Izraelského dirigenta Elliho Jaffe zná Praha díky jeho funkci u Symfonického orchestru FOK za poslední roky dost dobře. Jejich společné vystoupení na Pražském jaru (29.5.) proto nepatří ke koncertům oproti běžné sezóně primárně interpretačně hvězdným, ale ke koncertům přinášejícím proti běžným zimním měsícům snad alespoň především méně známou dramaturgii. Skutečně tomu tak bylo. Elli Jaffe – zejména ve vokálně-symfonické hudbě – je jako věřící hudebník a praktik na svém místě, není však třeba od něj hned očekávat převratné koncepce, sofistikované výklady a uzemňující zážitky. Baltazarovu hostinu od Williama Waltona za pomoci Kühnova smíšeného sboru podal svižně, dramaticky, s velkým nábojem a spádem; možná jen, že v půlhodinovém oratoriu mohlo být ještě více různých poloh, víc kontrastů. Jásavý závěr oslavující pád Babylonu by tak byl zajímavěji připraven. První polovinu koncertu tvořila ovšem (po Bruchově Kol nidrei s emotivně hrajícím Jiřím Hoškem ) podstatně méně sdělná hudba 20. století: Abraham a Izák , odosobněná stručná kompozice z pozdního období Stravinského, a Schönbergova skladba Ten, který přežil Varšavu . Ani jedna z nich nedává běžnému posluchači mnoho záchytných bodů či pocit libosti – a provedení to nikomu neusnadnilo. Vedle amerického barytonisty Avrahama Albrechta se v Schönbergově skladbě zajímavě uplatnil český herec Josef Somr .
