociánova kvarteta se rozešli k jiným cílům a jejich skvělý primárius Pavel Hůla byl volný – pro Pražákovce jak na zavolanou. Mimochodem, je to již podruhé, co přijetím osiřelé židle zachránil osud smyčcového kvarteta. I díky jemu tento koncert plynule navázal na nejlepší a nejhezčí výkony souboru. Houslový rukopis Pavla Hůly je jiný než Remešův, ale neméně poutavý a přesvědčivý. Celé kvarteto se jím, při zachování původního lesku, trochu jinak zabarvilo: jakoby z temnějších a baladičtějších odstínů přešlo do světlejších a lyričtějších. Jedinečnou konstantou a bezkonkurenčním šperkem významně charakterizujícím celkovou podobu kvarteta je nesporně Michal Kaňka, jehož každý tón je lahůdkou komorní interpretace a cellového zvuku. Je Hůlovi rovnocenným partnerem a společně modelují krajní obrysy kvartetní partitury s obdivuhodnou zřetelností a lehkostí. To bylo zřejmé zvláště v Mozartově Smyčcovém kvartetu D dur K. 575. Na rozdíl od tehdejší tradice, violoncellový part je výraznější a prvním houslím rovnocennější. Kaňkův tón zněl skvěle, lehce a zřetelně v jakékoliv dynamice. Hůla má cosi z přirozené a noblesní zpěvnosti legendárního primária Jiřího Nováka. Hru Pražákova kvarteta vyznačuje dokonalá návaznost hlasů všech partů, frázování, tempová uměřenost, přesná intonace. Jejich projev působil svěže, radostně a jasně. Kvintet pro kytaru a smyčcové kvarteto č. 7 e moll Luigiho Boccheriniho měl zaznít dle programu na závěr koncertu, ale vyměnil si místo s kvintetem Castelnuovo-Tedesca. Z dramaturgického hlediska nesporně užitečný čin. Přepis pro kytaru není autorův, čtyřvětý kvintet byl napsán v roce 1799 jako klavírní. Bohužel tento Boccheriniho opus je evidentně jedním z jeho nejslabších. Působil na mne jako prázdná slupka písařské nudy bez jakékoli tvůrčí invence. Musique de (vacant) table. Nevěřil bych, že to napsal autor půvabného a slavného Menuetu. Přemístění skladby bezesporu prospělo finále koncertu, ale skladbě, zvláště po Mozartovi, nepomohlo. K pozitivnímu účinku nepřispěl ani rušivě drátěný zvuk reprobeden výborné kytaristky, který se zvukem kvarteta příliš nekorespondoval. Po přestávce zazněl, v české premiéře, Smyčcový kvartet Jiřího Gemrota (1957). Je autorovým druhým kvartetem, první provedli Talichovci roku 2005. Čtyřvěté dílo je plné emocí, vtipu, zvukového bohatství a kombinační fantazie znalého a zkušeného tvůrce. Určitě by si zasloužilo podrobnější portrét, než je zde možný. Skladatelův rukopis nezapře vliv hravého ducha jeho někdejšího učitele Jiřího Pauera. Jiří Gemrot je však o generaci bohatší a nápaditější. Celá skladba zní osvěživě, pravdivě a upřímně, bez jakýchkoliv násilných módních doplňků. Myslím, že je jednou z nejzajímavějších kvartetních kompozic současnosti, a doufám ve vytvoření nahrávky v podobně skvělém provedení Pražákova kvarteta. Závěr večera dal zapomenout na dojem z Boccheriniho. Ušlechtilý potomek židovské bankéřské rodiny z Florencie psal inteligentní, vtipnou a invenčně bohatou hudbu oscilující mezi duchem neoklasicismu a novoromantismu, elegantní a melodickou. Kvintet pro kytaru a smyčcové kvarteto op. 143 byl napsán roku 1950 pro kytaristu André Segoviu a jeho soubor Chigiano. Půvabná skladba znale a citlivě využívá zajímavých a působivých kombinací kytary a smyčců, používá flageoletů, ricochet smyků, hry con sordino či pizzicata k téměř impresionistickým efektům. Nevím, jestli byly reprobedny kytary již citlivěji seřízeny, ale v této skladbě se kytarové tóny snoubily se smyčcovým kvartetem téměř v ideálním partnerství. I díky tomu nakonec nezkresleně vyniklo interpretační umění krásné kytaristky Liat Cohen.
